Článek
Byli jste někdy na dovolené v Řecku? Klasického Čecha, který je zvyklý jíst každý den brambory, knedlíky na všechny způsoby, výpečky, vepřová kolena atp., může jejich kuchyně překvapit i vyděsit. Řekové si totiž potrpí na zeleninu. Samozřejmě s ní nepracují úplně bez tuků, jejich nejoblíbenějším tukem je olivový olej, ale i ten je pro naše tělo výživově hodnotnější, než řepkový nebo slunečnicový.
Nakonec všechno záleží na kaloriích
Když ale pomineme to, že se zdravá výživa zakládá i na výživových hodnotách (většinou se jedná o vhodný poměr bílkovin, sacharidů, vlákniny, tuků a dalších živin), zůstane nám samotná kalorická hodnota, která je klíčová pro tloustnutí a hubnutí (jak uvádí i oblíbený výživový poradce Michal Josef Tóth).
Naše česká kuchyně bohužel kaloriím příliš nefandí. 100 gramů kynutého knedlíku má zhruba 225 kcal. Vepřové výpečky pak cca 530 kcal na 100 gramů. Průměrný kus knedlíku má asi 35 gramů. Když si tedy dáme k obědu tři knedlíky a menší porci výpečků o zhruba 200 gramech, vychází nám oběd na neskutečných 1 296 kcal. Proč neskutečných? Protože průměrně by měl člověk za den přijmout 2 000 kcal. Jen stěží se pak může člověk ještě se snídaní, večeří a u někoho i se svačinou vejít do zbytku. Už totiž samotný rohlík má na 100 gramů cca 340 kcal.
Je jen málo českých jídel, která by byla nízkokalorická, aniž bychom se museli něčeho vzdát, třeba majonézy v bramborovém salátu.
Jsme to, co jedí naši rodiče
Pro průměrného Čecha jsou česká jídla jako řízky, bramborový salát, karbanátky atp. něco, bez čeho by si nedokázal život v ČR představit. Logicky za to může to, jak se stravovali jeho rodiče. Ale ti za to sami také nemůžou. Naučili je to zase jejich rodiče a tak se to vleče až k těm předkům, kteří za války a nedostatku toužili po kalorickém tučném jídle, neboť věděli, že dlouho si ho zase nebudou moci dovolit.
Když po skončení války a nedostatku přišel blahobyt, je pochopitelné, že si lidé mohli a chtěli dopřávat více. Což bohužel vedlo k tomu, že se kalorická jídla stala dominantní na jídelníčku Čechů.
Povinná výuka zdravé výživy už od základní školy je nutnost
Není výjimkou, že se řeší přibývající množství obézních dětí i dospělých. Bohužel je to pravda. Přijde mi ale s podivem, že když je řeč o dětech, většina lidí jejich obezitu přičítá tomu, že pijí energetické nápoje a utrácí kapesné za mlsání. Já si však dovolím tvrdit, že energetické nápoje a mlsání jsou jen třešničkou na dortu.
I já jsem jako dítě z kapesného kupoval bonbony a limonády. Přesto jsem byl ve třídě jeden z těch hubenějších. Odpověď na to je jednoduchá - byli jsme chudá rodina a neměli jsme na to, abychom každý den jedli omáčky se smetanou, řízky a podobné věci. Teprve, když jsme začali být při penězích a mohli si dopřávat, šla moje váha o něco nahoru. Chyba tak nemůže být na straně cukrovinek, ale na straně toho, co jsme doma jedli.
Tehdy se ale nic jako zdravá výživa pro všechny moc neřešilo. Zdravá výživa byla v tehdejším povědomí mého okolí pro ty nejbohatší, kteří si mohli dovolit kupovat mnoho zeleniny (především té s nízkým obsahem sacharidů), a pro ty, kteří zdravému životnímu stylu zasvětili svůj život. Nikdo mě neučil, že ztloustnout se může ze všeho a že je důležité hlídat svůj kalorický příjem. Ve vzduchu tehdy visely jen pochybné diety založené například na vyřazení masa z jídelníčku atp.
Proto si myslím, že v dnešní pokrokové době je doslova nutností zavést povinnou výuku o zdravé výživě, která bude profesionální a především brána vážně. Nestačí dětem jen říct, že po energetických nápojích a cukru se tloustne. Děti se musí naučit, jak se svým kalorickým příjmem nakládat, aby se u nich nevytvořil nezdravý vztah k jídlu. Co myslím nezdravým vztahem? Není to jen o přejídání. Je to i o dietách, které jsou velice často drastické a dlouhodobě dokonce nebezpečné. Třeba jako když jedna spolužačka žila jen z jednoho jablka na den, načež neměla nejen energii, ale ani dostatek živin, což nakonec vedlo k opakovanému omdlévání na tělocviku a nutnosti terapie.
Závěrem
Jak se říká, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Pokud by děti měly tu možnost učit se zdravé výživě dostatečně brzy a od skutečných profesionálů, kteří doopravdy budou chtít děti něco naučit a budou celé věci chtít sami rozumět (ne jen léty unavené učitelky, které něco přeříkají, protože to je ve výukovém plánu), mohly by mít děti do budoucna mnohem větší šanci vyhnout se obezitě, ale i opačným poruchám příjmu potravy.
Já sám si pamatuji, jak jsme se o zdravé výživě učili až na střední škole, a musím uznat, že to bylo pozdě. Navíc v pubertálním věku děti škola zajímá ze všeho nejméně. I pro mě tehdy v náctiletém věku byly hodiny o výživě jen otrava. Nejspíš ale také proto, protože se zakládaly z většiny jen na principu „zelenina a ovoce jsou zdravé, maso je tučné“, což v žádném případě tak jednoduše neplatí.
