Odchod do důchodu v 65 letech není pozdě. Nechystám se tou dobou být nemohoucí

Když někdo oslaví 80 let, máme tendence brát to za úctyhodný věk. Divíme se, když takový člověk dokonce aktivně pracuje třeba na zahrádce. Máme zkrátka dojem, že je to někdo příšerně starý, kdo jinak, až na výjimky, ani nemůže vyjít z domu. Ona to ale pravda vůbec být nemusí. Ne, pokud jsou to lidé, kteří zůstanou aktivní. Protože člověk potřebuje zůstat aktivní. A když nemusí chodit do práce, je to pak jen jeho volba, jestli si najde jiné aktivity, díky kterým se udrží fit. Jakmile jednou v takovém věku zleniví, svaly zatuhnou a dá velkou práci dostat se zpátky do formy.

Také chápeme, že rozdíl mezi 65 a 80 lety je „pouhých“ 15 let a přijde nám to málo. V aktivním věku nám totiž 15 let uteče jako voda. Jeden den vám je pětadvacet, párkrát se vyspíte, párkrát jdete do práce, a už slavíte čtyřicítku. Když je ale člověk v důchodu a nemá žádné velké starosti, může si cestovat kam chce a kdy chce, neustále se učit něco nového, podobně jako u dětí pak čas plyne o něco pomaleji. Oněch 15 let už se nezdá jako tak krátká doba.

Tohle mi někteří příbuzní říkají. Ale já se ptám: Proč bych měl chtít být v důchodu třeba 20 let, budu-li mít to štěstí a dožiji se 80? Dle mého názoru je 15 let v důchodu nádherný čas. Samozřejmě, pokud je člověk malomyslný a představuje si v 65 letech sám sebe jako trosku, která si sotva dojde nakoupit, pak je asi v pořádku být naštvaný, že půjde do důchodu až na sklonku svých sil. Já se ale v tomhle věku rozhodně nechystám být nemohoucí. Ba naopak. Důchod si představuji jako skvělou příležitost, kdy má člověk konečně čas sám na sebe a o to více čas pečovat o své tělo, aby na světě zůstal tak dlouho, jak si sám přeje.

Vezměme si příklad třeba ze Sylvestera Stallone. Dnes je mu 77 let, ale vypadá jako průměrný český pětapadesátník. Jeho klíč ke skvělé formě je jednoduchý - nikdy nepřestal cvičit a drží si pozitivní přístup k životu. Neříkám, že se chystám být v 77 letech kulturista, protože to nejsem ani teď, ale potvrzuje to mou tezi, že pohyb a pozitivní myšlení jsou zásadní ingredience spokojeného stáří. Jestli o tom i tak pochybujete, podívejte se třeba na dokument Na stupních vítězů (2010), který ukazuje třeba 94 letou diskařku nebo našeho Jiřího Soukupa, kteří se ve snímku chystají na mezinárodní mistrovství světa seniorů. Jsou pozitivní, jsou aktivní, jdou si za svým cílem a chtějí na tomto světě být co nejdéle.

Je důležité udržovat se fit po celý život. Člověk nemusí být nutně hubený, aby byl fit. Ale pokud v pětatřiceti sotva vyjdu tři poschodí, asi bych na sobě měl začít pracovat a dostat se do kondice. Představa, že až přijde důchod, hodím si nohy na stůl a budu celý den jen civět na televizi nebo do počítače, je sice lákavá, ale tímhle způsobem si toho důchodu člověk opravdu moc neužije, jelikož brzy zjistí, že jeho zdraví chátrá. Pokud ho netrápí nemoc, se kterou se nedá nic dělat, měl by cestovat, hýbat se, nebát se nových zážitků atd. Cestovat neznamená jen jezdit se válet k moři za desítky tisíc. Právě naopak. Stačí sednout na vlak a jet se podívat tam, kde jsme ještě nebyli, anebo se klidně vrátit do mladých let a vyjít si třeba na Kleť, i když jsme tam byli za život už stokrát (což samozřejmě platí především pro občany žijící na jihu Čech).

Negativní a nezdravé představy, že odchodem do důchodu končí život, bychom se měli vzdát. Já jsem rád, že do důchodu půjdu až v 65 letech. Nejen, že se tou dobou nechystám být nemohoucí, jak jsem již psal, ale ani se tou dobou nechystám natolik nenávidět svou práci, abych se těšil, až z ní odejdu.

Jsme sami tvůrci svého štěstí. Je to sice otřepaná fráze, ale mimo výjimky pravdivá. Jistě, někomu nebylo přáno už od narození, ale k těmto osobám tento článek nesměřuji. Měli bychom si více vážit toho, co máme, nikoliv toho, o co jsme přišli. Jestli někomu přijde odchod do důchodu v 65 letech jako příliš pozdě, možná spíš příliš brzy zahodil svůj elán do života.