Článek
Rozhodnutí stát se horolezcem ve mně uzrálo v okamžiku, kdy jsem v televizi sledoval dokument o dobývání Annapurny. Zatímco horolezci na obrazovce bojovali s omrzlinami a nedostatkem kyslíku, já bojoval s pytlíkem bramborových lupínků, který nešel otevřít. „To je život!“ zvolal jsem, až se mi rozsypaly chipsy do klína. „Vzduch, volnost, adrenalin! Ne jako tady, kde je největším vzrušením, jestli přijde pošta před obědem nebo po něm.“
Moje žena Dorotka, která právě žehlila mé košile s výrazem mučednice ze 14. století, jen suše poznamenala: „Ty a hory? Vždyť se ti točí hlava, i když si stoupneš na tlustý koberec. A když jsi loni věšel záclony, sousedé si mysleli, že zkoušíš s chráněnou dílnou paragliding.“
„To je jen otázka tréninku,“ opáčil jsem hrdě. „Horolezec se nerodí, horolezec se stává. A já mám pro výšky cit. Navíc jsem v mládí vylezl na třešeň.“ „Na kterou tě vysadil dědeček a dolů tě sundávali hasiči,“ doplnila Dorotka faktografii.
Nenechal jsem se odradit. V knihovně jsem si vypůjčil publikaci Horolezectví pro samouky aneb Jak se nezabít hned na parkovišti a začal studovat teorii. Zjistil jsem, že základem je vybavení. Protože ceny v outdoorových obchodech připomínaly rozpočet menšího afrického státu, rozhodl jsem se improvizovat.
Místo lana jsem zabavil dvě prádelní šňůry (bavlněné, po babičce, ty prý udrží i hanbu), sedací úvazek jsem si vyrobil ze starých kšand a koženého opasku a jako cepín mi posloužila motyčka na okopávání kedluben, kterou jsem pro větší efekt oblepil černou izolepou.
Jako cvičný terén jsem zvolil severní stěnu naší garáže. Byla sice vysoká jen tři metry, ale zato byla porostlá břečťanem, což jí dodávalo punc divočiny. „Díváš se na pokořitele stěn,“ oznámil jsem Dorotce, která vyšla na zahradu s košem prádla. „Dívám se na kandidáta Darwinovy ceny,“ odvětila a začala věšet ponožky. „Hlavně mi nepošlapej ten břečťan, pěstuju ho pět let.“
Přistoupil jsem ke stěně. První krok je vždy nejtěžší, psali v knize. Zasekl jsem motyčku do omítky. Ozvalo se zapraštění a kus fasády mi spadl za krk. „Výborně,“ komentovala to Dorotka. „Ještě jsi ani nezačal a už potřebujeme zedníka.“
Nevšímal jsem si jí. Soustředil jsem se na dech a na hledání chytů. Zjistil jsem, že břečťan sice vypadá romanticky, ale jako opora je zrádný. V polovině výstupu, tedy asi metr a půl nad zemí, jsem se zasekl. Levou nohu jsem měl zamotanou v nějakém šlahounu, pravou rukou jsem se držel okapu, který podezřele vrzal, a motyčka mi visela na zápěstí a neustále mě tloukla do holeně.
„Mám vrchol na dosah!“ zahuhlal jsem, snaže se ignorovat křeč v lýtku. „Máš na dosah spíš úrazovou ambulanci,“ konstatovala Dorotka. „A ten okap to nevydrží. Je zrezlý.“ „To je jenom únava materiálu,“ funěl jsem. „V horách musíš důvěřovat instinktu!“
Můj instinkt mi v tu chvíli říkal, že jsem idiot, ale ego mi nedovolilo slézt. Pokusil jsem se o dynamický krok, takzvané „dyno“. Odrazil jsem se od břečťanu a vymrštil se k okraji střechy. Byl to let krátký, ale poučný.
Okap, za který jsem se chytil, se rozhodl, že se mnou bude sdílet osud až do konce, a utrhl se s ohlušujícím skřípotem. Společně jsme plachtili vzduchem – já, okap, motyčka a asi tuna starého listí a mechu, co v něm byla usazená. Nedopadl jsem tvrdě. Prozřetelnost, nebo spíš moje žena, tam nechala ten koš s vypraným prádlem. Přistál jsem měkce do vlhkých prostěradel, zatímco okap se s řinčením obtočil kolem mého krku jako avantgardní náhrdelník.
„Desítka za umělecký dojem,“ zatleskala Dorotka. „Ale za technické provedení nula. A to prádlo si vyper, máš na něm omítku.“
Ležel jsem v koši, zamotaný do cích a okapu, a díval se do nebe. Bylo krásně modré, přesně takové, jaké musí být nad Himálajem. „Víš co?“ řekl jsem, když jsem vymotal nohu z rukávu košile. „Horolezectví je příliš komerční. Ztratilo to tu romantiku. Myslím, že se dám na speleologii. Jeskyňářství. To je ta pravá výzva.“
Dorotka jen mlčky zvedla motyčku a podala mi ji. „Fajn. Můžeš začít tím, že se prokopíš do sklepa a přineseš brambory. A ten okap mi pak zaplatíš z kapesného.“
Od té doby se na hory dívám s respektem, ale zásadně z údolí, ideálně z terasy hotelu. A když vidím v televizi horolezce, jak visí na laně nad propastí, jen se usměju a pohladím jizvu na holeni. Oni mají Annapurnu, já měl garáž. A věřte mi, břečťan klouže víc než ledovec.
Váš FuZero
