Moje první cyklodovolená

Je tomu cca 5 dní, co jsme se vrátili z tohodle marnýho podniku. Moje pozadí se vzpamatovalo natolik, že už vydržím sedět 20 minut v kuse, mý vopruzený popředí svědí už jen trochu, naražený zápěstí dovoluje nejen samohanu, ale i psaní na počítači, proto jsem nalil sobě vinnej střik (přátelé z Moravy prominou, jsem jen Pražák) a jdu se pokusit sesumírovat všechny ty tragický momenty a hromady hanby a ponížení, co jich za 3 dny bylo.

Celý to začlo vlastně vo 10 dní dřív, kdy jsem objednal stavbu kola u RB Bike. Nejspíš si říkáte: „Proč si, ty pitomče, necháváš stavět kolo, když si na tom předcházejícím ujel 20 km do Libně a zpátky?“ Mno, otázka dobrá, odpověď jednoduchá. Když už jezdíš jak ludra, aspoň u toho dobře vypadej! Nebo měj aspoň pěkný kolo! Nebo jsem prostě blb.

Ať tak či tak, prostě jsem to udělal a snažil se Petra Heinika i celou RB Bike donutit různým stupněm votravnosti, aby to kolo dali dohromady v tomhle šibeničním termínu, neb jsem odjížděl na cyklodovolenou. Navymejšlel jsem si na tom samozřejmě hromadu hovadin, jako třeba logo svýho tetovacího studia na rám ve dvou barvách, takže mě lakýrníci ze severní Moravy proklínaj podle mě ještě teď. Na moje motivační pokusy „Hele, mám FB stránku studia, kde mám 3000 lajků, tak já to tam zpropaguju, když to stihnete,“ se Petr tvářil zhruba „jasně, ty tlustá jitrnice, zrovna propagace takovýho jelita nás rozhodně vytrhne“, nicméně nemožný se stalo skutkem a já si ve čtvrtek před vodjezdem vyzvednul v Braníku tak nádherný kolo, že jsem si málem cvrnknul do trenek.

V sobotu jsem zjistil, že ty starý ližiny na zahrádku po bráchovi z roku 1997 jsou dělaný na kola mnohem menší a že tam teda svojí parádní 29” v matným šedým laku neuchytím, ani kdybych se podělal. Zachránila mě Alza a takovej ten verk, co se pověsí na pátý dveře a na to kola tak skvěle, že to vomlátí cestou lak jak na kole, tak na autě. Navíc to parádně zakreje SPZtku, takže jsem celou cestu čekal, kdy dostanu v lepším případě pokutu jak kráva, v horším mi seberou na rok papíry. Taky se s tím může jet maximálně kilo, což je rychlost, z který bych se za normálních okolností pobodal, nicméně mířili jsme do jižních Čech a tam stejně všichni jezděj šedesát a ty pitomci z ŘSD tam ani za 30 let, co se vo to pokoušej, nedokázali postavit nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo dálnici, takže to nakonec nevadilo.

Den První

V neděli – v den odjezdu – jsem po delším zápase pověsil držák na auto, narval na to kola, pěkně všechno vobalil a zajistil, abych dal za pravdu všem, co mě varovali, že ve chvíli, kdy to tam dám, zjistím, že jsem něco nedal do kufru, do kterýho se už nedalo dostat jinak, než že ty zapraskaný kola zase sundám. To jsem zamítnul, a když mi moje milovaná oznámila, že bez těch tašek, který ležej celou dobu vedle auta a o kterejch mi 3× říkala, ať je tam nezapomenu dát, rozhodně nepojede, jsem sklopil vzadu sedačky a narval je do kufru zevnitř. Vyrazili jsme.

