Článek
Vzduch v obřadní síni byl těžký. Vonělo to tam levnými liliemi a voskem z vyhořelých svíček. Ten smrad mi lezl do nosu a dráždil mě ke kašli, ale držel jsem to v sobě. Stejně jako všechno ostatní.
Stál jsem v první řadě, hned vedle mámy. Měla na sobě černý závoj, přes který jí nebylo vidět do obličeje, ale cítil jsem, jak se celá třese. Křečovitě svírala kapesník a tichounce vzlykala. Ten zvuk mi trhal uši.
Vepředu stála rakve. Byla z tmavého dřeva, lakovaná, s mosaznými madly. Vypadala draze. Ironické, uvážím-li, že za života propil i zlaté zuby po babičce. Teď tu ležel jako panák, v obleku, který měl na sobě naposledy na naší svatbě před deseti lety.
Díval jsem se na něj přes sklo. Upravili ho. Vypadal klidně, skoro až důstojně. Vrásky kolem očí, které měl vždycky stažené vzteky, byly vyhlazené. Rty, kterými na nás řval ty nejhorší nadávky, byly zavřené.
Z reproduktorů začala hrát nějaká tklivá varhanní hudba. Lidé se začali trousit k rakvi, aby položili květiny. Každý z nich se na chvíli zastavil u mě, stiskl mi ruku a zamumlal: „Upřímnou soustrast.“
Všechny ty tváře. Sousedé z paneláku, vzdálení příbuzní, které jsem viděl naposledy na pohřbu dědy, pár jeho starých kumpánů z hospody. Všichni se tvářili vážně a smutně. Jako by umřel svatý muž.
A já tam jen stál. Ruku jsem měl studenou a lepkavou od cizích dlaní. Kýval jsem hlavou a mechanicky odpovídal: „Děkuji.“ Uvnitř mě bylo prázdno. Absolutní, ledové prázdno.
Nepřišla žádná slza. Žádný nával lítosti. Žádná vzpomínka na hezké chvíle, protože žádné nebyly. Jen jedna jediná myšlenka mi kroužila v hlavě: Už nepije.
Bylo to, jako bych celou tu dobu držel obrovský balvan a teď ho někdo konečně odvalil. Cítil jsem, jak se mi uvolňují ramena, jak se mi lépe dýchá. Ta úleva byla tak silná, že jsem se bál, aby se mi neobjevil úsměv na tváři.
Záchvaty vzteku. Rozbité nádobí. Smrad zvratků. To byl můj táta. A teď je pryč.
Vzpomněl jsem si na to, jak mě jednou, bylo mi asi dvanáct, zbil páskem jen proto, že jsem zapomněl zavřít dveře od lednice. Bil mě tak dlouho, dokud se neunavil. Máma stála v koutě a plakala. Stejně jako teď.
Vzpomněl jsem si na to, jak chodil domů opilý, uprostřed noci, a budil nás řevem. Hledal důvod k hádce. Našel ho vždycky. Špinavý talíř v dřezu, špatně ustlaná postel, pohled, který se mu nelíbil.
Celý život jsem se ho bál. Každý krok na chodbě, každé otočení klíče v zámku ve mně vyvolávalo hrůzu. Co přinese tentokrát? Bude klid, nebo peklo? Většinou to bylo peklo.
A teď tam leží. Mrtvý. Studený. Neškodný. Poprvé v životě je neškodný. Díval jsem se na jeho ruce složené na prsou. Ty samé ruce, které mě bily. Teď jsou bezvládné. Už nikoho neuhodí. Už po nikom nic nehodí.
Hudba dohrála a řečník se ujal slova. Mluvil o tom, jaký byl táta dobrý člověk, pracovitý, obětavý. Jak miloval svou rodinu a přátele. Byl to snůška lží. Poslouchal jsem ty věty a měl jsem chuť zakřičet: „Lžete! Všechno jsou to lži!“
Viděl jsem, jak někteří lidé v sále přikyvují. Asi mu ty lži věřili. Nebo si to jen chtěli pamatovat jinak. Je snazší truchlit pro dobrého člověka než pro monstrum.
