Článek
Celá ta tragédie začala nevinně. Čekal jsem na Dorotku v čínské restauraci a z dlouhé chvíle jsem si přečetl článek v pohozeném časopise Svět zločinu a hůlek. Stálo tam černé na bílém: „Každý správný boss asijské mafie vlastní zlatou rybku. Je to symbol moci, mlčenlivosti a toho, že dotyčný umí plavat v kalných vodách.“
Sotva jsem dočetl, přihnal se ke mně můj kamarád Tonda Nguyen, majitel večerky, u kterého jsem si kupoval lahváče na dluh. Tonda byl bledý, zpocený a vypadal, že právě prohrál v Mahjongu i vlastní babičku. „Potřebovat pomoct,“ zašeptal a rozhlédl se, jestli nás nesleduje nějaký drak. „Muset odjet. Do Hanoje. Svatba. Nebo pohřeb. To je jedno. Potřebovat pohlídat rybu. Pana Wonga.“
Chtěl jsem odmítnout, ale Tonda mi strčil do ruky kouli s vodou, ve které plavala ryba tak zlatá, že by se za ni nemusela stydět ani Česká národní banka. „To není jen tak ryba,“ sykl Tonda. „To je ryba Velkého Šéfa. On teď sedět. Až se vrátit, chtít rybu. Když ryba nebýt, já nebýt. A ty…“ Tonda udělal výmluvné gesto podřezávání krku a zmizel.
Doma jsem postavil kouli na stůl s úctou, s jakou se manipuluje s odjištěným granátem. „Co to je?“ zeptala se Dorotka. „Vyhrál jsi na pouti?“ „Tiše!“ okřikl jsem ji. „To je Pan Wong. Mafiánský totem. Jestli se mu něco stane, skončíme zabetonovaní v základech nového obchodního centra v Sapě.“
Náš kocour Mefisto, zvíře, které by sežralo i vlastní svědomí, kdyby nějaké mělo, okamžitě vyskočil na stůl. Jeho oči se změnily v radary zaměřené na cíl. „Mefisto, nesmíš!“ zařval jsem. „To není večeře, to je naše životní pojistka!“ Zabarikádoval jsem dveře do obýváku a pro jistotu jsem před kouli postavil fotku své tchýně, která spolehlivě odpuzovala vše živé.
Osudný moment nastal v úterý. Šel jsem si jen uvařit kávu. Byla to chvilka. Vteřina nepozornosti. Z obýváku se ozvala rána, tříštění skla a vítězné mlaskání. Vřítil jsem se dovnitř. Koule byla na zemi, voda v koberci a Mefisto seděl na gauči a olizoval si tlapku, na které se třpytila jedna jediná zlatá šupina. „Ty bestie!“ zařval jsem a chytil se za srdce. „Sežral jsi nás! Sežral jsi naši budoucnost! Sežral jsi nám nohy, protože ty nám teď uříznou!“ Dorotka přiběhla z koupelny. „Co ječíš? Praskla voda?“ „Hůř!“ sípal jsem. „Mefisto sežral Pana Wonga. Jsme mrtví. Mafiáni neznají slitování. Udělají z nás jarní závitky!“
Nastal krizový štáb. „Musíme sehnat náhradu,“ rozhodl jsem. „Okamžitě.“ Objeli jsme všechny zverimexy ve městě. Měli rybičky červené, strakaté, modré i průhledné. Ale zlatou, tu ryzí mafiánskou zlatou, neměli nikde. „Je krize,“ krčil rameny prodavač. „Zlato šlo nahoru.“
Vrátili jsme se domů s prázdnou a s pocitem odsouzenců před popravou. „Mám nápad,“ řekla Dorotka, která v krizových situacích uvažuje pragmaticky. „Kup rybářský lístek.“ „Na co? Chceš emigrovat po vodě?“ „Ne. Dojdi k řece, chyť nějakou běluičku nebo plotici. A cestou kup zlatou barvu ve spreji. Voděodolnou.“
Byl to plán šílený, zoufalý a geniální. U řeky jsem od místního rybáře vyměnil krabičku cigaret za jednu malou, vystrašenou plotici. Doma jsme rozložili noviny. „Drž ji, klouže!“ velel jsem Dorotce, zatímco jsem třepal sprejem značky Zlatý lesk – na ráfky i dekorace. Plotice se mrskala, ale po druhém nástřiku se uklidnila. Zlatá barva ji obalila dokonalou vrstvou. Vypadala lépe než originál. Vypadala jako šperk od Cartiera. „Rychle do vody, ať zaschne!“ Hodil jsem náš výtvor do náhradní vázy.
