Článek
Po dekádách totality, která byla spíše bídná přístupem k člověku, jsme tak nějak začali věřit, že i přes marnou snahu poručit větru a dešti, budeme mít bídu jako něco minulého, co už nepřijde. Sociální bída přicházela jen lokálně, kvůli drastickému spalování hnědého uhlí a jiným průmyslovým procesům, protože člověk nikoho nezajímal.
Dnes po více než třicetiletém snažení vybudovat ekonomiku závislou na nekonečném růstu, v době plné řetězců, které nemají problém obstarat cokoliv, hlavně ať to není drahé, z čehož vyplývá, že raději dovezou o korunu levnější jablko z Polska než aby prodávali o korunu dražší jablko z Moravy. Zvykli jsme si na neustálý přísun všeho a ačkoli stále neumíme poručit větru a dešti, v obchodech to tak vypadá.
Ve společnosti tak vzniklo několik (o)bludných problémů, věnovat se budu třem z nich.
První problém, který považuji za nebezpečný, ale hlavně krátkozraký, je touha a vlastně dnes už potřeba, mít vše, furt, neustále a nezávisle na ročním období. Nevadí, že tu máme zimu, přivezeme zboží třeba z Austrálie nebo budeme věnovat ohromné množství energie, abychom uchovali uměle vytvořenou nadúrodu co nejdéle a mohli si tak dopřát v únoru čerstvá jablka. Sice moučnatá, chuť nic moc, ale jsou čerstvá, žádné „křížale“.
Druhý problém je naše jakási vklíněná touha po soběstačnosti. Kdykoliv se tento názor někde veřejně objeví, začnu se děsit toho, co skutečně v kom vyburcuje. Sice si dnes můžeme všimnout, kam vedla taková soběstačnost v produkci jablek – ano, k likvidaci celých sadů, protože to nikdo nekupoval, poněvadž, jak už jsem zmínil, obchodní řetězec řeší cenu, zákon neřeší nic – už proto, že mít na to zákon, bude spousta lidí urážet politiky jen proto, že nějaký zákon vznikl. Nic z tohoto nás však neodradí od toho dál snít o potravinové soběstačnosti v produkci na našem území a zároveň si nechat jablkem z cizí země nechat pro korunu vrtat koleno.
Třetí problém je tak trochu efekt zmíněného prvního problému. Zkrátka a jednoduše řečeno. To, že máme představu o tom, jak se každý rok budeme stravovat svým jídelníčkem, jenž bude upravován tím, co sledujeme na internetu nebo v televizi, je čistá utopie. Současné jarní mrazy, které likvidují úrodu už několik let po sobě, pokaždé jinému druhu stromů, nám sice zkouší ukázat, jak moc utopicky přemýšlíme v neměnnosti produkce potravin v zemědělství, avšak my raději lynčujeme meteorology za to, že nezařídili lepší počasí (byť v tom, jak je deklarována jejich předpověď mnohdy jako absolutní a jistá, bych se dokázal shodnout na tom, že by měli své formulace slov značně přehodnotit).
Zvykli jsme si žít v utopii. Tak jako spousta lidí věřila, že už nikdy nebude u nás nebo v okolí genocidní válka, tak mnohem více lidí funguje tak, jako by už nikdy neměla přijít skutečná bída, či značná neúroda určitých surovin, kvůli kterým bychom museli zcela přirozeně, jak jsme to dělali milion let předtím, přizpůsobit svůj jídelníček.
Utopie není právní hodnota. Nevyhledávejme to, co není možné a přijměme fakt, že zkrátka tu přírodu sice dost ničíme, ale stále nijak neovládáme. Jarní mrazíky jsou v přírodě zcela přirozené. Jen „neštymují“ naším stereotypům, nic víc.