Máma vedle mě vzlykala hlasitěji. Položil jsem jí ruku na rameno. Ne proto, abych ji utěšil, ale aby se přestala třást. Její žal mě dráždil. Jak pro něj může plakat? Po tom všem, co jí udělal?
Možná plakala pro toho člověka, kterým byl, než začal pít. Možná plakala pro ten život, který mohli mít. Já ale ne. Já viděl jen to, co zbylo. Trosku, která zničila všechno kolem sebe.
Obrad skončil. Rakev pomalu zajela za oponu. Lidé se začali rozcházet. Někteří k nám přišli, aby nás pozvali na kar do hospody „U Splavu“. Táta tam trávil víc času než doma. Bylo to příhodné místo pro rozloučení.
„Půjdeme domů, mami,“ řekl jsem tiše. Nechtěl jsem jít do hospody. Nechtěl jsem poslouchat další lži.
Vyšli jsme ven z obřadní síně. Svítilo slunce, bylo teplo. Normální jarní den. Jako by se nic nestalo. Ale pro mě se stalo všechno.
Došli jsme k autu. Pomohl jsem mámě nastoupit. Sedla si na místo spolujezdce a pořád si utírala oči. Nastartoval jsem motor a vyjel z parkoviště.
„Byl to tvůj otec, Jirko,“ řekla máma najednou, hlas se jí třásl. „Měl bys cítit aspoň něco.“
Podíval jsem se na ni. Byla bledá, strhaná. Celý život obětovala jemu. A teď, když byl pryč, nevěděla, co si počít. Její celý svět se točil kolem jeho pití, jeho nálad, jeho hněvu. Teď byl ten svět prázdný.
„Já cítím něco, mami,“ odpověděl jsem po chvíli. „Cítím, že je konečně klid.“
Zmlkla. Nevím, jestli mě pochopila. Asi ne. Ona žila v tom pekle s ním. Já z něho utekl, jakmile to šlo. Ale i tak mě to peklo pronásledovalo. Až doteď.
Dojeli jsme domů. Byt byl tichý. Divně tichý. Chyběl tam ten zvuk puštěné televize na plné pecky, to kašlání, to těžké oddechování. Chyběl tam ten napjatý vzduch, který tam byl vždycky, když byl doma.
Máma si šla lehnout. Já si sedl v kuchyni ke stolu a koukal ven z okna. Na sídlišti si hrály děti. Život šel dál.
Vytáhl jsem z kapsy krabičku cigaret a jednu si zapálil. Táta kouření nesnášel. Vždycky mi nadával, když ucítil kouř. Teď mi nadávat nebude.
Vdechl jsem kouř hluboko do plic. Cítil jsem, jak se mi točí hlava. Nebyl to smutek. Nebyla to bolest. Byl to jen pocit, že jsem konečně volný.
Už žádné schovávání peněz. Už žádné strachování se, v jakém stavu přijde domů. Už žádné omlouvání se sousedům za hluk. Už žádné lži.
Táta je mrtvý. A já jsem šťastný. Je to hrozné to říct. Ale je to pravda.
Vstal jsem a típl cigaretu do popelníku. Popelník byl čistý. Všechno v tomhle bytě bude teď čisté. Smrad chlastu zmizí. Smrad strachu zmizí. Zůstaneme jen my. Já a máma.
Zítra půjdu vyřídit úmrtní list. Zítra začne nový život. Život bez něho. Život, který jsem si vždycky přál.
Vešel jsem do obýváku. Stála tam jeho fotka na obžalobě. Černá páska v rohu. Díval se na mě z té fotky, vážně, skoro až vyčítavě.
„Sbohem, tati,“ řekl jsem nahoru. A myslel jsem to vážně. Už se nevrátí. Už nikoho neuhodí. Už nepije.
A to je to jediné, na čem záleží.
