Článek
Debaty o životě, o práci, o cestovatelských snech i o podnikání byly nahrazeny hovory o tom, kolik plen spotřebuje dítě během dne, o konzistenci dětského bobku nebo o zaručených receptech na dětské větry, nechyběl ani rozbor porodní a poporodní péče v pražských porodnicích.
„My už ty krámy nemáme ani kam dávat,“ postěžoval si Jáchym a bylo vidět, že se mu ulevilo, schovaný v husté páře si poprvé od porodu (a samozřejmě v nepřítomnosti manželky) dovolil označit posvátné dětské oblečení a další vychytávky slovem „krámy“. „Ty věci jsou všude, uprostřed pokoje je i dětský bazének, máme dvě sklepní kóje a obě jsou plné věcí, budu si muset jednu vyklidit a udělat si tam kancelář, jsou tam sice pavouci, ale bude tam klid…“
„A nemáte jít do většího bytu?“
„Jo máme, do 3+1 ale bude to k ničemu, ten pokoj navíc se zastaví jenom těmi krámy, takže na tom budeme vlastně stejně…“ Něco na tom bude, přenesl jsem se v myšlenkách k nám domů, už teď jsem musel vyklidit dva fochy ve své skříni, aby se tam vešly věci důležitější a v předsíni jsem začal zakopávat o kočár, protože nemůže být v zahradním domku, tam je totiž chladno a miminko studený kočárek nesnese… To bych se na to podíval…
„Hlavně neodporuj,“ čte mé myšlenky Martin, čerstvý otec sedmiměsíční dcerky, „já si po porodu udělal srandu a řekl Páje, že vypadá jako důchodce a manželka se mnou dva dny nemluvila.“
„A všude je bordel,“ pokračuje Jáchym ve svém úlevovém procesu během přesunu do vířivky, „neuklízí, celý den je doma, dítě spí třeba i 6 hodin a ona čumí na seriály, žiju ve špíně…“
„A co příkrmy?“ snaží se Martin zastavit úlevový proces ale nenarušit téma novorozenců.
„Začali jsme bramborou, pak přešli na ovoce, jahoda mu chutná, banánek, kupujeme kapsičky…“ Mladé dívky sedíc vedle nás urychleně začaly vířivku opouštět, oči mé zůstaly viset na chlápkovi s dvouletým dítětem za krkem, který jako by mi sděloval „vítej v klubu fotrů“. Dítě se mu kroutilo za krkem a během chvilky se snažilo nacpat pěstičku fotříkovi do krku.
„A kolikrát jste přebalovali?“ držím se otcovských témat a odvracím pohled od nebohého fotra.
„Já dvakrát,“ chlubí se Jáchym, který se pyšní již půlročním synem.
„To já tedy každý den alespoň jednou,“ dodává Martin. Já mám skóre 3 přebalení za 14 dní, to jsem nad průměrem.
„Nejhorší je, jak nic nedělá,“ pokračuje Jáchym v úlevovém procesu a až po chvíli mi dochází, že nemyslí dítě, ale manželku… „Neuvaří, já chodím do práce, nosím peníze a ještě musím vařit, neumí ani vajíčka…“
„To mám naštěstí dobré,“ přidám se do debaty, „střídáme se, dneska budeme mít halušky s brynzou…“ Pokračujeme v debatě o domácí kuchyni, do které se nenápadně snaží připojit dvě důchodkyně, naštěstí musíme už jít.
„Vezmi si tady tu tašku, žena posílá nějaký hadry pro malýho,“ volá na mě Jáchym a snaží se vysoukat obří tašku ze šatní skříňky, nechce se jí mrše.
„Tak ti pěkně děkuju,“ dodávám ironicky a Jáchym se směje.
„Ještě že jsem jí přinutil trochu toho bordelu poslat jinam…“ tváří se vítězoslavně.
„Zajímavý je, jak každý k tomu oblečení přistupuje jinak, my nějaké dostali, některé kousky máme jen půjčené a musíme je vrátit…“ pokračuje Martin.
„Nám ty krámy rozhodně nevracejte,“ zdůrazňuje Jáchym a utíká do auta, abych mu náhodou nestihl tašku vrátit…
Domů toho večera přijíždím kolem osmé hodiny, otevírám dveře, zakopnu o kočárek a snažím se přes různé věci probojovat do generálního štábu (čti k sedačce), kde sídlí žena s Metodějem, mým synem, v náručí.
„Nesahej na něj, nejdřív si umej ruce,“ nasazuje ochranitelskou pózu, za kterou by se nemusel stydět ani bodyguard Miloše Zemana. „Od čtyř hodin brečel a nechtěl spát…“. Vedle ní leží mísa oloupaných brambor, už mi to dochází, večeře nebude… „Nestihla jsem to dodělat,“ dodává, když si všimne, co jsem zmerčil. K večeři jsou brambory s vajíčkem a zeleninou, chybí už jen sklepní kóje s pavouky a rodinný život může naplno začít… A začal, Metoděj má prdíky, což znamená, že zrudne, tlačí, řve a takto se to opakuje, dokud se mu neuvolní střeva, pak je klid, ticho po pěšině, pocit vítězství… A já můžu konečně spát.
