Článek
Kdo zažil normalizační televizi, nejspíš si pamatuje zvláštní typ sovětských seriálů. Nebylo v nich moc spěchu. Lidé dlouho seděli v kancelářích, tvářili se vážně, hudba hrála pomalu a vypravěč mluvil hlasem, který zněl, jako by právě oznamoval něco mimořádně důležitého.
Sedmnáct zastavení jara k nim patřilo. V Sovětském svazu se seriál vysílal v létě 1973 a rychle se z něj stal pořad, o kterém se mluvilo doma, v práci i mezi známými. Dvanáctidílný příběh o sovětském rozvědčíkovi v uniformě SS nepůsobil jako běžný válečný seriál. Měl pomalé tempo, málo akce a hrdinu, který většinu času nesmí ukázat, co si myslí.
Jmenoval se Max Otto von Stierlitz. Ve skutečnosti šlo o sovětského rozvědčíka Maxima Maximoviče Isajeva, člověka Moskvy nasazeného hluboko v nacistickém aparátu. Seriál režírovala Taťjana Lioznovová, scénář napsal Julian Semjonov podle vlastního románu a hlavní roli dostal Vjačeslav Tichonov.
Děj se odehrává na jaře 1945. Berlín ještě stojí, Hitler je ještě naživu, ale válka se blíží ke konci. Sovětská vojska postupují a uvnitř nacistického vedení se hledají cesty, jak si zachránit kůži.
Stierlitz pracuje v nacistickém Sicherheitsdienstu, zpravodajské službě SS, v aparátu RSHA. Pohybuje se mezi lidmi kolem Himmlera, Müllera, Schellenberga a Bormanna. Navenek je ukázněný nacistický důstojník. Ve skutečnosti posílá zprávy do Moskvy.
Jeho hlavní úkol je překazit tajná jednání mezi částí nacistického vedení a západními spojenci o separátním míru. Seriál tak staví na skutečných i smyšlených motivech z konce války, mimo jiné na kontaktech Karla Wolffa a Allena Dullese ve Švýcarsku, známých jako operace Sunrise.
Reálné tajné kontakty existovaly, ale televizní příběh z nich udělal velkou hru, v níž má Sovětský svaz na poslední chvíli zabránit dohodě za svými zády. Na papíře to zní jako špionážní akce. Jenže Stierlitz nebyl jako James Bond.
Neběhá po střechách, nestřílí na každém rohu a neřeší problémy výbuchem. Sedí v kavárnách, kancelářích a autech. Poslouchá. Dívá se. Čeká. Když mluví, dávkuje věty opatrně, protože každá chyba by ho mohla prozradit. V tom bylo napětí seriálu.
Divák nečekal, jestli Stierlitz někoho praští. Čekal, jestli se mu zachvěje hlas. Jestli odpoví moc rychle. Jestli udělá pohyb, který si Müller zapamatuje. Jestli pozná past dřív, než do ní vstoupí.
Klidná síla
Jedna z nejslavnějších scén je přitom skoro bez děje. Stierlitz sedí v kavárně a naproti němu je jeho žena. Neviděli se roky. Jenže nemohou vstát, obejmout se ani spolu mluvit jako manželé. V prostředí, kde by jediná chyba mohla znamenat zatčení, si jen vymění pohledy.
Další silná linka patří radistce Kat, tedy Katje Kozlovové, vystupující jako Katherine Kinn. Je těhotná, její muž Erwin Kinn zahyne při bombardování a ona porodí v německé nemocnici. V bolesti vykřikne rusky. V tu chvíli se zranitelná spojka sovětské sítě dostane do podezření.
Stierlitz tak neřeší jen politické intriky vysoko v nacistickém vedení. Musí zachránit i člověka, který je pro něj spojením s Moskvou. Proti němu stojí Müller, šéf gestapa v podání Leonida Broněvoje. Není to křičící filmový padouch. Je unavený, podezíravý a nebezpečně chytrý. Když po poradě řekne Stierlitzovi, aby zůstal, stačí pár slov a divák ví, že se situace změnila.
Müller ví víc, než říká. A právě mezi těmito dvěma vědomostmi vzniká napětí. Seriál měl i vypravěče. V ruské verzi ho namluvil Jefim Kopeljan, v českém znění Otakar Brousek starší. Vjačeslava Tichonova daboval František Němec. Český dabing pomohl tomu, že se seriál dal u nás sledovat bez pocitu povinnosti. České hlasy mu dávaly důstojnost a zvláštní klid.
Pro československého diváka to byl sovětský seriál, ale ne úplně obyčejný. Měl atmosféru, silné herce a nebyl postavený jen na propagandě. V Sovětském svazu ale znamenal ještě víc.
V roce 1973 bylo od konce války necelých třicet let. Válka nebyla dávná historie. V mnoha rodinách žili lidé, kteří bojovali, ztratili příbuzné, prošli evakuací nebo se narodili v letech hladu a strachu. Velká vlastenecká válka byla v lidech stále živá.
Pro diváky to byl jiný druh válečného hrdiny. Stierlitz měl vzdělání, mluvil jazyky, znal hudbu, literaturu i společenské způsoby. Uměl pít koňak, mluvit s pastorem, jednat s nacistickými pohlaváry i hlídat si každou maličkost.
