Článek
Představte si, že jste pro někoho něco zařídili. Stálo vás to čas i peníze. Nyní si představte, že vám za to ani nepoděkuje. S odstupem času po něm chcete nějakou maličkost a on vás odmítne. Jak se budete cítit? Předpokládám, že ten pocit nebude pozitivní. Nejspíš budete vůči němu kritičtí. Kdo však bude skutečným zdrojem vaší frustrace? On nebo se budete hněvat spíš sami na sebe, že jste se obětovali pro někoho, kdo si to nezasloužil?
Položte si otázku - kdo v tomto případě zaplatil vaši charitu? Svůj čas jste mohli věnovat sobě nebo někomu, kdo to ocení a je schopen totéž udělat pro vás. Někomu či něčemu, u čehož to dává smysl. Mohli jste vydělat peníze a zaplatit za ně vzdělání svých dětí nebo se lépe postarat o své rodiče. Mohli jste si místo vzít dovolenou a se svou přítelkyní navštívit exotické země.
SKUTEČNÝMI PLÁTCI NAŠICH DOBRÝCH SKUTKŮ JE NAŠE RODINA A NEUSKUTEČNĚNÉ SNY.
Abychom mohli poskytovat charitu těm, kteří si to ve skutečnosti nezaslouží, musíme něco odepřít sobě nebo těm, na kterých nám nejvíce záleží. Přitom čas je nejvzácnější zdroj, který nelze nahradit. Když se ohlédnu zpět, ničeho v životě nelituji tolik jako času, který jsem věnoval lidem, kteří si to nezasloužili.
Zářným příkladem nesmyslného sebeobětování byl můj otec. V posledních létech svého života se intenzivně věnoval léčitelství. Své služby poskytoval zdarma a to každému, kdo jej o to požádal. Vyráběl pro ně kostivalové masti, dělal jim masáže, ale také vrbu, když o to projevili zájem. Zdálo se, že ve službě druhým našel nový smysl života. Bylo to pro něj natolik důležité, že mu nezbýval čas na relaxaci a ani na svou rodinu. Velmi se přepínal. Když nakonec dostal mrtvičku, jako by se rázem vypařili všichni pochlebovači, kteří do té doby jeho služby zdarma využívali. Nikdo z nich jej nenavštívil a ani jednoho z nich jsem neviděl na jeho pohřbu. V té chvíli jsem si uvědomil, jak
NESMYSLNÉ JE OBĚTOVAT SVŮJ ŽIVOT PRO NĚKOHO, KDO SI TO NEZASLOUŽÍ.
Dříve, než se rozhodnete pro někoho něco udělat, potřebujete zjistit, jakou to má pro něj cenu. Jinými slovy řečeno, zdali od vás nežádá něco, co by on sám pro vás neudělal. V opačném případě je nutné naučit se mu odpovědět jedním slovem. Tím kouzelným slůvkem je „NE.“ Jestliže „NE“ říkáte někomu, kdo se chce stát vaším pánem a z vás udělat svého sluhu, sám sobě tím říkáte „ANO.“ Uvědomte si, že
SLOVO „NE“ BY SE MĚLO STÁT SOUČÁSTÍ VAŠÍ DUŠEVNÍ HYGIENY.
Chrání vás před manipulanty, kteří chtějí zneužít vaši dobrotivost. „NE“ je slovo svobody a pokaždé, když jej vyslovíte, měli byste si vychutnat krásný pocit osobní nezávislosti na lidech, kteří snaží kormidlovat váš život.
Zároveň je zapotřebí přijmout i důsledky, které vaše „NE“ může způsobit. Většinou však přináší mnohem víc přínosů, než ztrát. Pokud je sdělíme někomu, kdo nás chce manipulovat, v jeho očích náš význam roste. Zatímco dobrými skutky klesá. Odmítáním se pro něj stáváme přitažlivější osobností. Podmínkou však je naučit se slovo „NE“ vyslovovat bez negativních emocí. Sdělujte jej mile, ale zároveň důrazně. Z vyslovování slova „NE“ jsem vytvořil jeden z mých nejdůležitějších návyků. Svědčí o tom i moje motto, které charakterizuje můj přístup k životu:
TVRDĚ ZA VĚCÍ, MĚKCE K LIDEM.
Zkusme se nad tím zamyslet. Jak si můžeme sami sebe vážit, když se obětujeme pro někoho, kdo si to nezaslouží? Jak můžeme chtít, aby si nás někdo vážil, když si nevážíme sami sebe? Jak si můžeme myslet, že si nezasloužíme za projevy nesebeúcty trest? Položme si otázku. Není v tomto případě spravedlivý a logický Murphyho zákon
KAŽDÝ DOBRÝ SKUTEK MUSÍ BÝT PO ZÁSLUZE POTRESTÁN?
Možná, že to pro někoho z vás vyzní krutě, ale já jsem přesvědčený o tom, že si můj otec nezasloužil jinou reakci lidí, kterým se zdarma věnoval. Podle mě se provinil sám vůči sobě, když se obětoval pro druhé, aniž by si ověřil, že jeho oběť dokážou ocenit. Kdybych mohl vrátit čas zpět, také bych jej raději věnoval plnění svých cílů nebo svým dětem než těm, kteří mě neváhali hodit přes palubu, když jsem jejich podporu nejvíc potřeboval.
Tím nechci říct, že bychom neměli pomáhat lidem v situacích, kdy se bez naší pomoci neobejdou a kdy jsme jediní, kdo může vyřešit jejich problém. V krajních případech bychom měli být připraveni za ně riskovat i svůj život. Avšak jenom tehdy, kdy má takováto oběť smysl. Sebeobětování pro někoho, kdo si to nezaslouží, žádný smysl nedává. Není to sobectví, ale projev sebeúcty.
