Článek
V neděli dopoledne se normální člověk věnuje bohulibým činnostem, jako je konzumace vlažné kávy, četba nedělních příloh nebo zírání do zdi za účelem regenerace mozkové kůry. V naší rodině se však neděle nese v duchu hesla: „Kdo nekupuje, nejí.“
Moje žena, velitelka této trestné výpravy, stála v předsíni už v devět nula nula. V ruce svírala seznam nákupu, který svou délkou připomínal svitek Tóry, a v očích měla onen fanatický lesk, jaký mívají vojevůdci před bitvou u Waterloo.
„Jdeme,“ zavelela stroze. „V letáku mají akci na mražené kuřecí trupy a toaletní papír s vůní heřmánku. Kdo zaváhá, utírá se smirkem.“
Pokusil jsem se namítnout, že naše spíž je tak plná, že kdyby přišla atomová válka, přežijeme my a švábi, ale byl jsem umlčen pohledem, kterým by se dalo krájet tvrzené sklo.
Příjezd na parkoviště hypermarketu připomínal invazi v Normandii. Tisíce vozů, troubení, gestikulace a boj o každou píď asfaltu. Když jsem konečně zaparkoval mezi dvě SUV velikosti menších rodinných domů, musel jsem vystoupit střešním okénkem, což u mužů mého věku a korpulence vyvolává nechtěnou pozornost okolí.
Následoval výběr zbraně – nákupního vozíku. Jako vždy jsem sáhl po modelu, který byl zřejmě zkonstruován v rámci sabotáže nepřátelských mocností. Levé přední kolečko se netočilo, nýbrž jen smutně sunulo po kachličkách, a celý vozík měl tendenci zatáčet prudce doprava, přímo do regálů s drahým alkoholem.
„Soustřeď se,“ sykla manželka, když jsem vozíkem málem amputoval kotník důchodkyni, která se s vervou vrhla po zlevněném másle. „Máš na starosti logistiku. Já jdu pro pečivo, ty sežeň dvanáctilitrové balení pracího prášku a pět kilo brambor. Typ B, varné.“
„A jak poznám typ B?“ zeptal jsem se naivně.
„Bude to tam napsané, ty intelektuále. A nečti si složení, prostě to vem a házej to tam.“
Osaměl jsem. S vozíkem, který táhl doprava jako zarytý konzervativec, jsem zamířil do sekce ovoce a zeleniny. Zde probíhalo pravé peklo. Lidé se sápali po banánech, jako by to byl lék na nesmrtelnost. Ujal jsem se úkolu nabrat brambory.
Problém nastal u mikrotenových sáčků. Tyto produkty jsou zřejmě vyráběny z materiálu, který se na molekulární úrovni brání otevření. Stál jsem tam, slinil si prsty jako bernardýn před večeří, třel fólii o sebe, foukal do ní, ale sáček zůstával hermeticky uzavřen. Vedle stojící pán v rádiovce mě soucitně pozoroval.
„Musíte na to dýchnout, pane, je to o statické elektřině,“ poradil mi. Dýchl jsem. Sáček se ani nehnul, zato se mi zamlžily brýle. Nakonec jsem brambory naházel do vozíku jen tak, čímž jsem si vysloužil opovržlivé pohledy kolemjdoucích veganů, kteří zřejmě vycítili mou anarchii.
Když jsme se s manželkou znovu shledali, její vozík už přetékal. Můj obsahoval pět volně ložených brambor a sadu vrtáků, které byly v akci a které jsem nutně potřeboval, přestože vrtačku nevlastním.
„Co to je?“ ukázala na vrtáky. „To je… strategická rezerva,“ pípnul jsem. „Vrať to. A kde je ten prášek?“ „Nenašel jsem ho. Ale mají výborné slevy na nafukovací kajaky.“
Manželka jen smutně zavrtěla hlavou, způsobem, jakým se díváme na roztomilé, ale mentálně zaostalé štěně. „Jdi si stoupnout do fronty. Já ten prášek seženu. A hlídej místo.“
Stoupnout si do fronty v neděli dopoledne je sociologický experiment. Přede mnou stála rodina s nákupem, který by uživil menší africký stát. Za mnou stál nervózní mladík s jedním jogurtem a výrazem sériového vraha.
Když se manželka vrátila (s práškem, třemi kily mouky a mraženou husou, o které v seznamu nebyla ani zmínka), blížili jsme se k pokladnímu pásu. Zde začíná ta pravá adrenalinová disciplína: Tetris pro pokročilé.
Pokladní, žena s vizáží dozorkyně v nápravném zařízení, skenovala zboží rychlostí kulometu. Píp. Píp. Píp. Zboží létalo na druhou stranu pultu, hromadilo se, padalo na zem. „Dělej, dávej to do tašek!“ křičela manželka, zatímco platila. Snažil jsem se. Opravdu jsem se snažil. Ale fyzikální zákony byly proti mně. Jogurty drtily rohlíky, mražená husa klouzala po pracím prášku a láhev octa se nebezpečně kutálela k okraji propasti.
„Nemáte kartičku?“ štěkla pokladní, aniž by zvedla zrak. „Mám! Někde mám!“ začala šmátrat žena v kabelce, která je dimenzovaná jako bezedná jáma. Fronta za námi začala nespokojeně mručet. „Tak to namarkujte bez ní!“ vykřikl jsem v panice, když mi spadly ty volně ložené brambory. „To přijdete o body,“ řekla pokladní s ledovým klidem. „A o slevu na ty vrtáky, co jste si tam nechal.“
Nakonec jsme byli vyplivnuti z hypermarketu jako zkažené sousto. Zpocení, chudší o tři tisíce a s pocitem, že jsme právě přežili havárii v jaderné elektrárně.
Když jsme u auta nakládali nákup do kufru, manželka se podívala do seznamu. Ticho, které následovalo, bylo děsivější než hluk v obchodě. „Zapomněli jsme toaletní papír,“ řekla tiše.
Podíval jsem se na ni, pak na přeplněné parkoviště, na davy lidí proudící dovnitř a učinil jsem zásadní rozhodnutí. „Nevadí,“ řekl jsem pevně a nastartoval. „Máme letáky. Je jich tam plná schránka.“
Váš FuZero
