Článek
Důvodem mnoha nedorozumění mezi lidmi je skutečnost, že nikdo z nás nevidí svět takový jaký je. Pravdou je, že pozorujeme pouze odraz reálného světa. V naší mysli se svět kolem nás zobrazuje jako tzv. paradigma, což je interpretace všeho, co nás obklopuje, naším podvědomím. Čím je naše paradigma vzdálenější realitě, o to méně rozumíme sami sobě a tomu, co se kolem nás a ve vztahu k nám děje. O to víc komunikačních chyb děláme.
Aniž bychom si to uvědomovali, každý člověk, s nímž přicházíme do styku, hraje v našem spektáklu pouze tu roli, kterou jsme mu přidělili. Není tím, kým je. Stává se hercem v představení, které režírujeme. Vidíme v něm pouze to, co chceme vidět a navíc tak, jak si jej přejeme vidět. Dokonce ani sami sebe nejsme schopni vidět jací ve skutečnosti jsme.
💡 Položme si otázku. Co vytváří zkreslení toho, co vnímáme?
Opomeneme-li vliv nedokonalosti našich receptorů, pak hlavním filtrem, který redukuje a deformuje informace, které k nám odjinud proudí, je naše sebevnímání. Rozhodující je míra naší zranitelnosti nebo také schopnosti v nezkreslené podobě přijímat informace o sobě a lidech, kteří se stali součástí našeho života. Dokonce i postoj k různým událostem je závislý na tom, jak máme nastavený filtr sebevnímání a na míře naší závislosti na vnějších faktorech. Např. na tom, co si druzí o nás myslí. Neúspěšný nebo zakomplexovaný člověk, který nevěří nikomu, dokonce ani sám sobě, reaguje na události zcela jinak, než někdo, kdo s tím nemá žádný problém.
Pokud nás např. upřímnost zraňuje, budeme se instinktivně bránit přísunu informací, které nedokážeme přijmout. Zamezíme tím, aby k nám mohli být lidé zcela upřímní. Buď před námi část informací zatají nebo nám je zprostředkují ve zkreslené, pro nás méně zraňující podobě. Tím dochází k redukci důležitých informací potřebných pro kompetentní rozhodovaní.
🔄 Máme-li zkreslený pohled na realitu, pak i naše reakce nebudou adekvátní vůči tomu, co se děje. Vznikne tím začarovaný kruh slepoty.
Deformované sebevnímání způsobí deformaci přijímaných informací a ty nás povedou k deformovaným odezvám. A naše deformované jednání zase způsobí deformované reakce našeho okolí. Výsledkem je nedorozumění, které ještě více zkomplikuje naši schopnost asimilovat do své vnitřní databáze pravdivé a ucelené informace. Kruh se tím uzavírá. V lepším případě tento proces funguje stále stejně pořád dokola. V horším případě se schopnost vidět věci takové jaké jsou postupně snižuje a to až to té míry, kdy se staneme patologickou osobností, která se uzavře do vlastního imaginárního světa, kterému nikdo, kromě nás, není schopen porozumět. Člověk se tak stává samotářem ve světě plném lidí a zároveň rukojmím sebe sama.
Úměrně tomu se snižuje i komunikační efektivita a zvyšuje chybovost rozhodování. Za této situace je i méně inteligentní člověk schopen s jinými lidmi komunikovat mnohem efektivněji a dopouštět se výrazně méně chyb, než někdo, kdo jej svým IQ vysoce převyšuje.
👨🦯 Ptáte se, co způsobuje snižování naši schopnosti vidět věci jaké jsou?
Tím záhadným elementem, který deformuje naše sebevnímání, je NEUVĚDOMĚLÁ AUTOSUGESCE. Kdykoliv pocítíme, že se nás něco uvnitř dotklo, neuvědoměle tím nastartujeme automatický proces sebe ospravedlňování. Jestliže jsme na začátku sami sobě něco vyčítali, na konci této „léčebné“ kůry to vidíme obráceně. Už to nejsme my, kdo jsme zapříčinili vznik určitého problému. Může za to někdo jiný. V naší mysli se tak stáváme obětí toho, co nám bylo vyčítáno. Paradoxní na tom je, že tomu skutečně věříme. Dokonce i zločinec, který znásilnil řadu žen, dospěje k vnitřnímu přesvědčení, že se stal obětí jejich vyzývavého chování. Vrah časem uvěří tomu, že mu nezbývalo nic jiného, než svoji oběť zabít. Podvědomá interpretace toho, co se stalo, přitom působí tak opravdově, že mnohdy o své pravdě dokážeme přesvědčit i lidi kolem nás.
