Článek
Dopsat takovou věc jako diplomovou práci přináší minimálně pocit úlevy. Mnohem větší radost ale nese zjištění, když si z náročného bádání i něco odnesete. V tomto textu se rozhodně nedočtete o všech historických posloupnostech a odborných definicích, které jsem ve své práci zmiňovala, ale spíše takové ty „aha momenty“, co si zkrátka nechci nechávat jen pro sebe. Tak tady jsou:
Co je to vůbec coververze?
Je možné, že někteří neví, o čem přesně tu hodlám psát. Coververzí se myslí převzatá píseň, kterou nový interpret přejal po svém. Nemělo by jít o přesné kopírování původní písně, může jít o změny aranžérské či nějaké to přidání čí ubrání sloky. V tomto kontextu se ale jedná o písně s novým (v našem případě českým) textem. A ta nejslavnější éra, kdy zahraniční melodie doprovázel český text, probíhala ve 2. polovině 20. století.
Opravdu byla doba socialismu Mekkou coververzí?
Ano i ne. Československá populární hudba jak ji známe (Gott, Vondráčková ad.) se začala formovat mnohem později než samotný nástup komunismu v Československu. To mnohými milované hudební období se začíná formovat až od 60. let, respektive od 2. poloviny. Jak tomu u diplomových prací bývá, v rámci praktické části sledujete určité časové období, které posléze analyzujete. Já si zvolila roky 1967-1988. Zevrubně jsem nesledovala každý rok, ale 12 z nich. Zajímal mě poměr původních písní a coverů v dobových hitparádách a vydaných albech. A výsledek?
Coververze skutečně dominovaly československým hitparádám. Nebylo tomu ale po celé sledované období. Co myslíte – šlo o konec 60. a začátek 70. let nebo až o období poté? Malé bezvýznamné plus mají tací, kteří tipovali to první. V letech 1967 až 1972 se v hitparádách Top Ten Supraphonu kolikrát za daný měsíc objevilo i 10 coverů a 0 původních písní! Tento trend ale nevydržel věčně. A může za to hned několik faktorů.
Konec coverů v Čechách
Než jsem začala pracovat na své diplomové práci, měla jsem za to, že období coververzí skončilo až se Sametovou revolucí. ,,Dělali to celý načerno a po revoluci se za to najednou muselo platit“ slýchala jsem. To je v některých případech pravda. Mnoho lidí z praxe ale tvrdí, že tehdejší vydavatelství (především tedy Supraphon) dělal vše legální cestou. Trochu jim to věřím proto, že v hitparádách i seznamech písní na albem našich interpretů zpravidla nechyběla jména původních zahraničních tvůrců. Navíc jsem zjistila další poznatek – popularita coverů začala upadat mnohem dříve. Od začátku 80. let už interpreti více vsází na původní autorskou tvorbu.
Vysvětlení se začalo formovat po přečtení výsledků ankety Zlatý slavík. Vedle Gotta, Vondráčkové a Zagorové (která mimochodem jako jedna z mála od začátku velmi stavěla na původní tvorbě) se začala objevovat jména jako Miroslav Žbirka, Marika Gombitová, Peter Nagy či Elán. A co mají společného? Zaprvé jsou všichni zástupci slovenských interpretů. Navíc si ze 100 % zakládali na původní tvorbě. A to už s mými výsledky pořádně zamávalo…
Slováci zkrátka dominovali tehdejšímu (pravda, regulovanému) hudebnímu trhu. K tomu se na úplném závěru 80. let přidaly ve velkém i kapely, které si hudbu obvykle zaopatřily samy. Přebírání zahraničních melodií už zkrátka nebylo tak „trendy“.
Proč vůbec covery vznikaly?
Tuto otázku si zajisté klade více lidí. Asi nejsnazší odpovědí bude, že tím odpadá nutnost oslovovat skladatele a zavolá se jen šikovnému textaři. To mimochodem vysvětluje, proč interpreti z často nechvalně proslulých „stájí“ (Vágner, Janeček, Hannig, Štaidl) moc coverů nemají. Jejich bossové by si totiž neradi nechali ujít tantiémy za autorství k napsané hudbě.
Ti, kteří toto nemuseli řešit každopádně měli v případě převzetí zahraniční melodie často větší šanci, že se píseň uchytí – když už se zpravidla jednou uchytila ve své původní verzi. Přiznejme si to: komu se někdy nestalo, že když se z rádia začala linout známá melodie, začali jste zpívat její český text, aniž byste tušili, že se jedná o její původní verzi?
Jak jsou na tom coververze co do kvality?
Z hlediska kvality by sem bylo nejlepší zařadit něco jako „nutri score“ co známe u některého zboží ze supermarketu. Něco je prvotřídní kvality a něco by se naopak nemělo vůbec konzumovat. Ovšem taková píseň se hůře objektivně hodnotí – zde nemůžeme sledovat poměr umělých sladidel a tuků. Zde se primárně bavíme o textařských kvalitách. Můžeme se na to například nazírat pohledem, sleduje-li píseň skutečný význam svého zahraničního předchůdce nebo je text napsaný, tak říkajíc od píky? A záleží na tom vůbec? Já se osobně přikláním k názoru, že na tomto faktoru tolik nezáleží – často totiž může být původní text úplnou slátaninou a český textař píseň svou novou verzí naopak povznese.
Během studia textařiny na VOŠ Jaroslava Ježka jsme písňové texty často analyzovali. Zkoumali jsme jejich rytmické schéma (je-li vůbec nějaké), jsou-li správně přízvuky, jaké jsou zde skryté významy/metafory…a hlavně: jaký je význam textu jako celku. Třeba něco takového by se mohlo považovat za jeden z receptů na posuzování kvality díla. Pravda, občas mi stačí jeden přehozený přízvuk (v češtině máme na první slabiku!) a píseň okamžitě přepínám, ale to je spíše mým osobním problémem.
Hlavní ale není, jestli textař použil daktyl nebo trochej, jestli interpret zpívá o lásce nebo spíše o pocitech, které právě prožívá. Jde především o to, jestli v nás píseň něco vyvolává a že se nejedná o pouhý škleb, který způsobil nějaký velmi nepovedený rým. Takových „šklebících“ písní mám díky své práci zapsaných poměrně dosti. Možná se někdy dokopu a udělám o nich samostatný článek. Řekla bych, že některé písně by neměly být zapomenuty, ačkoli jejich český textař zrovna neměl svůj den…
