Článek
Všichni lékaři, psychologové a lifestylové časopisy se shodují na tom, že pobyt na čerstvém vzduchu prodlužuje život. V případě naší rodiny však každý odjezd na chalupu můj život zkracuje minimálně o pět let, takže podle mých propočtů jsem měl být mrtev již v roce 2004.
Přípravy na víkendovou rekreaci začínají u mé ženy zpravidla v pátek v poledne, kdy mi volá do práce hlasem, který nepřipouští odpor: „Přijď dřív. Musíme naložit ten kredenc.“
Ano, čtete správně. Naše chata je totiž jakýmsi odkladištěm dějin. Cokoliv, co se v bytě rozbije, ztratí barvu nebo to přestane být moderní, se nemilosrdně transportuje na venkov s odůvodněním, že „tam se to ztratí“. Naše chata tak vypadá jako muzeum nevkusu sedmdesátých let.
Když jsem dorazil domů, předsíň už neexistovala. Byla nahrazena hradbou z tašek, beden, přepravek a blíže neidentifikovatelných předmětů zabalených v dekách. „Tohle všechno bereme?“ zeptal jsem se bázlivě, opíraje se o zárubeň, abych neomdlel. „To je jen základ,“ odvětila má choť, která kolem té hromady kmitala jako elektron v urychlovači částic. „Jídlo na dva dny, oblečení pro případ, že bude zima, vedro, potopa nebo ples, a taky bereme ten fíkus.“ „Fíkus?“ „Vypadá smutně. Potřebuje na vzduch.“
Nakládání našeho rodinného vozu připomíná hru Tetris, kterou hrajete o vlastní duševní zdraví. Objem zavazadlového prostoru je daný výrobcem a fyzikálními zákony. Objem věcí, které chce má žena odvézt, je nekonečný. „Tu basu piv tam nedávej, zabírá místo fíkusu!“ velela žena z okna v prvním patře. „Bez piva nejedu!“ vzbouřil jsem se. Byla to vzpoura zoufalce, něco jako povstání na lodi Bounty, jen s menší nadějí na úspěch. „Tak si ho dej pod nohy!“
Nakonec jsme do auta narvali všechno. Vůz si sedl na tlumiče tak, že výfuk brousil o asfalt, a zadní okénko bylo zcela zakryto listím onoho depresivního fíkusu. Seděl jsem za volantem, kolena u brady, protože pod nohama jsem měl karton mléka a pytel s briketami, a čekal na povel ke startu.
„Máš vypnutý plyn?“ zeptala se žena, když už jsem měl nastartováno. „Mám.“ „Jsi si jistý?“ „Jsem.“ „Já si jistá nejsem. Běž se podívat.“ Vypnul jsem motor. Vyšplhal jsem do patra. Plyn byl vypnutý. Vrátil jsem se. Nastartoval jsem. „A co žehlička?“ „My jsme žehlili?“ „Já ne, ale ty sis ráno žehlil tu svou nemožnou košili.“ Vypnul jsem motor. Vyšplhal jsem do patra. Žehlička byla studená jako psí čumák. Vrátil jsem se. Nastartoval jsem. „Máš klíče od chalupy?“ Sáhl jsem do kapsy. Byla prázdná. Polil mě studený pot.
Následovala dvacetiminutová pátrací akce, během níž jsme vyházeli polovinu kufru na chodník, čímž jsme pobavili všechny sousedy, kteří nikam nejeli a mohli se v klidu dívat na televizi. Klíče byly v zapalování.
Konečně jsme vyrazili. Prvních pět kilometrů probíhalo v tichosti, rušené jen praskáním listů fíkusu, který mě při každém přeřazení pohladil po zátylku. „Jedeš nějak divně,“ poznamenala žena na Jižní spojce. „Vezeme náklad jako kamion, miláčku. A to auto má výkon mixéru.“ „Nechovej se hystericky. A bršli.“ „Co mám dělat?“ „Brzdit. Před námi je kolona.“
Stáli jsme v koloně. Pátek odpoledne, celá Praha se stěhuje na venkov, aby tam načerpala síly na pondělní návrat do Prahy. Slunce pražilo, v autě stoupala teplota a fíkus začal vadnout. „Máš hlad?“ zeptala se žena a začala šustit v tašce. „Udělala jsem řízky.“ Představa řízku v autě bez klimatizace, které stojí v zácpě u Benešova, ve mně vyvolala pocity, které se neslučují s gastronomickým zážitkem.
Po třech hodinách jízdy, kdy jsme urazili vzdálenost, kterou by zdatný turista ušel pěšky a ještě by si cestou nasbíral houby, jsme dorazili k cíli. Chalupa stála na svém místě, temná a studená.
„Tak,“ řekla žena energicky, když vystoupila a protáhla si záda. „Jsme tady. Krása, co? Ten vzduch!“ Vylezl jsem z auta, zkroucený do tvaru paragrafu, a nadechl se. Cítil jsem spálenou spojku a hnojivo z nedalekého pole. „Vynosej to,“ zavelela. „Já jdu vyvětrat. A ten fíkus dej hned na verandu, ať se chudák vzpamatuje.“
Když jsem o hodinu později seděl na vrzající židli (kterou jsme přivezli minule), v ruce teplé pivo (protože lednice na chalupě chladí jen v zimě) a díval se na hromadu věcí, které budu muset v neděli zase naložit zpátky, cítil jsem zvláštní smíření.
„Není tu krásně?“ zavolala na mě žena z kuchyně, kde už bojovala s propan-butanovým vařičem, který syčel jako kobra. „Je tu nádherně!“ zavolal jsem zpátky.
A myslel jsem to upřímně. Protože do nedělního odjezdu zbývalo celých čtyřicet osm hodin, a to je v mém životě doba, kdy se může stát cokoliv. Třeba ten fíkus zmrzne a nebudeme ho muset vézt zpátky.
Váš FuZero
