Článek
Horlivě sbírám každý doušek vody ze dna bečky, abych jej slil do konve, kterou pokropím vyprahlou zahradu. Snaže posbírat co nejvíce vody na pravidelnou zálivku, po které, jak je vidět, rostliny více než jen touží, všímám si i okolí. S těžkým balvanem na srdci pozoruji, jak jsem tím jediným bláznem, co ho zajímá ještě nějaká dešťovka, když už týdny nepršelo. Všude okolo už lidé běhají s hadicí, div se rotující vodoměry obecního vodovodního řádu nezadrhnou z toho, jakých otáček dosahují.
Po zalité zeleniny na své vlastní zahrádce odcházím na procházku ven. Místo toho, abych pozoroval luční květiny, jenž vyrašily z přeschlého obecního trávníku a snaží se zaujmout své prvenství pestrým květenstvím, pozoruji činnost všech sousedů okolo. Kropí, kropí a také kropí. Jenže co vlastně kropí? Cukety, dýně nebo mrkvičku? Houby, kropí trávníky.
V ulici s novými domky se to auto-závlahou jen hemží a ta jede bez přestání. Kropí trávu, chodníky, plotové zídky i domky samotné. Ti, co už přijeli na víkend domů, těm kropí i jejich SUV automobily. Procházku vzdávám, avšak druhý den po mírném dešti povstávám hrdě, dát tomu chození druhý pokus. Vše je po dešti mokré, avšak, co to vidím nebo snad nevidím? Automatické závlahy kropí stále a dál. Ledová voda opět roztáčí rozžhavené vrtulky vodoměrů do tryskových otáček, trávník zkrátka musí být dokonale zelený. A tak už to vzdávám a jdu do lese pozdravit žáby, jejichž nejmladší potomci právě opouštějí vyschlé tůně a hopkají si to po cestách směrem k houští, kam se člověk nevejde.
Takový je příběh dnešní doby. Voda se dá stále odněkud čerpat, její cena se nijak moc nezvedá. Bohatí na ni stejně vždy mít peníze budou. Zatímco chudým se blýská na kruté časy, kdy nebude možné provádět ani osobní hygienu, movití si mnou ruce nad svými anglickými trávníky uprostřed vesnické pouště.
Skutečně potřebujeme naprostou krizi vlastní existence, jak se shodují naši nejmoudřejší myslitelé, abychom omezili svoji vlastní zabedněnost a sobeckost a nahradili je ohleduplností a pochopením?