Voda se kolem ryby okamžitě pokryla olejovými skvrnami. Plotice udělala dvě tempa, vypoulila oči, z huby vypustila bublinu s vůní ředidla a otočila se břichem vzhůru. „Nedýchá!“ ječela Dorotka. „Ona nedýchala už při tom druhém nátěru,“ přiznal jsem. „Asi to ucpalo žábry.“ „Co budeme dělat? Plave jak leklá ryba!“ „Ona je leklá ryba, Dorotko! Ale je zlatá! Třeba si toho nevšimnou. Řekneme, že medituje. Že je to speciální buddhistická ryba, co dosáhla nirvány.“
V tu chvíli zazvonil zvonek. Byl to Tonda. A nebyl sám. Vedle něj stál muž, který vypadal jako skříň, na kterou někdo oblékl sako. Měl černé brýle a výraz muže, který snídá hřebíky. „My jít pro Pana Wonga,“ řekl Tonda a hlas se mu třásl. „Velký Šéf chtít vidět.“
Zavedl jsem je do obýváku. Nohy se mi klepaly tak, že jsem málem shodil vázu podruhé. Velký Šéf přistoupil k nádobě. Podíval se na zlatou plotici, která nehybně levitovala u hladiny, tuhá jako štolverk, a kolem ní se šířil duhový oblak chemikálie. V místnosti bylo ticho. Bylo slyšet jen, jak Mefisto v koutě tráví originál. Šéf se naklonil blíž. Čichl si k hladině. Acetone mu pročísl nosní dírky.
„Co to je?“ zeptal se hlubokým hlasem. „To je… Pan Wong,“ pípnul jsem. „Odpočívá. Po cestě. Je to… hibernace.“ Šéf sáhl do vody. Vytáhl tuhou, zlatou rybu za ocas. Barva na boku trochu popraskala a vykoukla stříbrná šupina. Z ryby ukápla zlatá kapka přímo na Šéfovu lakýrku.
Čekal jsem smrt. Čekal jsem výstřel. Šéf se podíval na Tondu. Pak se podíval na mě. A pak se začal smát. Byl to smích, při kterém padala omítka. „Tondo!“ zařval. „Ty jeden mizero!“ Tonda se sesunul na kolena. „Nechci umřít!“ Šéf hodil zlatou plotici zpátky do vázy, kde to cinklo jako kov o sklo. „Ty jsi mi tvrdil, že ta ryba je z ryzího zlata!“ hřměl Šéf. „Že je to starožitnost z dynastie Ming! A já ti půjčil peníze! A teď vidím, že to je obyčejná ryba, co jsi ji stříknul sprejem na disky!“
Tonda nechápavě zíral. Já taky. „Ale šéfe…“ koktal Tonda. „Žádné ale! Podívej se na to!“ ukázal Šéf na naši nebohou, chemicky upravenou plotici. „Ten nátěr je čerstvý! Takže ten originál, co jsi mi dal, byl taky podvod! Obyčejná ryba natřená barvou! Proto mi ta minulá chcípla do týdne!“
Šéf se otočil ke mně a poplácal mě po zádech tak, že mi vyrazilo dech. „Díky, pane. Odhalil jste podvodníka. Kdybyste tu rybu nepřebarvil znova, nikdy bych nepoznal, že Tonda falšuje zlaté rybky. Myslel jsem, že je to nemoc!“ Pak chytil Tondu za límec. „Jdeme. Máš co vysvětlovat. A ty peníze vrátíš i s úroky.“
Když odešli, sesunul jsem se na gauč vedle kocoura. „Slyšelas to?“ vydechl jsem k Dorotce. „On si myslel, že jsme jen obnovili nátěr na jeho falešné rybě!“ Dorotka se podívala na vázu, kde se vznášela naše plotice, teď už částečně oloupaná. „Víš,“ řekla zamyšleně. „Jedna věc mi vrtá hlavou.“ „Jaká?“ „Jestli Tonda ty ryby falšoval… tak to znamená, že Mefisto nesežral mafiánský symbol.“ „No a?“ „No, že sežral rybu natřenou zlatou barvou. Víš, co to znamená?“ Podíval jsem se na kocoura. Mefisto se zatvářil divně, škytnul a vyzvracel na koberec malou, úhlednou, zlatou cihličku. „Že máme kočku, co snáší zlatá vejce?“ „Ne,“ řekla Dorotka a šla pro hadr. „Že ten kocour bude týden svítit ve tmě a my ušetříme za elektriku.“
Váš FuZero
