Článek
AI má se skutečnou umělou inteligencí jen málo co společného. Mluvíme-li o umělé inteligenci, myslíme tím skutečné vědomí, které umí jednat samo za sebe. Jak ale většina z nás ví, dnešní systémy nemluví samy za sebe. Jsou to ve své podstatě jen velké generativní modely, a jak generovat slova či obrazy do smysluplné podoby se naučily od člověka – respektive z miliard dat visících na internetu. Abychom to shrnuli jednoduše a pochopitelně: AI není autonomně žijící bytost, která by mohla člověka zastoupit v kreativních procesech, je to zkrátka nástroj. Jako auta do určité míry nahradila koně, nahradily do určité míry generativní modely lidskou rutinní duševní práci, kterou vynakládáme třeba při hledání informací anebo psaní neuměleckého textu.
Jak se to má tedy s AI a s uměním? Tvoří AI umění? Jaký je rozdíl mezi kreativním procesem a náhodným generováním něčeho? Existuje nějaký rozdíl mezi obrazy à la Jackson Pollock, které si můžete jít vyrobit za čtyři stovky do komerčního studia, až se budete v neděli s dětmi nudit, a obrazy Pabla Picassa?
Abychom mohli odpovědět, musíme se nejprve vrátit k tomu, co napsali Walter Benjamin a Viktor Šklovskij. Šok a vytržení z každodennosti patří k sobě. Bez šoku nemůžeme být vytrženi a bez vytržení nemůžeme být šokováni. Představte si třeba sami sebe, když sedíte v autě, jedete do práce a najednou zjistíte, že vlastně už půl hodiny řídíte. To je každodennost, anebo slovy Šklovského automatizace. Člověk často žije život, aniž by si uvědomil, že ho zrovna žije. „Automatizace požírá věci, šaty, nábytek, ženu i strach z války,“ napsal ve své eseji Umění jako metoda nesmírně pravdivě. Každodennost, ono neuvědomělé bytí, nás nakonec dovádí k tomu, že všechny svoje věci, šaty, nábytek a partnery vnímáme jako samozřejmost, byť občas můžeme prozřít a být na chvíli vděční. Stejně tomu tak je i se strachem z války. Dejme si ruku na srdce – kdo z nás je dnes ještě tak vyděšený, jako jsme byli, když válka na Ukrajině začala?
Pokud nás má umění šokovat a vytrhovat z každodennosti, pak mezi něj logicky nemůže patřit nic, co tak nečiní. Šokují nás malebné krajinky? Ne. Vrací nás nějakým způsobem do přítomnosti fotorealistický obraz kočky? Ne. Donutí nás obraz Dartha Vadera vyrobený ze stavebnice lega přemýšlet nad nicotností vlastního bytí? Jen těžko. Všechny tyhle „umělecké“ počiny mají jedno společné – řekneme si, že je to hezké, a jdeme dál. Scrollujeme dál.
To, o co se snažili Benjamin a Šklovskij, je oddělit umění od řemesla a definovat umění avantgardní. Avantgardní umění je to, které nás donutí se zastavit a zamyslet. To ostatní je jen řemeslo. Řemeslo jsou dobře nanesené barvy na plátně anebo dobře poskládané kostičky z lega, díky čemuž vznikne okamžitě rozpoznatelný obraz, který zobrazuje přesně to, co na něm je, a nic jiného. Stejně jako výstup generativního modelu, který nám dává dobře poskládaná slova nebo pixely, jež říkají přesně to, co říkají, a nic jiného. Obojí je pouhým opracovaným materiálem, který nabízí potenciál, ale nenaplňuje ho.
Ale co kdybychom pár těch kostiček přesunuli? Co kdybychom místo hlavy Dartha Vadera dali hlavu Putina? Sdělení se okamžitě a významně promění. Otevře se nám náhle celý nekonečný prostor významů. Není to pouhé „aha, Putin jako Darth Vader“ nebo „Putin jako záporák“. Jsou to i veškeré vrstvy pod tím – je Darth Vader skutečně záporák, nebo jen produkt a nástroj Impéria, který slouží Palpatinovi? Je Putin diktátor, nebo jen produkt a nástroj dnešních politických rozepří, který slouží ještě neidentifikovanému, mnohem temnějšímu pánu, byť tím pánem může být prostě jen lidská hrabivost? Je Darth Vader ještě naživu, nebo zemřel v lávě na Mustafaru? Je Putin ještě naživu, nebo zemřel, když ho zastoupil první dvojník? Není nakonec Darth Vader a Putin jenom nějaký symbol něčeho hlubšího?
Vrátíme-li se k AI, je na místě namítnout, že stejně jako jí můžeme říct „vytvoř mi obrázek Dartha Vadera z lega“, můžeme jí také říct „vytvoř mi obrázek Dartha Vadera s hlavou Putina z lega“. Rozdíl ale není v tom, že AI poskládá kostičky lega za nás. V tomhle ohledu je jen extenzí naší ruky, stejně jako je auto extenzí koně a kůň extenzí našich nohou, které používáme k pohybu, nebo telefonní hovor extenzí našeho hlasu. Rozdíl je v tom, že jsme my jako kreativní bytosti vůbec přišli s nápadem dát hlavu Putina na tělo Vadera. Právě tato kreativnost strojům chybí. AI nedokáže vytvořit něco, na co člověk ještě nepomyslel. A pokud vytvoří něco, co tak vypadá, je to jen přelud, protože AI jakožto model zná jenom to, co se naučila od lidí. Její kreativnost je proto jen předstíraná a pouze napodobuje kreativitu opravdovou.
Co z toho všeho tedy plyne? Pokud má nějaký umělec dojem, že mu AI bere práci, pak ta skutečná práce, kterou mu bere, je leda um vzít štětec do ruky, postavit se k mixážnímu pultu nebo vytvarovat něco z hlíny (zde se odkazujeme k sochařství vs. vytvoření 3D modelu a tisku). To se ve své podstatě naučí kdokoliv. Dokonce i pes. Můžeme se vůči tomu ohradit s tím, že tvorba vlastníma rukama je hlavní hodnotou umění. To bychom ale ignorovali, že třeba i analogové fotografie byly uměním před příchodem digitálních fotoaparátů (které nastavení expozice atp. udělají za nás), nebo že digitální malířství z velké části nahradilo tradiční barvy a štětce. Obdivujeme-li nějaký obraz, který vznikl složitým procesem, neobdivujme umění, ale práci, kterou musel jeho tvůrce vynaložit. Složité je i postavit raketu, a přesto bychom neřekli, že je to umění.1
To, že někdo umí vzít štětec do ruky a něco namalovat, byť sebelépe, ještě z daného člověka nedělá umělce, tedy, abychom se chápali, umělce avantgardního, jehož výtvor není jen něco hezkého, ale také smysluplného. To z něj dělá řemeslníka a tudíž někoho, jehož potenciál (možná zatím) nebyl naplněn. Pokud tedy AI má někomu brát práci, pak ji bere řemeslníkům, ale ne umělcům. Tento umělec-řemeslník tak má jen dvě možnosti: buď zůstane v zapomnění, jako zůstal v zapomnění kůň jakožto hlavní dopravní prostředek, nebo se zřekne kýčovitosti a do svého umění dá to, co žádná AI neumí – kreativitu, neotřelost a vyšší smysl.
1Možná proto mnohé tolik pobuřuje banán přilepený izolepou, protože nesplňuje mylnou představu, že umění je cokoliv, co je nesmírně pracné.