Díky naší nový tradici cesta příjemně ubíhala. Nová tradice spočívá v tom, že já řídím a Dorotka nám čte nahlas knížku. Oproti dřívějšímu společnýmu poslouchání audioknihy to má dvě nesporný výhody. Jednak ušetříte za nákup audioknížky a druhak to saturuje přirozenou potřebu žen celou cestu mlít pantem, což dříve poslech kvalitní literatury znemožňovalo. Mířili jsme do něčeho, co se jmenovalo (Pámbu mě netrestej) Cyklokemp. Původně to bylo, soudě podle panelový příjezdový cesty a blízkosti hranic, nejspíš ňáký vojenský zařízení pohraničníků nebo sklad jadernýho vodpadu. Soudě podle kvality kafe a podivnejch zombíků, co se tam pohybovali. Záhy jsme zjistili, že ty lidi jsou kolegové, občasný cyklisti, a že budem za chvíli nejspíš vypadat a chodit stejně.

Ubytování jsem zajistil ve dvoulůžkový chatce, co pamatovala ještě Jakešovo laškování s úchylným sovětským instruktorem v padesátejch letech v počátcích Pionýru. Celej tendle skanzen jsem se svý mladý přítelkyni snažil prodat jako výlet do časů, kdy jsem byl já mladej a hezkej. Hlavní důvod byl teda spíš ten, že jsem za nový kolo vypláz tak strašlivou částku, že nákup konzerv „Chalupářský guláš“ a „Trenčianské párky s fazulou“ byl spíš nezbytnost, než že bych byl fanouškem Hamé a jejich hnusnejch amarounů v plechu. Mimochodem, když už jsme u amarounů – pamatujete taky na plešatou Dádu a její prsa, když se koupala v 5. díle Návštěvníků, což bylo v tý době v podstatě jediný, u čeho se dalo uvolňovat pubertální napětí?

Každopádně chatka i kemp byly vopečovávaný s láskou, poblitej polštář byl vypranej a matrace byly pro jistotu už povlečený a my jsme byli dostatečně chytrý na to, abychom skutečnej stav těch matrací nekontrolovali. Navíc personál byl výrazně milej a v pohodě, takže doufám, že mi za tendle článek nikdo nepřijede rozbít hubu.

První den odpoledne jsme se vydali na průzkum okolí a ujeli zhruba 10 km po silnici směr Rakousko. Jelo se pěkně, 29″ kola jsou super a RB kolo jelo skoro samo. Především z kopce. Problém byl, že když se tam jede z kopce – zpátky se logicky jede do kopce, nebo vobráceně. A kopce se táhly nejen do dáli, ale i jako červená nit celou cyklodovolenou, protože jsem se mylně domníval, že když je to 40 kiláků vod Třeboně, bude to taky samá rovinka. Nebyla. Takže když jsme dojeli k plánovaný Bizoní farmě, na radostný vykřiky Dorotky „Jé, miláčku, podívej, ty bizonci funěj stejně roztomile jako ty tamhle v tom kopci,“ jsem reagoval jen strohým: „Polib mi šos a volej záchranku, asi mě trefí ludra myokardu.“

Při návratu jsem byl už tak hladovej, že jsem se těšil i na ty hnusný konzervy a popoháněl jsem ji, fičíc na velkejch kolech z kopce jak Sagan, slovy: „Dělej hergot, tohle je cyklodovolená a ne ňákej vejlet nedělní školy,“ než mě tedy předjela v kopci s posměšným: „Špurtuj, dědo, jinak na tebe zbyde voschlá konzerva.“ Když jsme se doplazili zpět do kempu, kde jsem do sebe eště v helmě chrstnul dva Platany, jen to zasyčelo, odebrali jsme se do chatky dát si amarouny, který ona předtím nikdy neměla. Problém v podobě zapomenutýho plynovýho vařiče za nás vyřešilo strašlivý vedro, co se v chatce mezitím udělalo, takže byly trenčianský párky i fazula akorát k jídlu.

