Článek
Proč tolik lidí hledá?
Dnes je v kurzu „pracovat na sobě“ Kamkoli se podíváme - sociální sítě, knihkupectví, podcasty,workshopy - všude slyšíme: „Uzdrav své vnitřní dítě“, „Buď vědomý muž/žena“. Tisíce lidí chodí na mužské a ženské kruhy, různé konstelace, dechové workshopy, tance, rituály či koučovací sezení.
Tohle nemusí být nutně špatně - naopak můžeme v tom vidět potenciál vlastní proměny. Ale zároveň s sebou přináší jednu tichou hrozbu.. jako bychom se bez nekonečného rozvoje báli být „nedostateční“. Ale co když se místo života už jen opravujeme? A jak poznat, že náš růst je skutečný.
Je to opravdové, nebo jen další role?
Osobní rozvoj se stal trendem. Stal se módou. A móda, jak víme, se mění – tak jak se člověk rychle pro něco nadchne, stejně rychle jeho zájem opadá. Mnoho lidí dnes „pracuje na sobě“, protože se to očekává. Protože nechtějí zůstat pozadu. Protože nechtějí být „ti, co se nevyvíjejí“. Jako by si všichni odškrtávali kurzy kterými prošli, nebo si dávají na Instagram zážitky které zažili, či se chlubí jaké nejexotičtější metody k růstu vyzkoušeli — ale často bez skutečného dopadu na každodenní život.
Často se pak stává, že muž absolvuje kurz práce s „Vnitřním dítětem“ ale stále nedokáže obejmout své skutečné dítě doma.
Žena projde rituálem „Moderní Kurandery“, ale nedokáže navázat blízký vztah se svou matkou.
Mluvíme o integraci — ale integrace bolí, je pomalá, nudná, a hlavně se nedá sdílet jako fotka na Instagramu. Nejde o to, co jsme zažili. Jde o to, co jsme schopni integrovat.
Čistíme, ale nežijeme
Dnešní člověk ,někdy místo života rozebírá sám sebe na součástky, věnuje se neustálému vnitřnímu úklidu, ale přitom není ve vlastním těle. Znamená to, že sice pořád něco léčí, řeší, pojmenovává — ale nedokáže být přítomný, zamilovaný, obyčejně veselý, vděčný za život takový, jaký je.
Možná i proto tolik lidí střídá kurzy jako ponožky. Hledají „další klíč“, protože ten předchozí „nefungoval“. Jenže skutečný růst není sbírání klíčů, ale otevírání dveří a chození do těch míst, která jsme tak dlouho zamykali.
Když práce na sobě brání žití
V nejzazším důsledku se „seberozvoj“ může stát nástrojem úniku - úniku od vztahů, od odpovědnosti, od obyčejného žití. Někdy slouží jako sofistikovaný způsob, jak si racionalizovat neochotu milovat, odpouštět, konat. Jako kdyby opravdovost nebyla dostatečně „duchovní“.
Ale duchovní růst bez skutečného dopadu na naše vztahy, práci, tělo a každodenní rozhodnutí - není růst. Je to iluze.
Zpracování svých vlastních stínů, meditace, rituály – to všechno může být hluboké. Ale také to může být únik. Někdy pracujeme na sobě tak intenzivně, že už nezbývá čas na lidi, kteří s námi žijí. Na dotek, na slovo, na blízkost. A hlavně – na lásku.
Pointa? Méně opravovat. Více žít.
Je v pořádku hledat. Je v pořádku růst. Ale skutečný smysl osobní práce je žít život autentičtěji, pravdivěji, zraleji — ne být duchovně korektní nebo dokonale vědomý.
Možná místo dalšího kurzu, jít obejmout někoho, komu jsme ublížili. Možná místo další techniky,prostě jen sedět v tichu. Možná místo hluboké vize potřebujeme navařit polívku a být s někým naplno. Protože právě tam, v obyčejnosti, se projeví, co v nás opravdu dozrálo.
Někdy máme pocit, že když sebe jen chvilku „neřešíme“, něco zanedbáváme. Ale co když tím největším růstem je být obyčejně přítomný? Vařit oběd. Jít s dětmi ven. Smát se. Udělat chybu a nezhroutit se.
Sebepoznání není špatné. Ale někdy stačí prostě ,,jen žít“ .Nehledat dokonalost, ale přítomnost. Neřešit, co se ještě musí uzdravit, ale obejmout toho, kdo je nám nablízku.
Možná dnes nepotřebujeme další ceremoniál.
Možná stačí obyčejné „děkuji“, „odpouštím“, „miluji tě“.
A možná právě v tom je ta největší práce na sobě.
