Článek
Prsty se mi lepily ke klávesnici, jak jsem od šesti od rána datlovala do systému včerejší faktury za stavební materiál. Vzduch v naší sdílené kanceláři byl těžký, nasycený pachem laciného kávového automatu a prachu, který se usazoval na starých zažloutlých žaluziích. Židle vedle mě zela prázdnotou, její opěradlo bylo křivě natočené do uličky, přesně jak ho tam Dita včera odpoledne odkopla, když odcházela o půl hodiny dřív.
Na monitoru svítil čas devět patnáct, což znamenalo, že moje drahá kolegyně má už víc než dvouhodinové zpoždění. Nehty jsem zaryla do hrubého látkového potahu vlastní židle a cítila, jak se mi pod kůží na krku stahuje úzký, horký pruh vzteku. Já jsem si ráno musela vzít taxíka, abych tu byla včas, protože mi ujel autobus z Jižního Města, zatímco ona zjevně dospávala další tah.
Byla to její třetí pozdní docházka tenhle měsíc a já se v duchu sázela, jakou báchorku o zpožděném metru si vymyslí tentokrát. Žaludek se mi svíral v křeči z té nespravedlnosti, protože náš vedoucí pobočky, pan Janda, mně dělal dusno i kvůli pěti minutám navíc na obědě. Slíbila jsem si, že tentokrát už za ni tu ranní uzávěrku dodělávat nebudu a nechám ji, ať si ten průšvih vyžere až do samého dna.
Tahle nespravedlnost mě sžírala zevnitř pomalu a systematicky, jako kyselina, která se tiše propaluje skrz tenkou vrstvu kovu. Vědala jsem, že i dnes za ni nakonec budu muset odkliknout příchozí platby, protože jinak bychom nesplnily denní kvótu a prémie by se krátily nám oběma. Ten systém byl od vedení nastavený tak, aby nás nutil se navzájem hlídat, ale ve výsledku jen trestal ty, kterým na práci ještě záleželo.
Dita byla ten typ holky, která si do práce nosila drahé kabelky a na porady chodila v podpatcích, co klapaly po tvrdém linoleu jako metronom. Její parfémy byly vždycky tak agresivní, že jsem po její směně musela otevírat okno do rušné ulice a dýchat raději výfukové plyny. Vždycky se uměla usmát na ty správné lidi, pohodit obarvenými vlasy a všechny její hrubé chyby v dokumentech se nějak magicky smazaly.
Přesně v devět dvacet se ozvalo cvaknutí vstupních dveří a do místnosti se vřítila postava v pomačkaném béžovém trenčkotu. Zvedla jsem zrak od excelových tabulek a okamžitě mě do nosu udeřil ostrý, navinulý pach studeného potu a něčeho, co připomínalo zvětralé víno. Dita se ani neobtěžovala pozdravit, jen těžce dopadla na svou otočnou židli a opřela si čelo o studenou laminátovou desku stolu.
Podívala jsem se na ni blíž a všimla si, že její obvykle dokonalý make-up je rozmazaný do špinavých šedých šmouh pod očima. Ruce, kterými si křečovitě svírala okraje kabátu, se jí drobně třásly, až jí klouby na prstech vystupovaly v bílých skvrnách. Čekala jsem omluvu, nějakou tu její klasickou hranou historku, ale z jejích úst nevycházelo nic než mělké, přerývané dýchání.
Ticho před popravou
Dveře ředitelny na konci chodby zavrzaly v pantech a v nich se objevila Jandova zavalitá postava v těsné bílé košili. V tu chvíli se mi srdce rozbušilo tak prudce, až se mi v tom tichu udělalo nevolno. Konečně to přišlo, konečně si ten arogantní chlap všimne, v jakém stavu sem chodí, a vyvodí z toho ty správné kádrové důsledky.