Pak jsme usnuli smrtelným spánkem, z kterýho nás probral až řev ňákejch dětí, co tam měly tábor československýho oddílu orientačního běhu (fakt, nekecám!). Dokážete si představit, jak skvělý je, když vás vzbudí řev 15letýho hocha v teplákách (!), co stojí před votevřenejma dveřma vaší chatky a ječí jak hovado mutujícím hláskem: „Miško iděš, Miško iděš, poď dupaj, máme to!“ Naštěstí jsem byl eště nejspíš trochu vožralej z těch dvou exnutejch piv, a tak než jsem se zvednul a začal řvát všechny ty sprostý slova, co se mi draly na jazyk, byl Lacko i Miško kdesi v rici a pořvávali natolik daleko, že se mi za nima nechtělo. Navíc tam měli zdatně vypadající trenéry, tudíž bych leda dostal ještě do huby, a tak jsem statečně zahlásil: „Lásko, jdem na kafe a kořalku.“ Kafe bylo sice příšerný, ale Tatratea 72% zahnal všechny chmury i rodící se bolest pozadí a my začali plánovat druhej cykloden.

Den Druhý

Plán, nejspíš dost ovlivněnej tatranským čajem, byl zhruba 50 kiláků přes Slavonice do Rakouska a pak zpět do Starýho Města pod Landštejnem a do kempu. A tak jsme i přes šílenou kocovinu vyrazili. Po půlhodině jízdy do kopce jsme už potřetí seděli na kládě a uvažovali, že se na to vykašleme. Nakonec vždy zvítězila moje ješitnost, mocně drážděná jejíma řečma typu „tak jestli už nemůžeš, tak pojedeme zpátky, máš už přeci jen svůj věk“, a tak jsem se zakous, nasadil nejlehčí převod, u kterýho jsem šlapal jak křeček v kolečku, a posouvali jsme se směr Rakousko.

Do Slavonic jsme dojeli oproti tatranskýmu plánu, kterej byl „v 10:00 kafe na náměstí“, krátce po poledni. Já se stavil ten den poprvé v místním cykloservisu utáhnout levou šlapku, která se trochu povolila a při každým záběru se trochu viklala v závitu, což mě neskutečně štvalo. Po utažení jsme vložili řízky a piva a pochopili, že blitzkrieg Rakouska se přesouvá na neurčito a podíváme se raději po okolí. Zadek už mě i přes plínu bolel jak štyrycet pekel, a tak jsme se cestou z oběda podruhé zastavili v cykloservisu, kde jsem si v přilehlý prodejně koupil druhý trencle s další tlustší plínou a narval je na sebe pod ty, co už jsem měl. Dorotčiny kecy „kdyby sis koupil taky tenhle pěknej gelovej potah na sedýlko jako mám já, tak by tě to nebolelo“ jsem přešel takticky mlčením, protože měla sice pravdu, ale do háje, přece nebudu mít na tom drsným kole gelovej polštářek jak ňáká holka. Pravda, v těch dvou plínách jsem chodil jak Váňa, když v 80 dojel poslední Pardubickou, ale kolo vypadalo super. Zatím…

Vyrazili jsme na prohlídku pohraničního opevnění, který bylo pěkně v lese, a já se těšil, jak vozkouším kolo na něčem, co nebyla silnice a hodně vzdáleně to připomínalo ty trejly, co jsem na ně čuměl na Jutubu, abych vokoukal ňáký triky. Na Jutubu to vypadalo vo moc jednodušší, než se to ukázalo v reálu. Od jednoho bunkru vedl pěknej sjezd přes kořeny směrem k rybníku dole. Bylo tam s námi dalších pár lidí na takovejch těch kolech z Lidlu, tak jsem si říkal: „Aspoň budeš mít publikum, voe – to dáš!“ Začal jsem nasedat na kolo a Dorotčiny řeči „hele, neměl bys to raději vést, ať se ti něco nestane“ jsem odbyl přezíravým „neuč dědka chrchlat“ a vyrazil jsem. Po ujetí cca 15 metrů jsem sice zved hezky přední kolo přes kořen, ale když se mi vo něj zarazilo zadní kolo a hodilo mě to nad řídítka a já instinktivně sevřel přední brzdu… stalo se, co se stát muselo. Kolo zastavilo, zákony fyziky ovšem ne, a já se nezadržitelně sunul přes řídítka. Ještě se mi to podařilo ustát s naraženejma koulema do rámu. Chvíli jsem tančil na špičkách jak Harapes a už už to vypadalo, že to sice bude trapný, ale ustojím to, když mě gravitace zradila a já šel dopředu na hubu, kolo pod sebou a na zádech. Přidušenej smích všech přítomnejch a Její nezbytný „já jsem ti to říkala, ty starej magore“ mě donutil okamžitě vstát a dělat, jako že mi nic není a že pohoda a že jedu dál. „Jestli na to kolo vlezeš zpátky, tak tě zabiju,“ mě přeci jen přinutilo přehodnotit situaci a potupně jsem svedl kolo dolů.

