Článek
Na internetu se poslední dny často omílá jedno slavné jméno. Je jím básník Jaroslav Seifert. Před čtyřiceti lety totiž dosáhl té nejprestižnější literární mety: stal se držitelem Nobelovy ceny za literaturu. A to plným právem. Mistr poezie dokázal v pár verších vyjádřit i zdánlivě nevyjádřitelné, uměl ve čtenáři vzbudit emoce i přesunout jej do atmosféry, kterou si pro něj připravil. A i když se doba posunula, stále se dá Seifertova literatura s chutí číst. Něco je ovšem ve způsobu našeho současného vyjadřování oproti jeho době jinak. Tak co se to tedy od té doby s českým jazykem stalo?
Nejsem zastáncem rychlých úsudků, ale mám takové neblahé tušení, že internet by mohl být jedním z hlavních pachatelů. A to s pomocí moderních technologií, co by jeho hlavních kompliců. Nechci mu však zcela křivdit. Díky jeho přítomnosti mohu zveřejnit tyto řádky, do vteřiny odpovědět svým blízkým a k tomu třeba poslouchat nejnovější díl podcastu či hudební album. Inu, každá mince má dvě strany.
Pojďme se každopádně na celou věc podívat chronologicky. Mnoho z nás jistě pamatuje časy, kdy SMS zprávy byly víceméně finanční investicí a každý šetřil nejen slovy, ale i znaky. K tomu nám do bytelných mobilních telefonů chodila sdělení od našich blízkých bez háčků a čárek (někteří to praktikují dodnes, ačkoli nechápu proč). Nastalo tak postupné jazykové otupění. Když pak na řadu přišel internet a primárně pak sociální sítě, objevil se nový fenomén: mezinárodní zkratky. Mně bylo 11 let, když jsem naskočila do víru facebookových statusů a pamatuji si, jak jsem se svých starších kamarádů ptala, co je to „omg“ „wtf“ nebo třeba „lol“. V češtině se pak ustálily zkratky jako „tvl“ „jj“ a „nn“. Přiznávám – některé zmíněné dodnes občas použiji.
A pak se tu objevil další nešvar – zkomoleniny slov. Netuším, kde se poprvé vzaly, ale mám pocit, že se s nimi v jednu dobu roztrhl pytel a dodnes před nimi není úniku. Objevují se ve facebookových statusech i v běžných konverzacích a jelikož těžko hledám slova či odvahu k „pokárání“ či posměšnému zopakování daného výrazu, raději mlčím a dané slovo napíšu svému tátovi. To on byl iniciátorem celé naší mise, kdy sbíráme češtinářské patvary, jako kdysi Erben lidová vyprávění.
Rozmohl se nám tady takový nešvar…
A o jakých slovech je vůbec řeč? Tady je pár úlovků: choroška (choreografie), prezoška (prezentace), atmoška (atmosféra), respouš (respirátor), vizoška (vizualizace), manža (manžel), Itoška (Itálie) či lipoška (ano, ani liposukce toho nebyla ušetřena).
Fenomén je to na jednu stranu zábavný. Na stranu druhou je to další hřebíček do rakve naší mateřštiny, zatlučený hned vedle amerikanismů a zdrobnělin. Nejvíce si pak tuto zásadní změnu ve vyjadřování uvědomíte, když si přečtete starý dopis po prarodičích nebo třeba něco od Seiferta či jeho básnických kolegů. Ti si asi těžko v bance sjednávali penzijko.
Už mi alespoň trochu rozumíte, proč mám o naši milovanou češtinu, za kterou Národní obrozenci tolik bojovali, oprávněný strach? Možná zním poněkud staromódně, raději ale budu vypisovat tyto řádky a popíjet u toho chutnou překapávanou kávu, než abych na námku v kavárně popíjela překápko a psala v ní statusy, že atmoška včerejšího koncíku byla fakt v topu!
