Článek
Když se začalo zdražovat, byl autor tohoto článku i tak již velmi chudým studentem. Nárok na úlevy už vzhledem k věku neměl, od rodičů finanční dotace odmítal, a jediná možnost byla dva volné dny v týdnu pracovat dvanáctky, tedy od rána do večera. Už tak výplata nebyla nic moc, ušetřeno neměl skoro nic. Nejspíš si tak dokáže kde kdo představit, jak se asi žilo takovému studentíkovi s měsíčním výdělkem do deseti tisíc i předtím, natož potom. Jediné jeho štěstí bylo snad to, že v rodinném domě jeho rodičů by bez něj pokoj leda zbytečně zel prázdnotou.
Před zdražováním si alespoň mohl dopřát vyváženou stravu, v letních měsících si něco na zahrádce vypěstoval a ušetřil. Jenže po zdražování už to v zimě tak růžové nebylo. Na řadu přišla poloplesnivá zelenina ze slev, vývary ze slupek z kořenové zeleniny, nejlevnější maso, relax s přáteli v hospodě maximálně dvakrát do měsíce atp. Když se ohlédl za tím, jak se měl třeba před pěti lety, hodně nad tím zplakal.
Jenže tento příběh není ojedinělý a ani nejsmutnější. Spousta chudých rodin, zvlášť s dětmi, se musela ohromně uskromnit. Jedni z autorových přátel se dokonce hromadně rozhodli přestat kouřit (což samozřejmě udělá jen málo kdo a o to víc je to chvályhodné). Přestat kouřit je sice zdravější nejen pro peněženku, ale opravdu to má zajít tak daleko, že se lidé začnou vzdávat svých povyražení, ať už jsou jakákoliv? Autor tohoto článku má jediné štěstí, že jeho koníček, při kterém se věnuje psaní příběhů, nic nestojí. To ovšem nemůže říct každý. Někteří z jeho přátel, kteří byli vášniví sportovci, se museli vykašlat na posilovnu, jestli měli mít co do huby. Ani levná dovolená s dopravou vlastním autem nebyla možná. Prostě nic. Jen neustálé přepočítávání drobáků a všudypřítomná myšlenka, jestli si může dovolit jednu limonádu na posilnění po náročné přednášce nebo radši vodu natočenou v umyvadle na toaletách.
A teď si vezměme, jak jsou na tom matky samoživitelky. To jsou plíny, jídlo, nájem, energie, další výdaje jako třeba telefonní tarif, začátek školního roku, blížící se Vánoce a tak dále a tak dále. Senioři zase krom obdobných výdajů musí myslet taky na léky a zdravotní péči. Kde co se dá pořídit ve slevě, ale jíst musí každý a to stojí nemalé peníze, pokud ovšem nechce zůstat sedm dní v týdnu na chlebu s taveným sýrem.
Jak se možné, že se zase do politiky vrátilo „musíme si utáhnout opasky“? Copak jsme se nesnažili volit tak, abychom se měli všichni dobře? Příští rok nás opět čekají volby a autor tohoto článku začíná mít pocit, že už není komu věřit a v koho vkládat důvěru, že se to zlé přežene a bude zase blaze.
