Článek
Datem narození jsem mileniálka, stejně jako autor článku, na který reaguji. Mám dvě zdravé děti, které zlobí, hádají se, doma je věčně binec, občas mi lezou na nervy, ale v žádném případě bych neměnila.
Autor, který si říká Frustrovaný mileniál, je rozhodnutý děti nemít, protože je zodpovědnější než starší generace a argumentuje další spoustou důvodů, proč děti nechce. Obecně například tvrdí, že generace mileniálů si více uvědomuje genetické predispozice, na děti by neměli čas a dítě by pravděpodobně skončilo s mobilem v ruce.
S článkem snad ve všem výjimečně souzním a díky za něj! Smýšlení autora na téma děti je mi velmi sympatické, možná právě proto, že jsem taktéž mileniálka. S těmi dětmi to mám ale trochu jinak.
Dítě? Nejdřív vhodný partner, bydlení a dobrá práce
Od dětství jsem zodpovědná, většinou nedělám neuvážlivá rozhodnutí a mám ráda jistotu. Jinak tomu nebylo ani v případě plánování dítěte, po kterém jsem toužila, když se mi přiblížila třicítka a začaly tikat biologické hodiny.
Žila jsem v nefunkčním vztahu, bývalý partner by dítě klidně měl, ale já jsem si moc dobře uvědomovala, že bychom v budoucnu byli nešťastní a vztah jsem ukončila. Dítě do nefunkčního vztahu by byl posledním hřebíčkem do rakve, ale někdo dítětem naopak vztahy lepí. Je jasné, že pokazit se to může vždy a v různých ohledech.
Chvíli jsem žila sama, koupila jsem byt a brzy na to jsem začala chodit se svým současným manželem. Oba už jsme měli okolo 30 let a během dvou let jsme se stihli sestěhovat, vzali jsme se, pořídili větší bydlení a zanedlouho se nám narodila dcera.
Řešila jsem hlavně genetické predispozice
Před rozhodnutím založit rodinu jsem také řešila genetické predispozice. V naší rodině se jedná o epilepsii, se kterou žiji od svých 12 let a budu s ní žít navždy. Přesto, že ji mám díky lékům zkompenzovanou a 20 let jsem žádný záchvat neprodělala (nebo o tom nevím), svým dětem ani nikomu jinému bych tuhle blbou nemoc nepřála. Navíc těhotenstvím, porodem a narušením spánkového režimu s dítětem jsem riskovala, že nemoc se znovu probudí.
Touha po dítěti byla přesto silnější. Zvážili jsme všechna pro a proti, přemýšleli nad všemi možnými scénáři, samozřejmostí byla pomoc manžela v prvních dnech po porodu a neustálé kontroly na neurologii. Bez toho by to nešlo. A že by dítě mohlo epilepsii zdědit? To víte, že mě to straší, ale snažím se nepřipouštět si to k tělu. Mnohdy děti vážně onemocní, i když v rodině žádnou nemoc nemají. Ale chápu, že pokud je dědičnost v podstatě jistá, dítě raději nemáte. Moje epilepsie by prý neměla být dědičná, tak jen doufám.
Pokud děti nechcete, nenechte se do toho natlačit
Děti našemu životu daly nový smysl, přinesly radost a zážitky. Na druhé straně starosti a nutné přerušení kariéry (nemám děti proto, aby je vychovávala chůva). Jak jsem ale napsala v úvodu, život bez dětí, které miluji, si nedokážu představit a už bych neměnila.
Mám několik kamarádek, které byly rozhodnuté pro život bez dětí. Dvě, které pro to byly odhodlané skálopevně, už dítě mají, protože je k tomu dohnaly biologické hodiny nebo partner. Další dvě mají místo dětí zvířata a jsou takto spokojené, i když jejich rodičům je líto, že nikdy nebudou mít vnoučata. Ale o to přeci nejde…
Pokud někdo nechce děti, měli bychom to respektovat. Ani náhodou si nemyslím, že tito lidé jsou sobci. Právě naopak! Zhodnotili své možnosti, potřeby a okolnosti. Jsou si vědomi toho, že dítě by asi strádalo nebo by mělo genetické zatížení. Ať je důvod jakýkoliv, chápu ho a toto pevné rozhodnutí svým způsobem obdivuji.
