Článek
Odmalička jsme vedli děti ke sportu. V době, když byl internet ještě v plenkách a děti začínaly vysedávat u počítačových her, naše děti sportovaly. Jelikož se narodily na počátku devadesátek, patří k poslednímu vrhu generace Y, kterou v dětství ještě nevychovával internet. V té době už bylo vidět, jak se pozvolna začínají vyprazdňovat dětská hřiště. Když se dnes procházíte sídlištěm nebo vesnickými ulicemi, někdy vás ovládne pocit, jako by v okolních domech nežily děti.
Z venkovních hřišť se komunikace přesunula na internetové sítě. S tím rozdílem, že děti v pohodlí domova sedávají u počítače nebo s mobilem v ruce, cpou se u toho chipsy a popíjejí colu. Aby si pro sebe s pomocí lajků vyrobili trochu levného dopaminu k vyvolání pocitu štěstí, vytvářejí si na svém síťovém profilu přitažlivější alter ega. Výsledkem této komunikace hluchých avatarů je paradoxně frustrace z naprosté samoty a snížení jejich sociability. Naštěstí, v dnešní době mohou děti navštěvovat řadu kroužků, což jim umožňuje rozvíjet svůj talent nebo si vylepšovat kondici i mimo venkovní prostředí svých obydlí. Záleží na tom, zdali tuto možnost využívají. A to zase do značné míry záleží na jejich rodičích.
Náš syn svoji sportovní kariéru začínal už v předškolním věku v místním fotbalovém mužstvu. Nepatřil k nejtalentovanějším dětem, ale to, co mu v té době scházelo ze všeho nejvíc, byla průbojnost. Při hře to někdy vypadalo, jako by se mu míč vyhýbal. Nejsem typem rodiče, který dítě zapíše na nějaký sport a pak si jej nevšímá. Kdykoliv k tomu byla příležitost, hrával jsem na naším domem se svým synem a jeho kamarády fotbal nebo jsme si jen kopali s míčem. Ani to však nevedlo k tomu, aby získal tolik potřebné sebevědomí a dokázal se v jejich fotbalovém týmu prosadit.
Dodnes mi utkvělo v paměti, jak jejich mužstvo hrálo zápas s ostravskou Novou hutí. Stáli jsme s ostatními rodiči na ochozu v zimních bundách, protože venkovní teplota se tehdy pohybovala kolem nuly. Pozorovali jsme naše děti, jak si na hřišti vedou s favorizovaným soupeřem. Přesněji řečeno, ostatní rodiče pozorovali své děti na hřišti. My jsme se však dívali na našeho kluka na střídačce. A to i v situaci, kdy náš tým s novohuťáky výrazně prohrával 14:2 a zápas byl rozhodnut už po několika minutách hry. Kupodivu ani takovýto debakl neobměkčil jejich trenéra, aby alespoň na minutu nechal hrát našeho sedmiletého syna, který se v tenkém tričku a trenýrkách klepal zimou na lavičce náhradníků. Vždy, když se blížilo střídání, poskakoval před ním a vytrvale se hlásil, aby jej poslal na hřiště. Jenže se tak nestalo. Po zápase jsem za ním zašel a vyříkali jsme si to z očí do očí. Nedokázal své chování ničím obhájit. A to byl také konec fotbalové kariéry našeho syna. Alespoň to tak v té době vypadalo.
Uvědomil jsem si totiž, že z výchovného hlediska sport může dítěti pomáhat, ale také škodit. Ve chvíli, kdy si člověk začne zvykat, že je lůzrem, může sport na něj zapůsobit kontraproduktivně. Každý z nás má v životě právo být úspěšný a nikdo, opravdu nikdo, nemá právo nám toto právo odepřít. Problém mého syna spočíval v tom, že se tehdy nedokázal prosadit v kolektivu. Bylo jasné, že mu nejvíce pomůže nějaký individuální sport, v němž bude soutěžit sám se sebou.
Jelikož jsem ve studentských létech chvíli cvičil karate, nabídl jsem mu tuto možnost. Zpočátku nevynikal mezi dětmi, kteří s nim nastoupili. Měl však něco, co ostatní děti neměly. Obrovskou touhu po vítězství. Zatímco ostatní děti chodily na trénink dvakrát týdně, můj syn šestkrát, včetně soboty, protože se účastnil tréninků ve dvou klubech najednou. Kromě toho pravidelně cvičil doma. Po čase patřil k nejlepším a nakonec jako jediný z velké náborové skupiny vydržel.
To, co jej pohánělo vpřed, byla vize stát se mistrem světa a pevná víra, že toho jednou dosáhne. Jeho houževnatost byla výsledkem nastavení mysli. Fyzickou námahu nevnímal jako bolest a nestrádal ani tím, že má minimum volna na své kamarády. Po celou dobu byl ve flow a to i tehdy, když se mu nedařilo.
Americký politik a motivační řečník Les Brown kdysi prohlásil: „Miřte na měsíc. I když jej minete, přistanete mezi hvězdami.“ Můj syn se mistrem světa nestal, ale jako vítěz řady prestižních soutěží a reprezentant ČR se k tomuto cíli alespoň přiblížil. Mnohem důležitější však je, že se stal člověkem typu vítěze. Úspěch totiž nespočívá v dosažení cíle. Úspěch je cesta, která k němu vede. Je to směr, kterým se člověk vydá.
Nejdůležitějším vítězstvím však pro mého syna paradoxně bylo to, že se dokázal tohoto ambiciózního cíle vzdát. Bylo to v době, kdy byl k němu teoreticky nejblíž. Uvědomil si totiž, že samotná medaile na krku jej neuživí. Nakonec cestou postupných kroků se z karatisty stal uznávaný kondiční trenér extraligového fotbalového klubu. Oklikou se vrátil k fotbalu a nyní pomáhá hráčům, aby v maximální míře dokázali zužitkovat svůj potenciál a každý z nich se stal vítězem na vlastním hřišti.
