Článek
Být agentem ICE (Immigration and Customs Enforcement) není jen práce. Je to životní styl. Je to stav mysli, ve kterém se každý nevinný piknik mění v potenciální „místo činu“ a každý, kdo umí vyslovit slovo guacamole s podezřele dobrým přízvukem, se dostává na seznam sledovaných osob.
Zde je exkluzivní (a zcela vymyšlený) náhled do hlavy agenta Johna „Eagle Eye“ Smitha během jednoho běžného úterý.
06:00 – Ranní brífink (v koupelně)
Budík nezvoní. Budík provádí „taktický zvukový úder“. Vstávám. První úkol dne: zkontrolovat obvod postele. Pes na mě kouká provinile.
„Ukaž mi papíry, Rexi,“ zašeptám drsně. „Vypadáš jako německý ovčák. Máš pracovní vízum, nebo jsi sem přeběhl přes plot u sousedů?“
Rex mlčí. Typické. Odmítá spolupracovat. Zapisuji si ho do notýsku jako „osobu zájmu“.
08:30 – Operace „Kofeinová bouře“
Vcházím do Starbucks. Mám na sobě sluneční brýle, i když je uvnitř šero, a taktickou vestu, protože nikdy nevíte, kdy na vás zaútočí horké latté.
Barista se ptá: „Jméno na kelímek?“
Zpozorním. „Proč to chcete vědět? Kdo vás poslal? Je to šifra?“
Barista si povzdechne a napíše na kelímek „Bob“.
Je to amatér. Moje krytí je dokonalé. Objednávám si „Amerikáno“, abych zdůraznil svou loajalitu, ale tajně pokukuji po croissantu. Je francouzský. Je to ilegální imigrant v pekařské vitríně? Pro jistotu ho zkonfiskuji a sním. Chutná jako zrada, ale s máslem.
11:00 – Sledovačka u Taco Trucku
Dostali jsme hlášku, že u stánku Tacos El Primo dochází k masivnímu shromažďování osob. Dorážím na místo. Situace je vážná. Lidé se usmívají, jedí a vypadají spokojeně. To je podezřelé. Nikdo v USA není takhle spokojený, pokud něco neskrývá.
Můj vnitřní monolog: „Vidím subjekt A. Jí burrito. Způsob, jakým drží tu tortillu… to je příliš profesionální. Běžný Američan by si už dávno vykydal fazole na tričko. Ten chlap má výcvik.“
Přistupuji k prodejci.
„Co to tam dáváte za omáčku, pane?“ ptám se a ruku mám připravenou na vysílačce.
„Salsa Verde,“ odpoví prodejce.
„Verde? Zelená? Jako Zelená karta?“
Mám ho. Vyměňujeme si pohledy. On mi nabízí ubrousek, já v tom vidím pokus o úplatek. Nakonec si objednávám tři tacos „pro forenzní analýzu“ a vracím se do auta. Důkazy byly zničeny (snědeny) během pěti minut.
14:00 – Razie v kanceláři (administrativa)
Vracím se na základnu. Můj stůl je zavalen papíry. Formuláře I-9, formuláře A-files. Je to peklo. Podezřívám kopírku, že tiskne ve španělštině, když se nedívám.
Kolega Mike se mě ptá, jestli nechci jít na oběd do té nové italské restaurace.
„Italská?“ přimhouřím oči. „Máš na mysli tu zemi ve tvaru boty? Zemi, která k nám posílá podezřele dobré těstoviny, abychom ztloustli a nemohli běhat?“
Mike jde raději sám. Ostražitost je osamělá cesta.
18:00 – Návrat do civilu (neúspěšný)
Jedu domů. Cestou vidím souseda, jak seká trávník.
Zastavuji auto. Stahuji okénko.
„Pěkná práce, Steve,“ křiknu. „Až moc pěkná. Kde ses naučil takhle rovně sekat? V Kanadě? Přiznej se, jsi sněžný pták, co tu zůstal přes léto?“
Steve na mě jen mávne. Ignorance zákona neomlouvá, Steve. Jednou tě dostanu.
Doma mě vítá manželka.
„Ahoj miláčku, jak bylo v práci?“
„Všechno je pod kontrolou, občanko,“ odpovím a instinktivně ji požádám o ID, než ji políbím. Zvyk je železná košile.
Závěr z vyšetřovacího spisu
Být agentem ICE vyžaduje nervy z oceli a žaludek schopný strávit „zkonfiskované“ mezinárodní pochoutky. Svět je plný hranic a někdo je hlídat musí. I kdyby to znamenalo podezřívat vlastní matku, že její guláš má příliš východoevropský přízvuk.
váš FuZero
