Malta: Ostrov starověkých chrámů, dobrého jídla, ale i nezapomenutelné městské dopravy

Tak dobrá, pár praktických rad na úvod. Maltu neberte jako běžnou dovolenkovou destinaci, kde si v noci na pláži rozložíte ručník, abyste se měli od rána, kde opalovat. Byla by to totiž obrovská škoda. Malta je především nesmírně zajímavým historickým místem plným starověkých chrámů, stovek kostelů i antických památek. Navíc se rozprostírá na více územích, a tak si můžete udělat celodenní výlet třeba na druhý největší ostrov Gozo, kam vás zaveze některá z lodních společností. A budete-li se plavit na menším plavidle, tak vás čeká celkem adrenalinová cesta. Ovšem ne taková, jako když nasednete na jeden z maltských autobusů.

Mou snad poslední radou před cestou je, abyste si včas uvědomili fakt, že auta na Maltě jezdí vlevo. Nestane se vám tak poněkud trapná situace, kdy už 10 minut čekáte na zpožděný autobus, na který v momentě, kdy se objeví na horizontu, vehementně máváte. Řidič se pak na vás nechápavě podívá a suverénně mine vaši stanici. V záplavě nervozity si totiž nevšimnete, že tento spoj jede na druhou stranu.

Těmito radostmi to ale teprve začíná. Nemohu teď mluvit jako posel čerstvých zpráv, protože na Maltě jsem naposledy byla před třemi lety. Ovšem i v době covidu, kdy na ostrov neproudily davy turistů, to někdy stálo za to. Jednou jsme s kamarádkou čekaly na zastávce a autobus klasicky meškal. Když po několika minutách dorazil, prožily jsme déjà vu. Pan řidič se na nás opět podíval a zakroutil hlavou. Ačkoli jsme byly už na správné straně, tak nezastavil. Paní čekající s námi nám pak oznámila, že autobus je plný. O pár hodin později jsem už pana řidiče pochopila. V odpolední špičce jsme se totiž mačkaly v úplně narvaném spoji a když jsme se na jedné zastávce z dobré vůle rozhodly vystoupit ven, abychom pustily vystupující pasažéry, už se dovnitř nahrnuly desítky nových a autobus před námi zavřel dveře. Na nový spoj jsme pak čekaly asi 20 minut.

Jednou jsme kvůli delšímu zpoždění nestihly navazující spoj. Naštvané jsme stály uprostřed ničeho mezi kontejnery a zaparkovanými vozy. V tom na nás zavolal řidič autobusu, který právě přijel. Zeptal se nás, kam bychom potřebovaly. Když jsme odpověděly, že se chceme dostat k jednomu ze starověkých chrámů, který se nachází na útesu, daleko ode všeho, řekl nám, že nás tam sveze. Dodnes si lámu hlavu nad tím, jak se taková věc technicky mohla stát, pan řidič nám každopádně ušetřil minimálně hodinu, kterou bychom jinak trávily zbytečným čekáním na nezáživné zastávce.

Takové štěstí pravděpodobně neměli ti, kteří měli sdílet naši cestu skrze zasekané hlavní město. Když si pan řidič všiml, že se před ním tvoří obrovská kolona z důvodu oprav na silnici, vystoupil z kabiny a dvojjazyčně se nás zeptal, zdali nevadí, že následujících několik stanic vynechá a pojede jinudy. Nikdo neprotestoval, jen nevím, co by na to řekli ti, kteří právě na oněch zastávkách stáli. Takové novodobé Čekání na Godota!

Na Maltě jsme byly v červnu a platilo přísné pravidlo nosit roušku nejen ve vnitřních prostorách, ale i venku. V těch nesnesitelných vedrech si tak u nás místní autobusy zachraňovaly svou reputaci funkční klimatizací. Jednou jsme ovšem splavené vlezly dovnitř a na okamžik se nám vrátily živé vzpomínky na dětská léta, trávená v mělkých brouzdalištích. Jedno takové se totiž zrodilo vlivem rozbité a hojně tekoucí klimatizace, kapající ze střechy vozu. Mohu tak hrdě konstatovat, že jsem na vyprahlé Maltě zažila i déšť!

Zážitků bylo za ten týden ještě mnoho, ovšem žádný z nich nebyl tolik intenzivní, jako naše vysněná cesta do města Mosta. Už jednou jsme jím projížděly a ihned jsme věděly, že sem jednou zavítáme. Nasedly jsme tak na autobus, směřující do tohoto města, který překvapivě řídila žena. Jaké to milé překvapení! Sedly jsme si do zadních řad a kamarádka na online mapách už ostříleně hlídala náš spoj. Po čase jsem podle jejího pokývání pochopila, že další zastávka je ta naše. Zmáčkla jsem tlačítko STOP. Když už jsme se na mapě (co by modrá tečka) blížili stanici, pomalu jsme se začaly zvedat. Jen pár metrů před zastávkou ale paní řidička šlápla na plyn a řítila se s námi silnicí, jako kdysi Eliška Junková po Nürburgringu v roce 1927. Zastávku jsme zpoza oken vlivem rychlosti sotva postřehly. Pokračovala několikaminutová jízda v úplném tichu, kdy se pohled na nádhernou a obrovskou rotundu v Mostě zmenšoval do rozměrů rotundy sv. Martina na Vyšehradě. Pak ale následovalo prudké brzdění.

Vím, že Sahara se geograficky na Maltě nenachází, v tu chvíli bych vám ale odpřisáhla, že ano. Kolem nás jen vyprahlá krajina, místy maximálně seschlý kaktus a zrezivělá cedule, označující autobusovou zastávku. Nikdo tu nenastupoval ani nevystupoval. Můj skromný odhad je, že poslední pasažér, který tuto zastávku využil, tak učinil v časech, kdy Malta ještě spadala pod Spojené království (tedy zhruba před šedesáti lety). Autobusem se začala šířit nervozita. Pak se ozvala dvířka řidičovy kabiny. Paní řidička, zhruba čtyřicetiletá, tmavovlasá hubená žena, se na nás na všechny podívala tak naštvaným výrazem, že by i Ivan Roubal dostal strach. „Kdo zmáčknul to tlačítko?!“ spustila pak rovnou v anglickém jazyce. Několik lidí se otočilo našim směrem. „Tímto jste nás všechny zbytečně zdržely. Příště vás tady vyhodím a dojdete si to pěšky!“ dokončila svůj monolog a vrátila se zpátky za volant. Srdce mi bušilo až v krku a já se bála, že prožiju svůj první infarkt. S kamarádkou jsme na sebe jen vylekaně pohlédly a necekly ani slovo. To, že nás měla vyhodit na předchozí zastávce, asi 15 kilometrů vzdálené, jsme si nechaly raději pro sebe. Pak už jsme se nechaly dovézt do dalšího města. V tu chvíli nám bylo jedno, že už jsme ho v předešlých dnech prozkoumaly skrz naskrz. Úkol zněl totiž jasně: vystoupit!

Na závěr ještě jedno ospravedlnění: cílem těchto řádků nebylo kohokoli odradit od cesty na Maltu. Právě naopak. Vyzývám všechny k návštěvě a poznávání tohoto překrásného ostrova, a to pěšky, hromadnou dopravou nebo třeba půjčeným autem. Když jsem se bavila s jinými lidmi, kteří maltské autobusy zažili, tak mi nechtěli naše příhody uvěřit. Je tedy vlastně dobře, že všechny ty drobné karamboly čekaly právě na nás. Aspoň máme na co vzpomínat!