SATIRA: Typy lidí na každém teambuildingu aneb Jak přežít utužování kolektivu

Úvodem: Teambuilding. Slovo, které zní jako název exotické choroby, ale ve skutečnosti je to starý indiánský výraz pro situaci, kdy se skupina lidí, kteří se celý rok v kanceláři navzájem pomlouvají, odveze do lesa, aby tam předstírali, že jsou jedna velká rodina, a to tak dlouho, dokud nedojde alkohol.

Všimli jste si, že ať pracujete v jakékoliv firmě lhostejného zaměření, co se týče idiotských teambuildingů, jsou tam vždycky ty samé typy?

Tento typ člověka poznáte podle toho, že má píšťalku. Ještě jsme ani nevyjeli z Prahy a Světlana už stála v uličce autobusu s mikrofonem a výrazem pionýrské vedoucí, která právě objevila ložisko uranu. „Přátelé!“ jásala. „Čeká nás víkend plný adrenalinu, synergie a zpětné vazby!“ (existuje i obzvlášť nebezpečná mutace Světlany a ta všechny oslovuje „Děcka“ - trochu tu doufám, že rakovinotvorná Světlana říkající všem „Gájs“ už byla v mezičase umlácená kvartálními výkazy plnění KPis)

Jarda vožralej už od rána: „Hele, co je to ta synergie? To je nějaká levnější vodka?“ „To je, Jardo, když jeden dělá a tři se na něj koukají, ale všichni mají pocit, že pomohli,“ vysvětlil jsem mu.

Organizátor má minutu po minutě naplánovaný harmonogram.

V práci Franta vypadá, že jeho nejrychlejší pohyb je zvednutí telefonu. Ale jakmile se octne v teplákách na louce, mění se v terminátora. První disciplína byla stavění věže ze špaget a marshmallow. Zatímco my s Jardou jsme ty bonbony nenápadně jedli, Franta řval na svůj tým jako generál Patton před vyloděním v Normandii. „Základna musí být širší! Dělejte! Jde o čest firmy! Jde o prémie!“ Když se jim věž zřítila, Franta kopl do židle a obvinil vítr, skvrny na slunci a sabotáž ze strany marketingu.

„Vidíš ho?“ šeptal Jarda. „Tenhle člověk by byl schopnej při hře na schovávanou zabetonovat se do zdi, jen aby vyhrál.“

Tito lidé se účastní teambuildingu pouze fyzicky. Jejich duše zůstala u serverovny. Celý víkend se snaží splynout s tapetou, s keřem nebo s automatem na kávu. Když jsme měli hrát paintball, ajťák Láďa se zahrabal do listí hned na startu a našli jsme ho až v neděli ráno. Tvrdil, že „kempoval na respawnu“.

Tohle je nejsmutnější kategorie. Ředitel, který v práci vyžaduje vázanku i na toaletu, si najednou obleče tričko s nápisem „Born to be wild“ a nutí všechny, aby mu tykali. „Říkejte mi Tondo,“ hlásal u táboráku a snažil se hrát na kytaru Stánky, přičemž znal jen dva akordy, a oba byly špatně. Jarda ho sledoval s nedůvěrou. „Hele, já mu nemůžu říkat Tondo. Vždyť on mi minulej tejden strhnul prémie za to, že jsem přišel do práce v pantoflích. To je jako kdybych tykal revizorovi, co mi právě vypisuje pokutu.“

Vrcholem večera bylo, když ředitel vytáhl lahev archivního koňaku a prohlásil: „Všichni jsme na jedné lodi!“ „To jo,“ zamumlal Jarda, „akorát někdo kormidluje a někdo musí veslovat v podpalubí.“

Celý rok je to tichá myška, která se červená, když má říct „Dobrý den“. Ale teambuildingový alkohol funguje jako sérum pravdy dr. Jekylla. Kolem desáté večerní paní Kadrnožková vylezla na stůl, uvázala si kravatu kolem čela jako Rambo a začala zpívat „Jede, jede mašinka“ v takových tóninách, že v lese popadali netopýři. Potom se pokusila sbalit Jardu. „Jardo,“ škytala mu do ucha, „ty máš takový… erotický montérky.“ Jarda se na mě vyděšeně podíval: „Zachraň mě! Ona chce dělat inventuru mýho osobního života!“

V neděli v autobuse panovalo hrobové ticho. Organizátorka Světlana chraptěla, protože ztratila píšťalku. Soutěživý Franta měl vyvrtnutý kotník z pytlového závodu. Paní Kadrnožková měla na očích černé brýle a dělala, že neexistuje. A ředitel si zase nechal vykat.

„Tak co, Jardo?“ zeptal jsem se. „Cítíš se být víc součástí týmu?“ Jarda si otevřel pivo, které si prozřetelně schoval na cestu zpátky. „Hele, řeknu ti to takhle. Zjistil jsem, že Franta je blázen, šéf nemá hudební sluch a Kadrnožková je dračice. Jestli tohle je ten teambuilding, tak zlatá práce u pásu. Tam aspoň vím, že když se točí hřídel, tak se točí hřídel, a ne účetní na stole.“

A tak jsme se vrátili. Kolektiv byl utužen. Všichni jsme totiž měli společné tajemství o tom, co se stalo v Krkonoších, a společnou touhu, aby se to už nikdy neopakovalo.