Článek
Všechno to začalo nenápadně, jako většina katastrof v dějinách lidstva, včetně potopy světa a mé svatby. Seděl jsem v křesle, popíjel vlažnou kávu a projížděje YouTube - Můj zrak padl na video s titulkem: „Výměna brzdových destiček – hračka pro každého muže.“
V tu chvíli se ve mně probudilo mé zasuté já. To já, které kdysi na pionýrském táboře dokázalo vyřezat lodičku z kůry, aniž by si uřízlo víc než dva prsty.
„Dorotko!“ zvolal jsem mužným barytonem směrem do kuchyně. „Ušetříme! Nebudeme cpát peníze těm vydřiduchům v servisu. Brzdové destičky si vyměním sám!“
Moje žena se objevila ve dveřích s vařečkou v ruce a výrazem, který by se dal popsat jako směsice soucitu a tiché rezignace nad blížícím se vdovstvím. „Ty?“ zeptala se. „Ty, který jsi minule při výměně žárovky vyhodil pojistky v celé ulici a způsobil paniku, že začala třetí světová?“
„To byla souhra náhod,“ mávl jsem rukou. „Brzdy jsou mechanická záležitost. Tam není elektřina. Tam je jen tření a síla ducha.“
Abych nenechal nic náhodě, pozval jsem si na pomoc (jejího!) strýce Mojmíra. Strýc Mojmír je člověk, který sice nerozumí ničemu, ale zato má na všechno názor a kufr plný nářadí z dob Rakouska-Uherska. Dorazil v montérkách, které pamatovaly výstavbu Lipna, a v ruce třímal kladivo, jímž by se dal omráčit menší mamut.
„Tak kde to máš, chlapče?“ zahřměl, až se sklepaly muškáty na okně. „Brzdy, to je moje. Hlavně se s tím nesmíš mazat. Kdo brzdí, ten nevyhrává, ale kdo nebrzdí, ten to napálí do kurníku.“
Přistoupili jsme k mému vozu. Bylo to vozidlo značky, kterou výrobce tajil, aby si nekazil renomé. „Nejdřív to musíme zvednout,“ pravil Mojmír a začal hledat hever. Protože originální hever jsem ztratil při loňském houbaření, když jsem se snažil vypáčit zapadlý hříbek zpod kořene, použili jsme Mojmírův zlepšovák – trámek z plotu a stoh cihel.
Auto se nebezpečně zakymácelo. „Drží to jak helvétská víra,“ prohlásil strýc a kopl do pneumatiky. Cihly zapraštěly. „Rychle, sundej kolo, než to spadne!“
Vrhl jsem se na šrouby s křížovým klíčem. Nešly. Byly utažené pneumatickou pistolí v servisu, kde zřejmě zaměstnávají bývalé vzpěrače. „Uhni, intelektuále,“ odstrčil mě Mojmír. „Na to musíš jít s fyzičkou.“ Naskočil na klíč oběma nohama. Ozvala se rána, klíč sjel a Mojmír zmizel v živém plotě. Když se vynořil, měl na uchu angrešt a v očích vražedný lesk. „Povolilo to?“ zeptal jsem se opatrně. „Klíč ne, ale moje plotýnka ano,“ zasyčel.
Po hodině, kdy jsme použili lešenářskou trubku jako páku a já se modlil ke všem svatým patronům strojírenství, kolo konečně odpadlo. Před námi se odhalil brzdový třmen. Vypadal zlověstně. Byl pokrytý prachem, rzí a nánosem čehosi, co připomínalo zkamenělou vazelínu.
„Tak, a teď to vyndáme,“ velel Mojmír. „Vezmi šroubovák a páči.“ „V příručce píšou, že se má nejdřív uvolnit pístek,“ namítl jsem, drže v ruce manuál. „Příručky píšou ti, co v životě neměli šmíru za nehty,“ odplivl si strýc. „Vraž tam ten šroubovák a zaber!“
Zabral jsem. Ozvalo se cink, pak křup a nakonec fiuuu. Jakási pružina, jejíž funkci jsem neznal, ale tušil jsem, že je kruciální, vystřelila a zmizela v nenávratnu, pravděpodobně na oběžné dráze Země. „Co to bylo?“ zeptal jsem se vyděšeně. „To byl jen takovej sichrhajc,“ mávl rukou Mojmír. „To tam dávají v továrně navíc, aby měli lidi co ztrácet. Bez toho to brzdí líp, je to odlehčený.“
Nové destičky tam nešly. Byly moc tlusté, nebo třmen moc úzký, nebo se vesmír smrsknul. „Musíme to tam nabít,“ rozhodl strýc a chopil se svého mamutího kladiva. Bouchal do jemné mechaniky s grácií kováře, který se snaží okovat blechu. „Strýčku, nemělo by se to tam spíš vsunout?“ pípnul jsem. „Mlč a drž to!“ řval Mojmír.
Po dvou hodinách byly destičky na místě. Pravda, třmen byl trochu šišatý a kotouč se netočil, ale byly tam. „Hotovo,“ otřel si strýc čelo do mých nových závěsů v garáži. „A co ta druhá strana?“ Pohlédl jsem na levé kolo, pak na hodinky a nakonec na svou ženu, která nás pozorovala z okna s telefonem v ruce, zřejmě už vytáčející číslo na Chocholouška. „Víš co, strýčku,“ řekl jsem. „Když bude brzdit jedno kolo, auto se sice dostane do smyku, ale statisticky vzato se brzdná dráha zkrátí, protože budeme rotovat.“
Nasadili jsme kolo. Zbyly nám tři šrouby, jedna pružina a podivný plíšek. „To jsou transportní pojistky,“ ujistil mě Mojmír a nenápadně je kopl do kanálu.
Nastal okamžik pravdy. Sedl jsem za volant. Strýc Mojmír se postavil před auto, aby mi ukazoval, a pak si to naštěstí rozmyslel a schoval se za popelnici. Nastartoval jsem. Rozjel jsem se na dvojku směrem ke vratům. Šlápl jsem na brzdu. Pedál se propadl až na podlahu s odporem, jaký klade prošlehaná šlehačka. Auto nezpomalilo. Naopak, zdálo se, že nabralo rychlost, hnáno mou panikou.
„Brzdííí!“ řval Mojmír. „Nebrzdííí!“ řval jsem já.
Zastavil jsem se až o hromadu kompostu na konci zahrady. Vystoupil jsem, zabořen po kolena v tlejícím listí, a pohlédl na dílo zkázy. „Vidíš,“ přišoural se strýc a zapálil si cigaretu. „Máš to zavzdušněný. To je detail. Ale destičky sedí jak přibitý.“
Druhý den jsem vůz nechal odtáhnout do servisu. Mechanik se na to podíval, pak se podíval na mě, pak zavolal kolegy a deset minut se jen smáli. „Pane,“ řekl mi pak se slzami v očích. „Kdo vám tam narval ty destičky obráceně? Kovovou stranou na kotouč? To je unikát. To jsme tu neměli od doby, co si pan Novák namontoval místo volantu víko od popelnice.“
Oprava stála pět tisíc. Ušetřil jsem pět set za práci a získal doživotní zákaz vstupu do garáže od své ženy a status místního technického barbara. Ale když jdu kolem obchodu s autodíly, strýc Mojmír mě vždycky spiklenecky dloubne do žeber: „Příště uděláme rozvody, co říkáš? Mám na to takovej speciální pajcr…“
Váš FuZero