Poučen vlastními zkušenostmi a zkušenostmi mého otce se nyní ve světě byznysu věnuji pouze těm, kdo dokážou zužitkovat naši spolupráci a jsou ochotni za mé služby zaplatit. Když mi někdo za můj čas dá peníze, musí se tím něčeho vzdát. Třeba jedné či dvou návštěv kina s přítelkyní.
PENÍZE JSOU TEDY EKVIVALENTEM TOHO, ČEHO JE ČLOVĚK OCHOTEN SE VZDÁT, ABY ZÍSKAL TO, CO MU NABÍZÍTE.
Když není ochoten moji cenu akceptovat, sděluje mi tím, že to, co mu nabízím, má pro něj nižší hodnotu než to, co by si za stejnou částku může koupit. Když moji nabídku odmítne, vím, že nedává smysl svůj drahocenný čas poskytovat někomu, pro nějž má můj čas a moje know-how nižší hodnotu. A nižší hodnotu může pro něj mít také z toho důvodu, že nedokáže v dostatečné míře moji službu zužitkovat. Není to o mě, ale o něm.
Na druhé straně, když mi někdo zaplatí, nemusí mě mrzet, že nezúročí to, co jsem se mu snažil předat. Jsme spolu vyrovnáni. Moje sebeúcta tím není ohrožena. Proto je tak důležité, abychom se naučili říct si o peníze a vytěsnit ze své mysli negativní pocity, které náš požadavek obvykle provázejí.
Když se opět vrátím do svého dětství, Ježíš v evangeliu podle Matouše přikazuje něco jiného, než mě učilli moji rodiče. V Bibli není napsáno miluj svého bližního víc, než sám sebe. Láska v Bibli není definována jako sebeobětování pro druhé. Je v ní uvedeno
MILUJ SVÉHO BLIŽNÍHO JAKO SÁM SEBE!
Co tato slova ve skutečnosti znamenají? Život je dar. Mohli jsme se narodit jako mravenci, žížaly nebo se nenarodit vůbec. Je úžasné, že jsme se narodili jako lidé s tak fantastickým potenciálem. Každý z nás je originál. Jsme zázrakem vesmíru nebo Božím dílem. Neexistují dva stejní lidé. Jen nás trochu mate skutečnost, že jsme zkoncentrováni v příliš malém prostoru naší zeměkoule. Zdá se nám, že je nás příliš mnoho, abychom si uvědomovali svoji jedinečnost a výjimečnost. Pokud se nenaučíme pít z poháru života plnými doušky, znamená to, že si daru být naživu nevážíme. Je to stejné, jako když vám někdo chce udělat radost a koupí vám voucher do drahé restaurace a vy jej necháte propadnout. Jste přece skromní lidé, kteří raději obědvají doma. Není to projev pohrdání tím, čím jsme byli obdařeni? Skromnost je svým způsobem převlečená pýcha.
SKROMNOST VRAŽDÍ SEBEVĚDOMÍ. POKORA JEJ POSILUJE.
Sebeláska je ve skutečnosti projevem pokory. Je poděkováním za to, že tady na tomto světě můžeme být. A když už tady jsme, měli bychom v maximální míře zužitkovat vše, čím nás život obdařil. A to je také důvod, proč bychom měli být neskromní, ale zároveň pokorní. K tomu je zapotřebí, abychom si vytvořili pozitivní vztah k sobě samotnému. Naše sebeláska by svou intenzitou měla mít stejnou úroveň jako láska k lidem, které milujeme. Jedině při dosažení této rovnováhy může být naše láska k nim nezištná. Stejně tak ti, kdo nás opravdu milují, nám ze srdce přejí, abychom byli šťastní. Ne, abychom se pro ně obětovali.
Stát se dlužníkem někoho, kdo se pro vás obětuje, aniž byste o tom mohli předem rozhodnout, je pocit, který znají otroci. Zvláště tehdy, když takovýto dluh nelze splatit. A už vůbec ne, když někdo očekává, že svůj život prožijete podle jeho scénáře.
Představte si takovouto situaci. Jste rodiče, kteří nade vše milují své děti. Jejich potřeby upřednostňujete před svými potřebami. Plně se pro ně obětujete. Abyste jim dopřáli maximální komfort, vzdáváte se všech radostí života. Nejezdíte na dovolené, nechodíte do divadla, nekupujete si dražší oblečení. Prostě se pro ně obětujete. Možná, že žijete spokojený, ne však šťastný život. Zároveň očekáváte, že to vaše děti jednou ocení. Vytvoříte z nich dlužníky, aniž by měli možnost se k tomu vyjádřit. A pak se divíte, že v dospělosti nechtějí tento dluh splácet. A nyní si představte, že tento scénář přijmou i vaše děti, kterým vše na úkor svých potřeb dopřáváte. A tak to bude pokračovat dál.
SKUTEČNĚ SI PŘEJEME, ABY NAŠE DĚTI PŘED SEBOU UPŘEDNOSTŇOVALI SVÉ DĚTI A JEJICH DĚTI ZASE SVÉ DĚTI?
Skutečně si přejeme, aby všichni naši potomci neměli nic ze života a jenom plnili své povinnosti? Já myslím, že ne. Neměli bychom spíš svým dětem ukázat, jak je život krásný, jak je možné si jej užít a zároveň vůči nim projevovat lásku na stejné úrovni jako vůči sobě? Neměli bychom jít příkladem a ukázat jim, jak umíme vyvážit na jedné straně zodpovědnost a na straně druhé své potřeby? Nepotřebují naše děti vidět, jak se mají správně řešit problémy? Opravdová láska nevytváří z nikoho dlužníka, ani věřitele. Opravdová láska je projevem úcty k sobě a druhým lidem.
