Článek
V rámci vypocování víkendový kalby a taky v rámci toho, že jsem fyzicky dost v háji a tak obecně spíš tlustej trouba než sportovec a Playstation se stal mým věrným přítelem, navíc krize středního věku na mě doléhá mocnou silou (i když moje mladá přítelkyně mě stále přesvědčuje, jaký jsem ještě křepký stařík), jsem dneska dostal takovej ten momentální ranní nápad, že změním život.
Dneska je první den zbytku mýho života a vůbec všechny ty voloviny, co si my, muži ve 40, říkáme pokaždý, co si vzpomeneme, že ta lepší půlka života je definitivně v háji – a pojedu do práce na kole!
Bydlím na Smíchově a pracuju v Libni – to je bratru 13 km autem, ňáká cyklonavigace mi ukázala necelejch 9 km přes Kampu.
Řekl jsem si: „Chlapče, to je ideální, na Kampě jsi byl naposled v devadesátým čtvrtým, když ses snažil sbalit tu věčně zhulenou buchtu, co tam chodila házet vlahý pohledy na dredatýho pitomce v mikině ze Sanu Babu, co hrál na bubínky, a na tebe z vysoka kašlala. Vokoukneš památky, nasaješ vůni léta, a když nebudeš moct dál, zastavíš si a dáš si někde chlazenej Birell“ (my cyklisti prej pijeme jedině Birell – říkali to v reklamě, tak to musí bejt pravda).
Naházel jsem do báglíku věci na převlečení, na sebe natáh’ kraťasy s takovou tou plínou, abych si úplně neodělal pozadí (pro úplnost dodávám, že to nejsou kalhoty pravdy, nýbrž volný kraťasy, který pravdu dovedně schovají za drsnej mountajnbajkovej look) a ňáký triko, co jsem našel čistý (tmavý, aby na něm byly cestou co nejmíň vidět ty potoky potu, co ze mě potečou). Na hlavu jsem narazil helmici, v mobilu pustil navigaci, políbil naposledy svoji drahou a vyrazil vstříc dobrodružství.
Šlápl jsem do pedálů a zažíval ten krásný pocit volnosti a větru a léta a svobody a vůbec všechny tyhle věci, kterejm rozumíme jen my – bajkeři.
Bylo to moc fajn přesně do chvíle, než jsem asi po 300 metrech vjel na kostky a dostal do zadele, nohou, rukou i zubů takový vibrace, že jsem myslel, že mi někdo dal do ruky sbíječku.
Moje fajnový Ray-Bany se mi svezly napůl z ksichtu, takže abych je neztratil, musel jsem dát hlavu na stranu, čímž jsem trochu ztratil oční kontakt s dopravní situací a to auto zprava jsem spíš slyšel než viděl. Tedy slyšel jsem brzdy, troubení a řev: „Aby tě šlak trefil, ty šmejde!“, z čehož jsem vydedukoval, že jsem mu asi měl dát přednost.
Zastavil jsem na rohu, narovnal si brejle a byl na sebe pyšnej, neboť jsem měl za sebou svejch prvních 500 cyklometrů a už jsem stihnul k smrti vytočit někoho v autě a hledal v mobilu přihlášku do AutoMatu.
Pravda, napadlo mě se vrátit domů, nechat tam kolo a jet normálně autem. Dorotka už byla pryč a kdybych přijel dřív, mohl bych se odpoledne rychle zas převlíknout do cyklohadrů, polejt se vodou, že jsem zpocenej, počkat za rohem, až bude přijíždět, a vítězně přijet na kole, ale řekl jsem si: „Když ses dal na vojnu, tak bojuj, chlapče.“
Cesta ubíhala překvapivě dobře až na to, že povrch cyklotras nebo stezek, nebo jak se ty předražený cesty jmenujou, je spíš na krosovou motorku než na kolo, na kterým sedí čtyřicetiletej tlustej vůl a z pozadí má sekanou, takže každý přejetí nerovností a kostek se rovnalo mučení a v rukách jsem sotva udržel řídítka.
Vzhledem k tomu, že nemám držák na navigaci, pustil jsem si jí v kapse z mobilu na plný koule, a tak se široký okolí dozvídalo, kdy mám kam odbočit, a pokud jsem neodbočil, tak že moje kapsa přepočítává trasu a hledá novou.
Řidiči kolemjedoucích aut nejspíš poznali, co za kreténa se to vydalo na silnici na kole, a v uctivý vzdálenosti mě objížděli. Někteří i čekali, než si při rozjezdu na červenou srovnám nohy na šlapkách a přehodím si, protože jsem tam zapomněl ňákej velkej převod a nemohl jsem to rozšlápnout, či ve chvíli, kdy jsem po zajetí předním kolem do kolejnice předvedl triky takovýho rozsahu, že by i bratři Pospíšilové zbledli závistí.
Finálních 5 km Karlínem podél řeky už byla vyslovená pohoda. Až na jedinou věc. Nevím, proč jsem si myslel, že cyklisti se zdravěj stejně jako motorkáři.
Po tom, co jsem na tý cyklotrase hlasitě zdravil každýho včetně matek s kočárkama a všichni na mě koukali jako na dementa, jsem pochopil, že cyklisti jsou samotáři, a pohroužil se do myšlenek na sebevraždu a bolesti zadele, která vibrovala vysokými tóny soprán saxofonu a vybuchovala jak novoroční ohňostroje.
Nakonec jsem víceméně ve zdraví dorazil do Libně a byl jsem na sebe vlastně docela pyšnej.
Už se těším na cestu zpět.
Jediná otázka, která mě trápí, je – vezmou mi do taxíku kolo?
Váš FuZero
