Článek
Na cestách za kulturou
Považuji se za člověka vcelku kulturně vzdělaného. Koneckonců mám na to vystudovaných několik škol. A není týdne, kdy bych nezavítala na nějaký ten koncert, do muzea či galerie nebo třeba na divadelní představení. A i přes svůj relativně nízký věk jsem toho také nemálo nacestovala. V mnoha případech jsem se tak mohla kulturně „nabažit“ i za hranicemi České republiky. Obvykle šlo o návštěvy galerií s věhlasnými sbírkami. V některých případech jsem se ale ze zvědavosti rozhodla sklouznout k větší komerci a zavítala tak do Mekky světového divadla: na slavnou americkou Broadway a londýnský West End. Mohu tak ze svých zkušeností konstatovat, že si našeho českého publika můžeme považovat, především pak v divadle.
Róba nebo fleece?
Zůstaňme ale na chvíli v naší domovině: Stavovské divadlo. Pojem mezi kulturními institucemi. Očekávali byste dámy ve velké večerní a pány ve slušivém obleku. Když jsme ovšem před lety se sestrou zavítaly na slavného Don Giovanniho, vyděsila nás skupinka asijských turistů, oděných jako Čech při výšlapu na Labskou boudu. Nebyli však jediní. Až jsme si v té záplavě fleecových mikin a teplákových souprav připadaly v dlouhých černých šatech poněkud nepatřičně…
Bída na Bídnících
Podobná módní faux pas jsem zaregistrovala také v hlavním městě Velké Británie. Na legendárních Bídnících jsem už po zkušenostech ze Stavovského divadla neočekávala šaty s vlečkou ani černý frak, ale přesto přišel šok. O řadu před námi usedla skupinka Američanů, oděných do trik s krátkým rukávem, šortek a baseballových čepic. A aby nám umocnili pocit, že jsme s rodinou ve skutečnosti koupili lístek nikoli na kulturu, nýbrž na sportovní utkání, tak jeden z nich otevřel objemnou sportovní tašku, ze které vytáhl pytlíky chipsů a plechovky s colou. Obaly si po konzumaci pochopitelně hodili pod nohy a bez nich pak spokojeně odešli.
Vězte, že Londýn vás vždy něčím překvapí!
Tím ale večer neskončil. Za zvuku veselého křupání slaných brambůrků jsem si všimla, že se krom stavby pařížských barikád v divadle rozvinula i nová dějová linka. K osvětlovačům se totiž přidala slečna v načechraném bílém kožichu. Ta se rozhodla sebe a tento kulturní zážitek zvěčnit na svém mobilním telefonu. Display zářil přes celé hlediště i přes opakované výzvy uvaděčů. Slečnu zřejmě inspirovalo odhodlání Jeana Valjeana a nehodlala svůj boj vzdát - ten příspěvek na instagramu se zkrátka nenatočí sám!
Spíše komickou vložkou byla ještě slečna v naší řadě, která asi nikdy neslyšela o existenci divadelní šatny. Navlečená v tlusté zimní bundě a s asi osmi napěchovanými nákupními taškami zablokovala průchod přicházejícím a odcházejícím divákům, až do samého konce představení.
Americký „culture shock“
Na závěr spíše jeden poznatek než úplná tragédie. Při obou svých návštěvách ve městě, které nikdy nespí, jsem coby divák zavítala i na věhlasnou Broadway. V druhém kole mě jímal takový zvláštní pocit, jako bych se octla v nějaké simulaci. V obou mnou navštívených představeních bylo totiž publikum jako přes kopírák: výbuchy smíchu, zvukové projevy údivu i úžasu a hlasitý aplaus na závěr. Nečekejte ale několikaminutové standing ovation a návraty herců na jeviště, aby se s díky znovu uklonili. Američané jsou zvyklí všechny své emoce vyjádřit zhruba ve dvou minutách. Opona se pak zatáhne a v sále se zhostí ticho. Je čas jít domů. Pro místní nic neobvyklého, pro českého diváka to může být šok.
Nejen publikum, ale i samo představení je nezapomenutelným zážitkem. Tentokrát to myslím v dobrém!
Ano, i české diváctvo skýtá řadu nemilých zlozvyků i překvapení. Sama pocházím z divadelní rodiny a znám tak mnoho příběhů, ať už z vlastní zkušenosti, nebo ty přejaté. Přesto si stojím za tím, že minimálně u divadla mohu pronést: všude dobře, doma nejlíp!
