Článek
Po ukončení studia na ekonomické fakultě Vysoké školy báňské jsem po vzoru svého otce nastoupil na enháčko. Tak se tehdy říkalo ostravské Nové huti Klementa Gottwalda. Před vojnou, kterou jsem strávil s panem prezidentem u výsadkářů v Prostějově, jsem pár měsíců pracoval jako pomocný dělník na válcovací trati. Když jsem se po vojně vrátil, bez ohledu na mé ekonomické vzdělání ze mě udělali mistra nátrubkárny. Oficiálně jsem se jím nikdy nestal, protože toto místo bylo trvale obsazeno někým, koho nikdo neznal a ani se s ním nesetkal. Tehdy bylo běžnou praxí, že amatérští sportovci a političtí prominenti byli na tajňačku vedeni na výplatnicích řady podniků. V té době mě vůbec nenapadlo, jak mi může skutečnost, že jsem byl registrován jako dělník, zkomplikovat život.
Ředitelem rourovny, v níž jsem pracoval, byl člověk, o kterém se říkalo, že má nějaké nekalé boční aktivity. A komunisté potřebovali vedle něj posadit někoho, kdo má, jak se říká, koule na to, aby jej pohlídal. Dostal jsem neoficiální nabídku přeskočit pár pater a stát se jeho náměstkem. Chtělo to jediné - vstoupit do komunistické strany. Jestli to bylo míněno vážně, nedokážu posoudit, protože jsem tuto nabídku bez váhání odmítl. V reakci na to jsem si musel vyslechnout argument, že se s tímto postojem zařadím mezi tlučhuby, kteří jen kritizují, ale odmítají cokoliv udělat pro to, aby se vyřešil problém, na který upozorňují.
Jenže nejspíš hlavní důvod tohoto nátlaku spočíval v tom, že jsem byl stále oficiálně vedený jako dělník. Zatímco dělníky museli ke vstupu do strany přesvědčovat, tzv. technicko-hospodářští pracovníci (THP) byli nuceni někdy i léta coby kandidáti strany čekat, až se pro ně vytvoří místo. A někteří, jako např. Václav Klaus, se přijetí do strany nikdy nedočkali. Abyste se v ostravské Nové huti jako THP mohli stát členem KSČ, museli před vámi do strany vstoupit nejméně tři dělníci. Tím se tvořily fronty THP čekatelů, tzv. stranických kandidátů.
Důvod, proč většina absolventů vysokých škol tolik toužila vstoupit do strany, byl ryze pragmatický. Vedoucí pracovní pozice se přidělovaly podle tzv. nomenklatur. U jednotlivých pracovních míst byl uveden požadavek vzdělání a politické angažovanosti. Přitom na Nové huti platila zásada, podle níž ten, kdo není členem komunistické strany, mohl být nejvýše zařazen na pracovní místo, kde bylo požadováno o jeden stupeň nižší vzdělání, než měl dotyčný jedinec. Například pracovník s vysokoškolským vzděláním mohl vykonávat práci, pro níž se požadovalo středoškolské vzdělání. Byla to pojistka, která sloužila k tomu, aby vedení firem bylo plně pod kontrolou KSČ. Pro každé pracovní místo, na němž byl zařazen vedoucí pracovník, měl svoji tzv. kádrovou rezervu.
Můj problém spočíval v tom, že komunistům nestačilo vyslovit nesouhlas mezi čtyřma očima. Musel jsem svůj postoj náležitě zdůvodnit na stranickém výboru, kde si mě pozvali na kobereček. V té chvíli mi nejspíš vypnul mozek, protože jsem svůj odmítavý postoj po pravdě zdůvodnil argumentem, že nesouhlasím s politikou komunistické strany. Tato informace se v rourovně šířila rychlostí blesku. Pro mnohé jsem se rázem stal rebelujícím exotem, v němž se smíchala arogance tvářící se jako odvaha s hloupostí a naivitou. Vzpomínám si, jak mi jeden stejně starý kandidát strany a kádrová rezerva ironicky gratuloval, že jsem si tím podepsal ortel navždy zůstat mistrem nátrubkárny.
Naštěstí mě před osudem člověka odsouzeného k nudné kariéře zachránila revoluce v roce 1989. Nebyl bych to já, kdybych se i v ní nezachoval jako exot. Coby podnikový mluvčí Občanského fóra jsem si mohl vybrat jakoukoliv pozici ve vedení firmy. Místo toho, abych se stal ekonomickým náměstkem ředitele podniku, jsem se nechal na plný úvazek zvolit do odborů. Promarnil jsem tím příležitost udělat hvězdnou kariéru. A opět se mi vysmívali stejní lidé jako dřív. Tentokrát se však nenápadně přesunuli na druhou stranu. Z komunistů se náhle stali členové fan klubu Václava Klause. Ze sametové revoluce se v krátkém čase vykloubala revoluce ukradená. Paradoxní na tom je, že převlékači kabátů, kteří mě dříve považovali za oportunistu, mi dali novou nálepku populistického levičáka.
Někdy si říkám, zdali to, co jsem tehdy dělal, stálo za to. Zdali to mělo nějaký smysl. Kdyby se tehdy kormidlo dějin vrátilo komunismus zpět, strávil bych léta ve vězení, což by mi vadilo méně, než to, že by tím trpěla i moje rodina. Říkám si, jestliže náš národ je schopen více věřit bezpáteřnímu člověku, který udával lidi, profitoval z komunistického režimu a nyní profituje i z kapitalismu, než tomu, kdo pro zabezpečení svobody společnosti riskoval všechno, pak v nás něco není v pořádku.
