Maitake: houba, při jejímž nálezu japonští sběrači tančili radostí

Představte si trs houby velký jako fotbalový míč, poskládaný z desítek šedohnědých lístků, které připomínají načechrané peří. Roste u paty starého dubu a v Japonsku za ni sběrači dlouho dostávali slušné peníze. Řeč je o maitake, česky trsnatci lupenitém (Grifola frondosa).

Slovo maitake se skládá z japonského „mai“ (tanec) a „take“ (houba). O původu jména se vyprávějí dva příběhy. Ten literární pochází ze sbírky Konjaku monogatari, která vznikla zhruba ve 12. století. Dřevorubci z okolí Kjóta v ní potkají v horách tančící mnišky. Ty jim prozradí, že se najedly neznámých hub, a když houby ochutnají i dřevorubci, roztančí se také.

Druhá, lidovější verze tvrdí, že tančili samotní sběrači. Maitake byla v horách severního Japonska tak vzácná, že se jí přezdívalo „fantomová houba“, a kdo ji našel, měl důvod k radosti. Tradice uvádí, že se za ni v minulosti platilo stříbrem. Jak přesně to bylo, už dnes nikdo nedoloží, ale skutečnost, že sběrači svá naleziště tajili i před vlastní rodinou, se v Japonsku traduje dodnes.

Trsnatec lupenitý není jen japonská houba. Roste v mírném pásu Evropy, Asie i Severní Ameriky, a to i v Česku. Hledat ho je nejlépe na podzim u kořenů starých dubů, méně často u buků nebo kaštanovníků. Je to vytrvalá houba, takže pokud ji jednou najdete, je velká šance, že se na stejné místo vrátí i v dalších letech.

Trsy bývají obvykle velké desítky centimetrů a váží několik kilogramů. V Japonsku se ale našly i exempláře přes 45 kilogramů. Američané jí kvůli vzhledu říkají „slepice lesů“, protože trs připomíná načepýřenou kvočnu.

U nás je trsnatec poměrně vzácný a vázaný na staré stromy. Pokud ho v lese uvidíte, je fér nechat mu část trsu, aby se mohl dál šířit.

Dlouho se maitake dala jen sbírat. Pěstovat ji je složité, protože potřebuje přesnou kombinaci teploty, vlhkosti a dřevitého substrátu. Komerčně se ji Japoncům podařilo zvládnout až v druhé polovině 20. století a dnes patří v japonských obchodech k běžným houbám, podobně jako u nás žampiony.

V kuchyni je maitake vděčná. Má výraznou, lehce zemitou chuť a pevnou strukturu, která nezvadne ani po delším pečení. Japonci ji dávají do tempury, do polévek nebo ji jen opečou na másle se sójovou omáčkou. Výborná je i pečená vcelku v troubě, kdy okraje lístků křupavě zezlátnou.

O maitake se zajímají i vědci. Už od 80. let minulého století zkoumají polysacharidy, které obsahuje, zejména v laboratorních pokusech a na zvířatech. Velké klinické studie, které by umožnily vyvozovat jasné závěry pro lidi, ale zatím chybí. Nejde tedy o lékařské doporučení, spíš o oblast, kterou stojí za to sledovat.

Pokud na trsnatec někdy narazíte, máte před sebou houbu s tisíciletou pověstí. A možná pochopíte, proč se při jejím nálezu chtělo tančit.

Zdroje: