Článek
Stalo se vám někdy, že jste si v duchu začali říkat nějakou větu a poté se u vás něco změnilo? U mě to funguje docela spolehlivě. Nepřestává mě udivovat, jakou sílu může mít pár obyčejných slov. Existují věty, které dokážou změnit nastavení naší mysli natolik, že jsme schopni postavit se na kapitánský můstek a začít kormidlovat loď života přesně tam, kde se toužíme dopravit.
Na první místo jsem zařadil větu, která mi pomáhá nejvíce ze všech. Je to vlastně otázka, která lépe, než jakákoliv jiná, startuje pozitivní myšlení. Zní takto:
„CO JE NA TOM, CO SE MI PŘIHODILO, POZITIVNÍ?“
Možná, že si říkáte - to nedává smysl. Přece něco z toho, co jsme prožili, může mít i fatální důsledky. Co na tom může být pozitivního, když po havárii ztratíme končetinu? Neříkám, že je to lehké, ale věřte mi, že něco pozitivního na tom je. Stále existuje něco, co i po takovéto události může dát životu smysl. Výstižně to vyjádřil Viktor Frankl, když prohlásil, že smysl života je dávat životu smysl. A pokud jej nenajdeme, ztratíme tím touhu žít.
Dnes už vím, že to, co změnilo můj život, nebyla tato otázka, ale soustředěné a vytrvalé hledání smysluplné odpovědi na tuto otázku. Ať se nám totiž v životě stane cokoliv, vždy to má i pozitivní stránku. Někdy není snadné na to přijít. Zejména, když se vám stane něco, co vás těžce zasáhne. Přesto i na tom, co vás zraňuje, je něco, co vám může v životě pomoci. Jen je zapotřebí to něco poctivě hledat.
Dokonce i to, když Vám zemře někdo hodně blízký by mělo dávat nějaký smysl. Naší rodině téměř vše vycházelo kromě jediného. Velmi brzy jsme ztratili rodiče, až na moji matku, která se dožila vyššího věku. Na těchto situacích se velmi těžce hledá něco pozitivního. My jsme však odpověď našli. Díky tomu jsme posílili naše rodinné vztahy, více jsme se semkli a také neodkládáme důležité věci do budoucna. Pomohlo nám to seřadit si priority a převzít plnou odpovědnost za náš život. Záleží tedy na tom, jak se rozhodneme tyto události vnímat. Je jen na nás, zdali chceme vidět sklenici vody napůl prázdnou nebo z poloviny plnou. Zdali to, co jsme zažili, nás ovlivní pozitivně nebo negativně. Zdali se rozhodneme žít minulostí nebo svůj čas věnovat něčemu smysluplnému, co prospěje naší budoucnosti.
V těchto situacích si vždy kladu otázku: Co je na tom, co se mi stalo, pozitivního? Do hledání odpovědi zapojuji svoji představivost. V duchu si maluji tlustou čáru za vším, co jsem do tohoto okamžiku prožil. K tomu jsem si často, někdy i nahlas, opakuji tuto větu:
„VŠECHNO, CO SE STALO, SE MĚLO STÁT. BYL TO MŮJ OSUD. BUDOUCNOST VŠAK ZÁLEŽÍ JEN A JEN NA MNĚ. NA TOM, CO UDĚLÁM TADY A TEĎ.“
Oddělením minulosti od přítomnosti a jejím zakonzervováním jsem získával mnohem větší prostor pro to, abych se mohl zabývat tím, co mohu ovlivnit - svojí budoucností. Přestal jsem se hrabat v popelu ohně, který už dávno dohořel.
Každou sekundou tvoříme svoji minulost a zároveň budujeme svoji budoucnost. Jako bychom ze sádry tvarovali umělecké dílo. Sádra rychle zasychá a tvrdne. Když se tak stane, nemůžete změnit tvar toho, co jste již vytvořili. Mnoho lidí se vytrvale pokouší přimět zaschlou sádru, aby se jí vrátila její tvárnost. Přitom si neuvědomují, že je to jen ztráta času. Místo toho mohou vytvořit novou vrstvu, která překryje tu původní a zacelí vše, co se nám před tím nepodařilo. Chce to jen poučit se a soustředit na to, abychom dokázali rozpoznat chyby, kterých bychom se měli příště vyvarovat. Díky nim se můžeme stát zručnějšími a nápaditějšími sochaři.
Ještě před tím se však musíme naučit s pokorou a vděčností přijmout vše, co se stalo, jako neměnný fakt. A k tomu se potřebujeme naučit ODPOUŠTĚT sami sobě projevy naší nedokonalosti a neschopnosti správně zareagovat. Potřebujeme se zbavit pocitů viny, abychom dokázali přijmout sebe takového, jací jsme. Měli bychom si uvědomit, že chybování je lidské a bez něj by neexistoval žádný pokrok. Je součástí naší přirozené existence.
Odpuštění hříchů u svaté zpovědi ve své podstatě není nic jiného, než proces sejmutí pocitu viny. Nejde o to, kdo vám hříchy odpustil, zdali Bůh, kněz či vy, ale že vám bylo odpuštěno. Tíha viny je to, co nás připoutává k minulosti a odvádí pozornost od důležitých úkolů, které potřebujeme zvládnout. Pokud jsme schopni uvěřit tomu, že nám bylo odpuštěno, resp. pokud jsme schopni odpustit sami sobě, pocítíme uvolnění, které restartuje naši sebeúctu a posílí sebedůvěru.
Ať jsme tedy v minulosti udělali cokoliv, nemá žádný smysl si to nyní vyčítat. To, co se mi v životě nepodařilo zvládnout, se nedá změnit. Dá se ale z toho poučit a stejnou chybu neopakovat. Každá chyba se tím stává důvodem mého budoucího úspěchu. Díky chybám, které jsem v životě udělal, se mohu stát lepším člověkem. Pokud si neodpustíme, žijeme stále v minulosti a své problémy tím pouze prohlubujeme. Odpustit si znamená soustředit se na budoucnost a dát tím smysl neboli význam tomu, co jsme prožili.
Každá chyba, kterou jsme v životě udělali, se stává pokrmem či nápojem na velké hostině, kterou jsme štědře zaplatili důsledky našich chyb. Na nás je, abychom se jí zúčastnili a pořádně si jí užili. A to je možné pouze tehdy, když se ke své minulosti nebudeme otáčet zády, aniž bychom ji znovu prožívali.
Prvním krokem v procesu sebezdokonalování může být to, že si začneme všímat, jak se vyjadřujeme. V textu tohoto článku jsem záměrně několikrát použil slovo „CHYBA.“ Když jste četli věty, v nichž se toto slovo vyskytuje, co jste u toho cítili? Když řeknete „chyba,“ nepřipadá vám, jako byste se vrátili na základku a drželi v ruce opravenou písemku s chybami označenými červenou prupiskou? Troufám si tvrdit, že pro většinu z nás je chyba něčím frustrujícím. Máme pocit, že jsme něco pokazili. Něco, co bude mít následky. Doma mě za to rodiče také nepochválí. Místo toho, aby si se mnou povídali o jedničkám, které jsem obdržel v jiných předmětech, budou se nejspíš zabývat pouze písemkou, za kterou mi paní učitelka dala trojku. Pocit dělání chyb nás nepovzbuzuje k aktivitách, ale spíš nám bere chuť něco zlepšovat.
A tak je to skoro s každým slovem, které vyslovujeme. Je svázáno s emocí, kterou jsme prožívali v situaci, kdy jsme jej použili nebo slyšeli od našeho mravokárce, či kohokoliv jiného. Stejně to funguje i v opačném případě, kdy vyslovíme slovo, které je svázáno s pozitivní emocí. Zatímco slovo „chyba“ v nás vyvolává frustraci z vlastní nedokonalosti, která funguje jako brzda, jeho alternativa vyjadřující významově totéž
„CO MOHU UDĚLAT LÉPE?“
nás povzbuzuje k aktivitě a vděčnosti za to, že jsme objevili rezervu, kterou nyní můžeme zužitkovat. Minulost je zapotřebí se naučit přijímat s pokorou a říct si:
„JSEM VDĚČNÝ ZA VŠE, CO SE MI PŘIHODILO. ZA TO, CO SE MI PODAŘILO I NEPODAŘILO. DÍKY TOMU JSEM TÍM, KÝM JSEM A MOHU SE SOUSTŘEDIT NA TO, ABYCH SE STAL TÍM, KÝM CHCI BÝT - LEPŠÍ VERZÍ SEBE SAMA. A to mohu jedině tehdy, když vím, co mohu udělat lépe - když znám svoje rezervy.“
Cítíte ten rozdíl? To, co se nám nepodařilo, nás najednou vede k tomu, abychom se posouvali dál. Zatímco první otázka „co je na tom, co se mi přihodilo, pozitivní“ nás osvobozuje od minulosti, druhá otázka „co mohu udělat lépe“ nám pomáhá ji zužitkovat pro naši budoucnost. Jsou to dvě strany téže mince - nejdůležitější otázky mého života.
