Článek
Autor tohoto článku si minulý pátek povídal se svým dlouholetým kamarádem Ondřejem o tom, jaký byl jejich první den ve škole. A pak i ty další dny a roky. Oba se shodli, že některé učitelky nemají na nižších stupních základních škol co dělat, protože nerozumí tomu, jak se o tak malé děti starat a správně je vychovávat. Možná dané učitelky na škole nemají vůbec co pohledávat, ale to by bylo na mnohem delší článek.
Když radost vystřídá zoufalství
Ondřej ukazoval fotografii, kde stojí u dveří jejich bytu s batůžkem na zádech 1. září roku 2001. Byla to dojemná fotografie, protože o tom, jaké hrůzy ho potkaly, vyprávěl ještě před tím. Když k porovnání následně vyhledal podobnou fotku z dalšího roku, nešlo než přitakat, že se z jeho očí vytratila veškerá radost dětství.
Že si učitelky na děti zasedávají je věčné téma. Jedni tvrdí, že se to rozhodně může stát, že to dokonce sami zažili, jiní zase, že děti rodičům nakukají doma kde co, ale ve škole se pak chovají jinak. Ať už Ondřej udělal cokoliv, byl ještě sedmileté dítě, navíc vychované slušnými rodiči. Co mohl provést tak hrozného, aby ho za jeden jediný školní rok učitelka vydeptala natolik, že už se tam nikdy nechtěl vrátit?
Škola jako vězení
V první třídě ještě měl velkou jedničku, kterou si však musel tvrdě odpracovat skrz snášení neustálých útoků. Často seděl na hanbě, aniž by si pamatoval za co, nebo když mu spolužák ukradl tužku s tučňáky, učitelka mu odmítla pomoci. Pokračovalo to dvojkami, zanedlouho na to i trojkami. Jak ale sám Ondřej říká, nejvíc ho mrzela na prvním stupni trojka z výtvarné výchovy.
Na druhý stupeň už nastupoval se čtyřkami, v šesté a sedmé třídě málem propadl. Dnes Ondřej říká, že za úspěšné dokončení základní školy vděčí především svým rodičům, kteří se s ním učili, i přestože nechtěl, tropil scény a trhal sešity. Přesto byl Ondřej jinak nadané dítě. V sedmé třídě si postavil vlastní počítač a v osmé třídě si v garáži u babičky sám opravil svého prvního Simsona a pak jen čekal na řidičský průkaz.
Vysokoškolák z něj není, i když na to měl
Dostal výuční list jako automechanik. Z praktických předmětů měl samé jedničky, mistři si jej pouze chválili. Ale když se musel učit češtinu a jiné předměty, které ho vracely zpátky do nálady základní školy, byl rád, že dostal alespoň čtyřky. Na nástavbu ho kvůli tomu nevzali, a tak se rozhodl pro další výuční list. Dnes má celkem tři.
Jako automechanik si na peníze nestěžuje, práce ho baví, ale souhlasí, že kdyby býval mohl, když měl ještě buňky na učení, raději by šel výš a stal se automobilovým designérem.
A za všechno může „poděkovat“ především jedné jediné učitelce.
