Článek
Představte si, že plavete v řece. Voda je příjemně teplá, slunce krásně hřeje, ozařuje řeku a vše kolem ní. Proud řeky vás pomalu unáší vpřed a tak si můžete vychutnávat pohled na krajinu, která lemuje její břehy. Náhle z ničeho nic Vás něco začne stahovat pod hladinu. Je to vodní vír, který jste přehlédli. Rázem je všechno jinak. Cítíte ohrožení a začnete bojovat s tím, co se vás snaží přemoci.
Takto by se dalo popsat to, co jste možná v životě i několikrát zažili. Oním vírem může být reakce na nečekanou zdrcující kritiku, která zasáhla základy vaší identity. Nebo se k vám dostavilo vyhoření. Váš mozek již delší dobu nerelaxoval. Byli jste ve flow a necítili jste námahu. Pořád jste pracovali nebo něco řešili. Ve vaší mysli se načítal jeden program za druhým, až došlo k vyčerpání celé kapacity pracovní paměti vašeho mozkového počítače a ten se zastavil. Vaše tělo se rozhodlo vás vypnout. Nebo jste vyhořeli díky přehnané odpovědnosti poháněné pocitem vlastní nedostatečnosti. Vaše bolestivá minulost se mohla stát přítomností a drží se vás jako klíště.
Ať to bylo cokoliv, co vás zasáhlo, cítíte, že se vás snaží ovládnout něco mnohem silnějšího než jste vy sami. Něco, z čeho se snažíte vymanit. Tento nerovný souboj vás vysiluje a ohrožuje víc než cokoliv jiného. Jenže strach z neznámého vám brání vzdát tuto předem prohranou bitvu.
A právě v této situaci si potřebujete uvědomit, že byste měli důvěřovat přirozenému procesu sebe zotavování vaší mysli, tzv. hédonické adaptaci. Měli byste se uklidnit a přestat se bránit pocitům, které vás unášejí níž a níže pod hladinu. Jak se to dělá? Nejprve si položte si otázku: „Co je na tom, co se se mnou děje, pozitivního?“
V těchto mimořádných situacích se totiž před vašimi zraky odkrývá něco, co za normálních okolností nemůžeme spatřit. Může to být nejnižší vrstva cibule, která tvoří základ Vaší identity a která vám umožní pochopit sebe sama. Mohou to být ty nejcennější informace, které vám poskytnou odpověď na řadu otázek. Můžete se od svého kritika dozvědět něco důležitého o sobě či o něm samotném. Něco, co vám může pomoci vyřešit řadu problémů. Jsou to diamanty rozeseté v korytu řeky, které na dně čekají jen na to, až budou vámi objeveny a vyloveny. A to se vám může podařit jedině tehdy, když najdete odvahu otevřít oči a stát se pozorovatelem sebe sama.
Je to jednoduché, ale zároveň to dokáže jen málokdo z nás. Jsme totiž notoricky zvyklí všechno si brát osobně. To, co se nám nebo v nás děje, máme potřebu onálepkovat. Vmžiku dokážeme vyhodnotit, co je z našeho úhlu pohledu dobré či špatné. Tyto rychlé soudy vytváření emoce, které nám zavírají oči před tím, co bychom měli vidět. Zkreslují a tím zároveň znehodnocují to, co pozorujeme.
Otevřít oči znamená nehodnotit, ale vyhodnocovat. Nesoudit, ale posuzovat. Jedná se o malý detail, který ve svých důsledcích vede k obrovským rozdílům. Jinak řečeno, potřebujeme se naučit bez emocí popisovat svoje emoce. Pouze jako pokorní a vděční pozorovatelé sebe sama, nikoliv jako hodnotitelé, jsme schopni v krizových situacích přijímat důležité informace. Jedině v nezkreslené podobně tyto informace mohou být pro nás užitečné stejně jako diamanty vyzdvihnuté ze dna řeky.
