Článek
Myšlenka sjet řeku se v mé hlavě nezrodila z touhy po sportovním výkonu, ale z čiré závisti.
Když mi kolega v práci líčil, jak na Vltavě opékal buřty a zpíval u táboráku, zatímco já trávil dovolenou tapetováním předsíně, rozhodl jsem se jednat. „Dorotko,“ pravil jsem u večeře a dramaticky zapíchl vidličku do karbanátku. „Příroda volá. Slyším šplouchání vln a volání divočiny. Pojedeme na vodu.“
Dorotka, která má k přírodě vztah asi jako kočka k vodním lyžím, jen povytáhla obočí. „Na vodu? Ty? Vždyť se topíš i ve vaně, když ti spadne mýdlo.“ „To jsou pomluvy,“ mávl jsem rukou. „Voda je živel, který se musí zkrotit. A já mám v sobě krev starých plavců. Půjčíme si kanoi a sjedeme Lužnici. Je to řeka mírná, takzvaná volej, ideální pro rozjímání.“
Přípravy byly důkladné. Zatímco Dorotka balila takové zbytečnosti jako jídlo, stan a suché oblečení, já se soustředil na morálku posádky. Koupil jsem si námořnické tričko, kytaru (na kterou neumím hrát, ale vypadá dobře na fotkách) a placatku s nápisem „Kapitánův poslední doušek“.
Do kempu v Suchdole jsme dorazili vlakem, ověšeni jako vánoční stromeček. Převzetí lodi proběhlo rychle. Chlapík s vizáží piráta, co právě přišel o loď i papouška, nám ukázal na žluté plastové monstrum. „Tohle je Vydra,“ řekl a plivl do písku. „Je vratká, ale rychlá. Hlavně se necvakněte na jezu, pod ním jsou starý traverzy.“ „Nebojte se, pane,“ uklidnil jsem ho. „Mám nastudovanou hydrodynamiku.“
Naložili jsme loď. Tedy, já jsem dirigoval a Dorotka nosila barely. Zjistil jsem, že barel je geniální vynález. Vejde se do něj všechno, co nepotřebujete, a to, co potřebujete, je vždycky až na dně. „Tak nasedat!“ zavelel jsem. „Já jsem zadák, tedy kormidelník a mozek operace. Ty jsi háček, tvým úkolem je pádlovat a hlásit nebezpečí.“ Dorotka si sedla dopředu. Loď se okamžitě naklonila o čtyřicet pět stupňů. „Sedíš tam křivě!“ křikl jsem. „Sedím normálně!“ odsekla. „To ty máš těžiště moc vysoko.“
Odmítl jsem to komentovat a odrazil jsem. První metry byly euforické. Slunce svítilo, voda tekla a my jsme se točili v kruhu uprostřed řeky. „Musíme synchronizovat záběry!“ poučoval jsem. „Raz a dva! Raz a dva!“ „Nekřič na mě,“ sykla Dorotka. „Nejsme na galeře. A pádluješ na druhou stranu.“
Den druhý: Setkání s kulturou
Ráno jsme se probudili s pocitem, že nás v noci přejel parní válec. Mé zádové svalstvo připomínalo zatuhlý beton. „Vstávat, posádko!“ zavelel jsem, i když mi trvalo pět minut, než jsem se narovnal. „Dnes nás čeká dlouhá etapa. Musíme pilovat vodácký pozdrav.“ Poučil jsem Dorotku, že každý vodák musí na kolegy volat „Ahoj“. Dorotka to vzala doslova a zdravila každého. Vodáky, rybáře, krávy na pastvě i traktoristu na mostě. „Ten rybář ti neodpověděl,“ poznamenala smutně, když po nás jeden tichý blázen mrsknul krmítko. „To je, miláčku, tím, že jsi mu svým pádlem zamotala vlasec do vrtule motoru,“ vysvětlil jsem jí.
K obědu jsme zastavili u kiosku „U Utopeného vodníka“. „Dám si smažený sýr,“ poručil jsem si. Dostali jsme něco, co připomínalo podrážku z kanad, osmaženou v motorovém oleji. „To je energie pro sportovce,“ žvýkal jsem tu hmotu statečně. „Doufám, že mají na záchodě dobrý papír,“ poznamenala Dorotka prorocky. Neměli.
Den třetí: Bitva u Zlaté Koruny
Třetí den přišla krize. Nejenže mě bolely svaly, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám (například svaly ušní), ale napadla nás labuť. „Hlásím nebezpečí,“ řekla Dorotka klidně. „Bílá bestie na třetí hodině.“ Labuťák, zřejmě místní boss, syčel jako píchlá duše a startoval po naší bagáži. „Braň loď!“ křičel jsem a máchal kytarou. „Nebudu mlátit národního ptáka!“ odmítla Dorotka. Labuťák mi nakonec ukradl rohlík se salámem, který jsem měl připravený na svačinu, a vítězoslavně odplul. „Byl to strategický ústup,“ prohlásil jsem, když jsme pádlovali pryč rychlostí torpédoborce.
