Článek
Abych hned ze začátku uvedl věci na pravou míru, Babička Boženy Němcové vyšla v roce 1855 (to bylo např. 7 let po zrušení poddanství v Čechách). Dnes je to 169 let. Proč je to důležité v příměru k faktu, že dnes mladí nemají důvod si seniorů vážit tak, jako tomu bylo dříve?
Průmyslová revoluce a rychlý vývoj lidstva
Neboť od roku 1855 se toho na světě hodně změnilo. Vlivem průmyslové revoluce se tep civilizace postupně zrychloval už od 18. století. Situace, do které Němcová svou knihu situovala, byla předtím poměrně běžná. Lidem trvalo celý život přijít k velkému množství znalostí a moudrosti, a pak bylo na těchto starších lidech, aby ji předávali dál. Jenže se zrychlováním civilizace v oblasti průmyslu se zákonitě muselo zrychlit úplně všechno. Už záleželo na tom, jestli jste se narodili o 20 let dříve nebo později. Ti, co se narodili později, už se narodili do úplně jiného světa a byli schopni rychleji přijmout novinky ve světě vědy a techniky, ke kterým si ti starší ještě museli hledat cestu. A takto to šlo postupně rychleji a rychleji až do dnešní doby, kdy stačí jenom 5 let a váš telefon je nemoderní a nechtějí ho vykoupit skoro ani v zastavárně.
Mezigenerační propast
Tato skutečnost pochopitelně vytvářela mezigenerační propast. Touha žít jako rodiče nebo prarodiče se stala naprosto neefektivní, pokud člověk nechtěl ustrnout v zaostalosti. Propast se zvětšovala natolik, že dnes kromě základního vychování (které by jim však měla poskytnout i škola a rodiče) už senioři nemají dětem co předat (informace, které jsou důležité pro život, si děti získávají jinak, protože ty od seniorů jsou zastaralé), ba naopak děti a vnoučata dnes musí být tím, kdo učí seniory s novými technologiemi, jako třeba s internetovým bankovnictvím. Tato propast tak způsobila, že stáří se už nerovná moudrosti a mladší lidé začali na základě reálných pozorování věřit tomu, že úcta ke starším se v žádném případě nemůže zakládat jen na tom, kolik jim je let, ale i na tom, jací jsou vlastně lidé.
Závěrem
Nemůžeme, proto vinu valit ani na mladé, ani na seniory. Podle toho, co jsem se snažil vysvětlit výše, zkrátka za změnu mezigeneračních vztahů může doba a nezbývá nic jiného než se s novými podmínkami smířit. Mezigenerační handrkování, které se u nás v posledních letech objevuje, kdy jedni ukazují na druhé a ohání se třeba tím, kdo koho volí, je vzhledem k obrovské propasti způsobené raketovým vývojem nových technologií relativně normální. Nepředpokládám, že by moje slova vedla k nějakým velkým změnám. Ale doufám, že alespoň některé čtenáře dovedou k pochopení, proč se dnes mladí zdají být vůči seniorům tak „drzí“ a proč senioři na mladé tak nadávají.