🔑 Je zapotřebí si uvědomit, že každý z nás, kdo prožijeme negativní pocit z toho, že se nám něco nepodařilo, tím zároveň nevědomky přizýváme léčitele, aby nám zahojil rány, které jsme si způsobili.
A onen léčitel nám pomůže tím, že nám událost reinterpretuje neboli zdeformuje tak, abychom mohli být sami se sebou spokojeni. Problém spočívá v tom, že neuvědomělá autosugesce se podobá oxidu uhelnatému. Nejde cítit a přitom má smrtící účinky. Jediná možnost, jak zabránit tomu, aby nás tento nezvaný léčitel nezačal zachraňovat je, že mu neotevřeme dveře. A to lze jedině tak, že neprožijeme frustrující pocit vlastního sebe selhání. Ať uděláme cokoliv, co by mohlo vyvolat zklamání z toho, že se nám něco nepodařilo, vždy je zapotřebí nejprve si položit otázku – CO JE NA TOM, CO SE MI PŘIHODILO, POZITIVNÍ? Tato zdánlivě nesmyslná věta dokáže před neuvědomělou autosugescí ponechat zavřené dveře.
💊 Abychom dokázali podobně zvládnout i frustrující kritiku, potřebuje se zbavit tzv. determinismu a stát se nezávislými osobnostmi na mínění jiných lidí.
Je zapotřebí si uvědomit, že žádná informace nám ve skutečnosti nemůže ublížit. Ublížit nám může nějaký fyzický útok agresora. Ale informace? Jsou to jenom slova. Ve skutečnosti můžeme ublížit jen sami sobě a to tehdy, když se dobrovolně rozhodneme prožít negativní emoce, které nám kritika servíruje. Jen na nás záleží, zdali to, co nám někdo sděluje, přijmeme jako informaci nebo zdali se necháme vtáhnout do toxického prostředí, které pro nás vytvořil agresor.
V těchto situacích bychom si měli uvědomit, že jej obdarováváme tím nejcennějším, co máme k dispozici. Poskytujeme mu čas a čas je kouskem našeho života. Položme si otázku. Skutečně chceme někoho, kdo nám chtěl ublížit, obdarovat? Skutečně chceme, aby on byl tím, kdo rozhoduje o tom, jak se máme cítit? Takovéto chování výstižně popsal Cyril Northcote Parkinson, když prohlásil: „Rozčilování je pomsta na vlastním zdraví za cizí blbost.“ Jde tedy o to, jaký postoj zaujmeme ke slovům, které mají potenciál nás zranit. Buď je budeme vnímat jako cenné informace, které rozšíří naši databázi nebo se sami dobrovolně rozhodneme, že nám má být jimi ublíženo.
Ne každá kritika má však za účel nás zranit. Lidé, s nimiž přicházíme do styku, nám o nás mohou sdělit mnoho cenných informací. Jen se potřebujeme naučit jejich upřímnost pozitivně přijmout. Aby k nám mohli být upřímní, potřebují vědět, že tyto informace budou pro nás přínosné a že s nimi dokážeme pozitivně pracovat. Jaký smysl má poskytnout zpětnou vazbu někomu, komu tyto informace mohou způsobit bolest nebo vyvolat hněvivou reakci? I v tomto případě je nutné vycházet z toho, že jsou to jenom informace. Informace, které nám umožní vidět věci jaké jsou a to jedině tehdy, když je dokážeme přijmout bez emočního náboje.
Podle jednoho ze zakladatelů humanistické psychologie Carla Rogerse prvním krokem k dosažení osobní svobody je stát se pozorovatelem sebe sama a následně dosáhnout shody mezi tím, co prožíváme a co si uvědomujeme. Pokud dokážeme vstřebat všechny informace o tom, co prožíváme, či děláme, v nezkreslené podobě a najdeme k sobě porozumění, uvolní se tím potenciál k tomu, abychom mohli náš život prožít podle scénáře, který si sami napíšeme. Potřebujeme si odpustit naši nedokonalost a místo hodnocení toho, co jsme udělali, se soustředit na naši budoucnost.
Potřebujeme si uvědomit, že každé hodnocení je nálepkou, která zafixovává obraz. Stává se součástí naší identity a tvrdne rychleji, než sádra. Přitom někdy stačí tak málo. Nehodnotit, ale vyhodnocovat. Nesoudit, ale posuzovat. Jsou to drobné změny, které nás zbavují okovů, které si sami v životě nasazujeme.