Den čtvrtý: Zrádná technika
První skutečná zkouška přišla s jezem. Z dálky vypadal nevinně. Jen takový malý schodek. Ostatní vodáci zastavovali a lodě přenášeli, což jsem považoval za zbabělost. „To sjedeme,“ rozhodl jsem. „Je tam šlajsna. Vidíš tu hladkou vodu uprostřed? To je naše cesta.“ „Mně se to nelíbí,“ namítla Dorotka. „Ti lidé na břehu na nás mávají.“ „Mávají nám na pozdrav,“ vysvětlil jsem jí blahosklonně. „Obdivují náš styl.“
Najeli jsme do šlajsny. Ukázalo se, že to nebyla ani tak šlajsna, ale maskovaný kámen. Loď se vzepjala jako splašený kůň. „Pádluj!“ řval jsem. „Brzdím!“ řvala Dorotka. Následoval okamžik beztíže, po kterém přišel okamžik tíže, konkrétně tíže celé řeky Lužnice v mých plicích. Cvakli jsme se ukázkově. Loď dnem vzhůru, pádla plující směrem k Německu a moje kytara, která se ukázala být nečekaně plovoucí, mířící do víru pod jezem.
Když jsme se vyškrábali na břeh, vypadali jsme jako dvě zmoklé slepice. Diváci na břehu, kteří nám prý mávali na pozdrav, nás teď odměnili potleskem. „Výborná hydrodynamika,“ poznamenala Dorotka a ždímala si ponožky. „A ta šlajsna byla taky skvělá. Akorát to nebyla šlajsna, ale spíš špičkově vyšlechtěný býk a my měli zrovna naše první rodeo. Věra Martinová sice zpívá že Rodeo je velká sláva, ale voda se dýchá strašně obtížně!“
Den pátý: Stará řeka a nové dno
Měli jsme na výběr. Buď Novou řeku, která je nudná a rovná, nebo Starou řeku, která vede divočinou. „Volím romantiku,“ rozhodl jsem, ačkoliv Dorotka významně hleděla do mapy, kde bylo u Staré řeky napsáno Pozor, komáři a padlé stromy. Byla to chyba. Stará řeka nebyla řeka, ale botanická zahrada, kterou někdo zapomněl odvodnit. Každých pět metrů jsme přetahovali loď přes kmen. Komáři nebyli hmyz, ale malí upíři s pilotním průkazem. „Už nemůžu,“ fňukala Dorotka, která měla na čele štípanec velikosti pingpongového míčku. „Musíme splynout s přírodou,“ radil jsem, zatímco jsem si plácal bahno na obličej ve snaze zmást nepřítele. Večer jsme stavěli stan v bažině. Protože jsem v rámci úspory místa nebral návod, stavba připomínala zápas s obří chobotnicí. „Ty tyčky musí jít křížem!“ radila Dorotka, sedíc na barelu s lahví rumu. „Já vím, jak se staví iglú!“ odsekla jsem, zamotán do tropika.
Den šestý: Monzun
Šestý den začalo pršet. Nebyl to déšť, byla to voda padající shora, aby se spojila s vodou zdola. V pláštěnkách, které se trhaly při každém pohybu, jsme pádlovali mlčky. Já jsem měl na hlavě svůj námořnický čepec, který se srazil a vypadal teď spíš jako jarmulka, a Dorotka měla na hlavě igelitovou tašku z Billy. Všechno bylo mokré. Spacáky, oblečení, peníze i chleba, který se změnil v lepivou kaši. „Už tam budem?“ zeptala se po čtyřech hodinách pádlování proti větru. „Vydrž, háčku,“ povzbuzoval jsem ji. „Za tou zatáčkou je Tábor. Teplo, civilizace, husitské muzeum.“ Za zatáčkou byl další jez a cedule „Tábor 20 km“.
Den sedmý: Vzpoura na Bounty
Kritický moment nastal sedmého dne ráno, kdy nám došly suché věci, cigarety i poslední zbytky humoru. Dorotka vylezla ze stanu, který v noci protekl, a v ruce držela mé promočené trenýrky s káčátky. „Zastav,“ řekla klidně, když jsme míjeli vlakovou zastávku, která byla podezřele blízko řeky. „Proč? Potřebuješ na toaletu?“ „Ne. Potřebuju domů. Okamžitě.“ „Ale jsme skoro v cíli! Zbývá jen pět dní cesty do Bechyně!“ „To je mi jedno,“ pravila má žena hlasem, který nepřipouštěl odpor a připomínal zvuk nabíjené brokovnice. „Buď zastavíš u toho břehu, nebo tě praštím pádlem, potopím loď a doplavu tam sama.“
Vylodili jsme se. Loď jsme nechali v kopřivách s cedulkou „Za odvoz – prokletá“ a barely jsme dotáhli na nádraží. Ve vlaku, kde jsme seděli na zemi v uličce, protože jsme smrděli rybníkem a tlejícím listím, se na mě Dorotka podívala. „Víš, co je na tom nejhorší?“ „Že jsme nedojeli?“ hádal jsem. „Ne. Že jsi celou dobu vezl tu kytaru, kterou ti ta labuť naklovala, a ani jednou jsi na ni nezahrál.“
Doma jsem se naložil do vany plné horké vody a pěny. Když jsem zavřel oči, stále jsem cítil houpání vln a bzučení komárů. „Dorotko?“ zavolal jsem do ložnice. „Co je?“ „Příští rok bychom mohli zkusit cyklistiku. Slyšel jsem, že přejezd Šumavy je nádherný.“ Dveře ložnice se s prásknutím zavřely a ozvalo se zamykání zámku. Pochopil jsem to jako tichý souhlas. Ale pro jistotu začnu shánět tandemové kolo s postranními kolečky a neprůstřelnou vestu.
Váš FuZero
