Článek
Porodnost prý klesá a naše společnost se začíná podobat různým sci-fi příběhům, kdy nikdo nechce děti. Statistiky si to úplně nemyslí. Naopak se porodnost oproti roku 2000 značně zvýšila. Přesto ve svém okolí pozoruji, že se mnoho lidí rozhodlo nemít děti vůbec. Možná to bude tím, že mám ve svém okolí především vzdělané, kteří nad tím víc přemýšlí. Protože jak nám ukazuje například pořad Výměna manželek, jednodušší osoby mívají dětí hodně.
Jednou jsem v práci zaučoval mladší slečnu. Bylo jí kolem dvaceti, nebyla nejostřejší tužka v penále a svěřila se, že je matka samoživitelka. Když jsem mamince vyprávěl, že byla jako dítě, které mělo dítě, obořila se, že ve dvaceti už čekala mého bratra. V té chvíli jsem si uvědomil, že dnes je všechno nějak jinak.
Uvědomujeme si naši zodpovědnost
Důvodů je spousta. Jako první bych rád uvedl, že my, mladí a vzdělaní lidé, si uvědomujeme zodpovědnost mnohem více, než si ji museli uvědomovat naši rodiče. Tehdy totiž bylo manželství a děti standard mezi všemi. Nebyly okolo žádná ale. Nikoho nenapadlo, že přijde revoluce a poměry ve společnosti se úplně změní. Kdežto nám se již otevřela ona svoboda demokracie a vnímáme, že i bez rodiny s dětmi můžeme být úspěšní a žít plnohodnotný život. Dokonce na tom bez dětí můžeme být i mnohem lépe.
Mimo zodpovědnost si také uvědomujeme, že prostředí, ve kterém by naše děti vyrůstaly, není úplně košer. Na vesnicích se místní se vzdělanými moc nemusí a město je zkrátka město. Bezdomovci i feťáci čekají za každým rohem. Za socíku byl od takových jedinců klid a nikdo se o své děti nemusel toliko bát.
Chceme žít jinak než naši rodiče
Jen málo kdo chce nebo chtěl žít jako jeho rodiče. Myslíme si totiž, že to můžeme udělat jinak a lépe. Což je nejspíš možné, protože je úplně jiná doba. S oním „lépe“ už je to samozřejmě složitější, ale kdyby člověk neměl žádnou naději na něco lepšího, co potom má?
Jsme znechuceni stereotypy
Proč by se dva lidé nemohli vzít z lásky a společně žít, aniž by si hned dělali děti? Vzpomínám na jednoho úspěšného youtubera, který se rozčiloval, že mu v jednom městečku v Británii nechce nikdo pronajmout větší dům, protože nemá děti. Jsem rád, že něco takového není i u nás. Dokud máme peníze, kdokoliv nám pronajme cokoliv. Můžeme se tak stereotypů úplně zbavit.
Vidíme způsoby, jakými jiní vychovávají své děti
Všímáme si toho zlého i toho ještě horšího. Extrémní případy do toho nepočítám, ale zlým myslím nezájem rodičů a ještě horším rozmazlování dětí. Například jedna z mých známých, která je se svou dcerkou sama, se neustále ve škole hádá s učitelkami, že její dítě přeci nelže a nepodvádí. Koupí jí všechno a za nic jí nevynadá. Nedivil jsem se, když jsem se nedávno od sousedky doslechl, že onu třináctiletou dcerku viděla, jak je za školou a kouří. Jenže nejhorší na tom je, že kdybychom museli my vychovávat svoje děti, nejspíš skončíme buď jako ti rodiče, kteří dětem strčí telefon, aby byl pokoj, a víc se nezajímají, nebo jako přehnaná známá. Dnes je totiž s dětmi velmi těžké pořízení. Bít je se už moc nesmí (a ani to dělat nechceme).
Máme pocit, že s naší volební silou nemůžeme bojovat za naše zájmy
Ať si říká kdo chce, co chce, je to tak. Zájmy mladých zastává málo stran a my zkrátka nemáme dostatečnou volební sílu na to, abychom si z onoho koláče politiky utrhli kousek pro sebe. Proto už asi nehrozí, že by mladí manželé mohli dostat byt.
Jsme vnímavější vůči nespravedlnostem z našeho dětství
Dřív bylo normální, že se kluci za školou poprali a přišli domů s monoklem. Nikdo to neřešil, rodiče ještě přidali pár facek a bylo to. Budu se opakovat, ale doba se mění a mění se i jemnocit společnosti. Co bylo OK před dvaceti lety, je dnes tabu. A většinou je to tak správně. Není totiž v pořádku, aby si nějaké nešťastné děcko vylévalo svou zlost zrovna na tom našem (kdybychom nějaké měli). Když si vzpomenu na to, co všechno ostatní děti dělaly ve škole mně, opravdu nechci, aby to samé zažívalo i moje dítě. Což by bohužel zažilo, protože děti jsou dost zlé.
Uvědomujeme si své genetické predispozice
Lékařství pokročilo. Teď už víme, že například autismus je dědičný. Stejně tak jiné neurózy. A když jich sami máme dost, například pokud trpíme depresemi a OCD, opravdu je v pořádku předávat něco takového i našim dětem? Není to sobeckost, že nedáme vnoučata svým rodičům. Byla by sobeckost vědomě stvořit dalšího nešťastného človíčka.
Mladí dneska nechtějí děti a je to od nich vůči jejich rodičům sobeckost. Chtěj se jenom bavit a kdo se o ně postará až budou staří…
Nemáme na to čas, peníze ani náladu
S industrializací se čas stal penězi. Když nemáme čas, máme hodně peněz, a když máme hodně času, máme málo peněz. Ať už máme málo toho nebo onoho, obojího nedostatek nám zkazí náladu. Protivní rodiče jsou ti nejhorší.
Nechci utrácet, nechci za ně uklízet a poslouchat, jak brečej.
Svět je pro nás na takové povinnosti příliš velký
Na závěr shrnu a dovysvětlím to, co opakuji po celý článek - doba šla kupředu. Dřív měli lidé jen malé možnosti při výběru koníčků. A tak mezi tím, co chodili do práce a zaopatřovali rodinu, mohli jít třeba na ryby, dívat se na televizi, hrát hokej nebo fotbal, nebo chlastat v hospodě. Či jít ještě do kina, ale o moc víc toho nebylo. Zatím co my máme internet, obrovský výběr seriálů se všemi epizodami ke shlédnutí na streamovacích službách, telefony, 3D kina, 4D kina, surfing, windsurfing, skateboard, longboard, elektrokoloběžky, elektrokola, videohry, comic-cony, exotické dovolené, asijskou kuchyni a tak dále. Musíme toho za svůj život vyzkoušet mnoho. Na to prostě s dětmi čas nikdo nemá.