To bylo důležité i kvůli tajným službám. Sovětská společnost měla s bezpečnostním aparátem dlouhou a často velmi tvrdou zkušenost. Zatýkání, výslechy, čistky a lágry nebyly abstraktní slova. Mnoho rodin vědělo, co znamená, když se o člověka začne zajímat politická policie.
Seriál nabídl úplně jiný obrázek člověka z tajné služby. Ne vyšetřovatele u stolu, ale muže v cizině, který riskuje život proti nacistům. Člověka, který nesmí říct vlastní jméno ani obejmout svou ženu, protože jeho práce je být někým jiným.
V době, kdy v čele KGB stál Jurij Andropov, se takový obraz bezpečnostnímu aparátu hodil. Tajné služby mohly vypadat před lidmi jinak než jako stín Stalinových let. Stierlitz jim v tom pomohl.
Julian Semjonov měl k prostředí tajných služeb blízko a na seriálu se podíleli i konzultanti z tohoto okruhu. Zmiňuje se například Semjon Cvigun, Andropovův zástupce. Lidé z vrcholu státní moci dobře chápali, jak může taková postava působit.
Z dnešního pohledu je na tom zajímavé právě to spojení. Seriál je řemeslně silný, dobře obsazený a dodnes působí atmosférou. Zároveň ale vznikl v systému, který velmi dobře věděl, že televize umí měnit představy lidí.
Stierlitz samozřejmě nebyl agent KGB v přesném historickém smyslu. KGB vznikla až v roce 1954, tedy po válce. V době děje by tedy takové označení nedávalo smysl. Divákům sedmdesátých let to ale bylo jedno.
Za možné předobrazy postavy se uvádějí různí lidé. Mimo jiné Willi Lehmann, gestapák pracující pro sovětskou rozvědku, a také Anatolij Gurevič ze sítě známé jako Rudá kapela. Působil v Evropě, měl jazykové schopnosti a předával informace Moskvě. Jeho skutečný osud byl ale mnohem komplikovanější než osud seriálového hrdiny.
Němci ho zatkli v roce 1942. Po válce se v Sovětském svazu nedočkal slávy, ale obvinění ze zrady a vězení. Úplné rehabilitace se dočkal až v roce 1991.
Skvělí herci
Natáčelo se ve studiích Maxima Gorkého, v Moskvě, Rize, Gruzii i v Německé demokratické republice. Berlín roku 1945 vznikal z ateliérů, dostupných městských exteriérů, archivních záběrů a pečlivě vybraných detailů. Dnes je na seriálu vidět stopa sedmdesátých let. Některé účesy, interiéry nebo rytmus dialogů patří spíš době vzniku než posledním týdnům války.
Hudba Mikaela Tariverdijeva k tomu patřila stejně jako Tichonovův výraz. Píseň Mgnovenija, česky Okamžiky, v podání Josifa Kobzona se stala jedním ze znaků seriálu. Nebyla to válečná fanfára. Spíš smutná vzpomínka na čas, který už nejde vrátit.
Brežněv měl seriál podle dochovaných vzpomínek velmi rád. Měl ho sledovat i během své nemoci a později tvůrci a herci dostali vysoká státní ocenění.
Stierlitz ale nežil jen ve slavnostních projevech. Lidé si ho přivlastnili po svém. Začali o něm vyprávět vtipy. Těch vznikly stovky, možná tisíce. Využívaly jeho vážnou tvář, pomalý rytmus seriálu a hlas vypravěče, který dokázal i obyčejnou věc podat jako tajnou operaci.
„Müller se zeptal Stierlitze, kolik je dvakrát dvě. Stierlitz se zamyslel. Věděl, že dvakrát dvě jsou čtyři, protože mu to nedávno hlásili z Centra. Nevěděl ale, jestli to ví Müller.“
Oficiálně byl Stierlitz hrdina. Lidově se z něj stal zdroj absurdních historek. Po rozpadu Sovětského svazu seriál nezmizel. V Rusku se dál reprízoval, často kolem 9. května, kdy se připomíná konec druhé světové války
V roce 2009 přišla barevná verze a ukázalo se, jak silně lidé původní podobu vnímají. Starý černobílý seriál byl obarven, upraven a znovu uveden. Technicky to mělo dílo přiblížit novému publiku. Jenže část fanoušků to nesla špatně. Černobílý obraz pro ně nebyl jen nedostatek staré techniky. Patřil k celé atmosféře.
Petrohradští komunisté dokonce hrozili žalobou a mluvili o zničení milovaného díla. Kritika ale nepřicházela jen od nich. Některým divákům vadilo, že barva bere seriálu chlad a starou televizní patinu. Stierlitz, Müller a Schellenberg pro ně patřili do černobílého světa.
V Československu měl seriál menší, ale pořád zajímavý dopad. Rozdíl byl v tom, že Sedmnáct zastavení jara nebylo jen další povinné sovětské drama. Mělo styl. A mělo skvělý český dabing, díky němuž se dalo sledovat.
Zdroje:
