Článek
Občas mám možnost strávit dopoledne se 16letými studenty IT oborů. Když jsem se jich nedávno zeptal jak vidí svoji budoucnost, překvapilo mě, že nikdo z nich nedokázal na tuto otázku odpovědět. Většina se shodla v tom, že ke spokojenosti jim postačí, když si najdou nějakou práci, aby mohli být soběstační. Nikdo z nich nehovořil o tom, v čem by chtěl vyniknout. Když jsem je vyzval, aby mi popsali sebe jako budoucího úspěšného jedince, měli s tím také problém. Buď si to nedokázali představit, anebo se styděli o tom hovořit před svými spolužáky. Bylo vidět, že jsem je těmito otázkami zaskočil. Působili rezignovaně, vyhořele. Jako by od života nic neočekávali. Prý s nimi doposud nikdo takto nemluvil.
Nazval bych to – paradox mládí. Podvědomí mladých lidí se podobá čerstvě poorané půdě, do které cokoliv zasejete, vzklíčí. Díky tomu dokážou vstřebat neskutečný objem informací. Ačkoliv jejich mozek myslí mnohem rychleji, než starším generacím, neuvědomují si to. Mají pocit, že je tomu naopak, protože nevidí žádnou úrodu z myšlenek, které zaseli. A tak spotřebovávají svůj čas na něco, co nedává smysl. Nevědí, že když do svého podvědomí zasévají semena plevele, vzklíčí pouze plevel. Nedochází jim, že když člověk myslí o ničem, stane se ničím. Jak to popsal ve své slavné nahrávce Earl Nightingale, půdě je jedno co zaséváte. Nechtějte porozumět tomu, co půda se semeny dělá. Starejte se o to, abyste soustavně zasévali semena svého úspěchu.
Když se zamyslím nad sebou, jakmile se něco nového naučím, jakoby tím něco jiného z mé hlavy vypadlo. Občas si kladu otázku, zdali to, co ze mě vypadlo, není hodnotnější než to, co jsem do sebe vstřebal. A navíc, ne každé semeno u mě vzklíčí. Půda mého podvědomí se podobá spíš poli, ve kterém je problém najít pro setbu kousek volného místa. Přesto všechno si troufám říct, že kdybych si to v rychlostním závodě s mladším a chytřejším člověkem rozdal, byl bych dříve v cíli, než on. On sice běhá rychleji než já, ale já znám zkratky. Zatímco on poběží, já pojedu na kole, protože bicyklem jsou moje životní zkušenosti a vše, co jsem se naučil.
Závidím mladým lidem jak jim to myslí a zároveň lituji těch, kteří si to neuvědomují. Představte si, co by každý z nás v životě dosáhl, kdybychom už v raném věku měli jasnou vizi svého budoucího já a skálopevně věřili tomu, že se staneme tím, kým toužíme být. Kdybychom nemařili svůj drahocenný čas učením se něčeho, co nebudeme nikdy potřebovat. Kdybychom se neřídili radou mnoha rodičů – nejprve vystuduj školu a pak začni přemýšlet nad tím, čím se budeš živit.
Podle mě nejdůležitějším úkolem základní školy je dosáhnout toho, aby dítě vzdělávání bavilo, objevilo svůj potenciál a začalo jej rozvíjet. Kladu si otázku – je tomu tak ve skutečnosti?
