Článek
Kniha vyšla v roce 2010. V roce 2012 pak pod českým názvem Chutná těla. O rok později si Nicholas Hoult zahrál v adaptaci Mrtví a neklidní (2013). Film se velké slávy na ČSFD nedočkal a nakonec se jí nedočkala ani kniha na portálu Databáze knih, přestože na ni mnohé čtenáře nalákal film. Ale možná právě v tom je ten problém. Film totiž knihu neskutečně snížil. Čtenáři v ní hledali to, co dostali na plátně - romantickou komedii. Kniha ale v žádném případě není zombie adaptace na Romea a Julii, jak si mnozí myslí. Byť některé prvky klasiky od Shakespeara sdílí, Kapulety a Monteky zde nejsou živí a mrtví, ale mladí a staří.
Stačí totiž odhrnout oponu hororových kulis a uvědomit si, že Marionova apokalypsa není virová, ale společenská. Oživlé mrtvoly tu nepředstavují nadpřirozenou hrozbu, ale prostě jen lidi, které už stihl semlít systém, povinnosti a ubíjející stereotyp.
Kniha je velice trefnou aluzí na to, když se mladý člověk ocitne na hraně mezi mládím a tím, co by se dalo v běžné společnosti pojmenovat jako (pozdní) dospělost - ta náhlá prázdnota, kdy děláme jen to, co musíme - co nás vede k tomu nebýt „úplně mrtvý“ - ale přitom vlastně nevíme, proč to děláme a proč se nevěnujeme i něčemu jinému. Ten předěl v životě, kdy už se zastavíme pouze občas, hledíme na nebe, a připomíná nám to onen čas, kdy sex byl ještě plný vášně; kdy každý zážitek byl nový; kdy radost přicházela téměř sama, aniž bychom věděli, že ji máme. Jako postava jménem R hledí na nebe a sotva matně si vzpomíná, že asi dříve hodně cestoval a díky tomu byl šťastný a sám sebou. Teď už to nedělá, protože nemůže. Protože je „Mrtvý“. Protože je dospělý. Teď má ženu, ale nechápe, proč si ji vlastně vzal. Ani ona to nechápe. Vychovávají děti, které mají, protože se to očekává, a vědí, že už jsou „mrtvé“ předem, protože tak skončí každý. „Mrtví“ zde učí hypoteticky mrtvé děti ve školách z hradeb dávno zapomenutých snů, jak být bezcitnými - sobeckými - jak být jako ostatní.
Postava jménem M se dívá na pornografii, marně tře své „mrtvé“ tělo o jiná „mrtvá“ těla, přestože vášeň vyprchala. Dávno už tam žádná jiskra ani radost není a hledá je bez úspěchu. Ten kousek mládí, který R zbyl, M ani nikdo z ostatních „mrtvých“ nechápe. Nerozumí, proč sbírá „harampádí“, které kdysi „živým“ dělalo radost. Fakt, že si R úzkostlivě schraňuje desky z devadesátých let, dává navíc v kontextu doby vzniku knihy jasně najevo, že mluvíme o (movitém) muži kolem čtyřicítky, který se zmítá v existenciální krizi. Nerozumí ani tomu, proč cítí vinu za to, že bere život druhým – že je sobecký. Sobeckost, která se živí utrpením druhých, je ostatním „mrtvým“ totiž už natolik vlastní. Význam už ztrácejí i slova, a pokud se někdo z „mrtvých“ slovy zabývá, je to pouhý bezvýznamný básník, který se za to stydí.
Julie je „Živá“. Stává se jako středostavovská mladá dívka objektem znovunalezené touhy toho, kdo je „Mrtvý“, ale ještě ne úplně. Kdo má ještě všechno maso na svých kostech, avšak už ne na dlouho; komu už vyschly slzy. Komu se krize středního věku snaží vehnat krev do žil v posledním záchvěvu sebezáchovy. R ji zavleče do své drahé pevnosti (Boeing), která mu mládí pouze připomíná, ale jinak je bez hodnoty, protože dávno neplní účel - už nepřináší radost, jen ji uchovává ve věcech jako vzpomínku; jako jakákoliv fotografie umístěná na zdi, která tím, že existuje, zhmotnila vzpomínku do předmětu a tím ji vyprázdnila. Jako každá mladá milenka, do které se zamiluje starší muž, byť je mu líto, že již není mladý (že již není Perrym, kterého zabil svou sobeckostí), i Julie R na chvíli navrací život, nebo alespoň touhu být zase živý; vrací slovům význam a „harampádí“ smysl. Julie nechápe, proč ji R vydržuje, i když si moc nerozumí, ale drží se ho, protože jí poskytuje to, co mladé středostavovské dívce „mrtvý“ muž může nabídnout, a bojí se proto odejít (ať už jsou to peníze anebo cokoliv jiného). Jen díky ní R konečně usedne do toho červeného sportovního auta - symbolu truchlení každého muže prožívajícího krizi středního věku - na které se doteď pouze díval a nenašel na tu jízdu odvahu.
Bohoslužba je zde aluzí na gerontokratický paternalismus. Quod tu es, ego fui, quod ego sum, tu eris (píše se i v knize).
Mohl bych pokračovat ještě dlouho. Celá kniha je těmito aluzemi na střet mládí a dospělosti protkaná. Už tak je ale text dost dlouhý a tak radím toto: Jestli jste knihu četli a tohle v ní neviděli, tak je možná čas přečíst si ji znovu. Pokud jste ji nečetli a viděli jen film, měli byste na něj zapomenout a přečíst si knihu. A pokud jste neviděli a nečetli ani jedno, rozhodně začněte knihou.
Na závěr trocha filosofického pesimismu: „Bez bolesti život nemá smysl,“ napsal Schopenhauer. Neměli bychom štěstí, kdybychom neměli také neštěstí. Protože štěstí je vzpomínáním na neštěstí = uvědomění, že nám bylo špatně a teď není. Jenže když už si pamatujeme jen trápení, když už náš mozek vyplnily jen starosti, když jsme zabiti dospělostí, a vlastně ani nevíme, kdo jsme (stejně jako R zapomněl svoje jméno), nemáme žádný moment bez bolesti, ve kterém bychom mohli vzpomínat a cítit se šťastní. Uvrháme se do permanentní nešťastnosti tím, že pozbýváme života.