Naražená ruka a řídítka vražený do stehna se začaly trochu vozývat, ale já statečně dělal, jako že nic a pohoda. Uražená řadička vod SLXa už mi takovou radost nedělala. Nicméně přichytil jsem to gafou a abych změnil téma hovoru, navrhnul jsem, že bychom se mohli vykoupat.

Vzhledem k tomu, že jsme neměli plavky, padlo rozhodnutí, že půjdem nahý, i přesto, že kolem chodilo poměrně značný množství lidí. Po chvíli koupání se na hrázi zjevil zájezd důchodců. První k rybníku dorazili chlapi a byli na tý hrázi vyskládaný jeden vedle druhýho a čuměli naprosto otevřeně a přímo Dorotce na nahý prsa. Báby začaly docházet pozdějc a tak se dědci postupně votáčeli, případný babský připomínky „nestyda jedna“ komentovali slovy: „Ježíš, Vlastičko, ani jsem si nevšim!“

Cestou zpět jsem se toho dne potřetí stavil ve slavonickým cykloservisu, kde mi moc ochotnej majitel půjčil takový ty elektrikářský plastový pásky, s kterejma jsem řadičku přichytil na řídítka tak, že jsem sice zkripleně, ale mohl řadit za jízdy, aniž by hrozilo, že si zase rozbiju hubu. Večer se nesl již tradičně v podobě piv a tentokrát pizzy, která, když se polila celá kečupem, dala se celkem pozřít.

Den Třetí

Vzhledem k mýmu vejletu přes řídítka a bolesti všeho svalstva, vo kterým jsem ani netušil, že ho mám, a vzhledem k množství podělanejch kopců, který jsem já vyšlapal po svejch a Karolína vyjela na kole (mrcha mladá!), jsme už naplánovali jen vejlet na nedalekej hrad Landštejn. Po návratu jsem ze samý únavy usnul na pár hodin nahej v chatce s votevřenejma dveřma. Dorotka přese mě pak hodila deku, což mě vzbudilo, ale ona moje protesty ukončila slovy: „Choděj kolem malý holky a já nechci, aby se vyděsily a věděly, jak budou mít jejich chlapi ve stáří chlupatý zadky.“ Večer piva, smažák a bolest.

Čtvrtej den už jen balení, bolest a vodjezd. Celkový skóre cca 50 km, 375 prokletejch kopců, fialový stehno, naražená ruka, uražená řadička a ač to nerad říkám, tak super pocit z vážně krásný český krajiny, i přes nadávání a mizernou fyzičku, vopravdu bezvadný projížďky na super kole a jistota, že vydat se cestou cyklovejletů bude sice bolavý, ale moc pěkný. Už teď o víkendu jsme byli na kole se synkem a dost se těším, že ještě stihnem, pokud vydrží počasí, ňákej další cyklovejlet.

Když zažiju zase něco veselýho a vás to bude bavit, tak vám napíšu pár milejch slov vo tom, jak to bylo. Kdo nepadá, jezdí pomalu!

Zdraví váš FuZero