Článek
Je rok 1975 a do zdravotního týmu jednoho z „pražských S“ nastupuje nová posila. Asi by málokdo věřil tomu, že něčí kariéra může trvat i v roce 2025, obzvlášť pokud jste už maminkou 2 dětí a za sebou máte i jiné pracovní zkušenosti. Jak ale plynul čas (fotbalisté odcházeli do sportovního důchodu, přicházela nová posila a pak zase odcházela…), stala se z paní Vrbické, chodící legenda. Za těch 50 let už je neodmyslitelnou součástí klubu, stejně jako si nelze představit fotbal bez rozhodčích či jeho skalních fanoušků. Pod rukama měla snad stovky hráčů, kteří potřebovali ulevit od různých zranění, způsobených náročnými sportovními výkony při utkáních. Není tak divu, že má od všech svých pacientů náležitý respekt a obdiv. A ten můj samozřejmě taky.
Letenské praktiky
Zprvu musím konstatovat, že jsem se opravdu uměla narodit. Neměl-li mne a moji sestru kdo hlídat, muselo se k rodičům nebo k babičce do práce. To buď znamenalo absolvování zkoušky v Divadle Semafor či v Divadle pod Palmovkou, anebo fyzioterapie v praxi na pražské Letné. Za babičkou na Spartu jsem se vždycky moc těšila. Vše většinou probíhalo ve znamení oběda v místní zaměstnanecké restauraci a následnou prohlídkou zázemí, s občasným seznámením s některým z hráčů či trenérů. Někdy jsem rovněž byla přítomna babiččiným postupům při spravování bolavých zad či jiných částí těla, některému z jejích pacientů. Jeden z nich na naše setkání asi dlouho nezapomněl…
Pokud jste se octli na babiččině „operačním sále“ a měli si lehnout na břicho, bylo třeba si lehnout tak, aby byla vaše hlava umístěna ve speciálním otvoru v lehátku. To asi, aby vám fyzioterapeut při různých úkonech o tvrdou plochu lehátka nezlomil nos. Když mi byly asi tři roky, byl u babičky jeden známý tenista. Pán si na žádost lehl na břicho a obličej vložil do otvor v lehátku. V tom přišel šok. Nikoli elektrický (ten přišel až později), tento byl způsobem mým přičiněním. Nenápadně jsem totiž pod lehátko vlezla a dotyčného začala tahat za nos. Inu, ani Wimbledonský titul vás před dětskou zákeřností nezachrání…
Přípěvek klubu přesně před rokem
Na skok do ciziny
Když už jsme u toho tenisu: babička si po dobu deseti let pravidelně odskakovala do světa, a to v pozici fyzioterapeuta u československé reprezentace Fed Cupu. Ty nejlepší československé tenistky, jejichž sportovní úspěchy se datovaly v 80. a 90. letech, tak s největší pravděpodobností prošly pod jejíma rukama. Babička se díky tomu setkala s další skupinou sportovních legend a navíc se podívala do míst, o kterých se i nám (kapitalismem odchovaných) může jen zdát.
A u Fed Cupu to se zájezdy za hranice neskončilo. Jakmile padla železná opona, nebylo snad roku, kdy by se babi nevydala společně se svými kamarádkami a jednovaječným dvojčetem, tetou Vlastou (které rovněž přeji vše nejkrásnější k narozeninám), někam do světa. Když se chystám na některou z dalších cest do ciziny, vždycky vím, za kým se obrátit pro radu. Babi zkrátka byla všude. Poznávala velká města Japonska, setkala se s aligátory na Floridě a užívala si na plážích prosluněného Thajska. Někdy pracovně a jindy na vlastní pěst.
Aktivní sportovkyně
Jako správná žena ze sportovního prostředí nezůstala jen u pozice léčícího. Do svých 60 let hrála závodně Basketbal za jeden pražský klub a zhruba do svých 85 jezdila každý rok do Alp, aby si pořádně zalyžovala. Když jí a tetě Vlastě bylo asi 83, rozhodly se, že si jednoho letního dne zahrají čtyřhru - inu, tenis je v naší rodině srdcová záležitost. Ke čtyřhře je ale logicky třeba hráče čtyři, oslovily tak ještě jejich kamarádku, ve stejném věku jako ony samy. Posledním hráčem do utkání jsem byla já. Můj strýc pak trefně poznamenal, že i přes mou přítomnost je co do věkového průměru svědkem té nejstarší čtyřhry v Evropě…
A babi dnes? Tenisu a basketbalu se už raději věnuje jen z pozice televizního diváka, ovšem pohyb je pro ni stále hlavní prioritou. Pokud zrovna nemá namířeno na Spartu, aby pomohla někomu ve věku jejích vnoučat, jde se alespoň projít ven. V pokoji pak má rozloženou karimatku na cvičení. Zkrátka takové běžné aktivity pro ročníky, které ještě zažily tatíčka Masaryka…
Mé přání je tedy jasné. Aby ti zůstala tvá neutuchající energie a radost ze života!
Tvá nejstarší vnučka Fany