Janda se zastavil u našeho stolu, jeho stín dopadl na Ditina shrbená záda a v kanceláři bylo najednou nedýchatelno. Sklonil se k ní tak blízko, že jsem viděla kapky potu na jeho pleši, a tichým, nepřirozeně klidným hlasem pronesl jedinou větu. Řekl jí, ať si vezme věci a jde k němu do kanceláře, načež se otočil a odpochodoval zpátky za své matné skleněné dveře.
Dita se pomalu zvedla, její pohyby připomínaly člověka, který se právě probral z hluboké narkózy a ještě úplně necítí vlastní končetiny. Nepodívala se na mě, jen si prsty uhladila zmačkanou sukni a vlekla se uličkou mezi stoly jako na popravu. Zůstala jsem v kanceláři sama a snažila se soustředit na rozpracovanou fakturu, ale písmena na obrazovce se mi slévala do nesmyslných shluků.
Dlaň se mi potila na počítačové myši, až ten levný plast začal nepříjemně klouzat, ale neodvážila jsem se pohnout, abych nepřeslechla jediné slovo. Moje fantazie pracovala na plné obrátky, představovala jsem si, jak Dita balí své věci do papírové krabice a odevzdává firemní čip od vchodu. V břiše se mi rozléval hřejivý pocit zadostiučinění, ta malá, ubohá radost člověka, který poctivě dře a konečně vidí padnout někoho, kdo systém neustále obchází.
Ticho, které se rozhostilo po zaklapnutí dveří ředitelny, bylo nakonec tíživější než ten nejhorší křik, který jsem si v hlavě do detailů přehrávala. Zatajila jsem dech a zaposlouchala se, doufala jsem, že uslyším Jandův pověstný řev, kterým obvykle častoval skladníky za špatně vyplněné dodáky. Místo toho se k mým uším dostávalo jen tlumené mumlání a občasný zvuk posouvané židle, který mě bodal do napjatých nervů.
Vstala jsem a pod záminkou cesty k tiskárně jsem přešla k tenké sádrokartonové stěně, která nás dělila od jeho vykachlíkovaného království. Chladná hrana tiskárny se mi zařízla do stehna, když jsem se o ni opřela a snažila se zachytit alespoň útržky tlumených slov. Slyšela jsem jen Ditino tiché popotahování a Jandův hlas, který postrádal svou obvyklou autoritu a zněl spíše opatrně, skoro omluvně.
Zpátky u svého stolu jsem mechanicky cvakala propiskou a moje představy o spravedlnosti se prostě vypařily. Přece ji tam neuklidňuje, přece jí nedává kapesníky, když sem přijde po včerejším večírku v takovém stavu, že se sotva drží na nohou. Cítila jsem v čelisti narůstající tlak, jak jsem křečovitě tiskla zuby k sobě frustrací z toho, že z toho zase vyvázne.
Cena za mlčení
Po dlouhých čtyřiceti minutách klika u ředitelny konečně cvakla a Dita vyšla ven, zády napřed, jako by se něčemu v místnosti vyhýbala. V ruce svírala tlustou bílou obálku z tvrdého papíru, přesně takovou, ve kterých nám účetní oddělení před Vánoci rozdávalo dárkové poukazy. Vrátila se na své místo, hodila tu věc na stůl a ztěžka se svezla na židli, až v ní výhružně zapraštělo.
Z toho rozevřeného papíru vykoukl růžový arch výplatní pásky s nápisem „Mimořádná odměna za klientský servis“ a hrubá suma, ze které se mi zatočila hlava. Moje prsty se na klávesnici zastavily a já jen zírala na ta čísla, která představovala víc, než jsem si dokázala uspořit za celý minulý rok. Hrdlo se mi stáhlo tak, že jsem nemohla ani polknout, a musela jsem se napít odstáté vody ze včerejška, abych se trochu uklidnila.
„Takže on tě nevyhodil, on ti ještě zaplatil za to, že jsi přitáhla o dvě hodiny pozdě a smrdíš jako hospoda?“ vyletělo ze mě dřív, než jsem stihla tu jedovatost zastavit. Dita zvedla hlavu, její oči byly zarudlé a prázdné, zorničky rozšířené do temných studní, ve kterých se už neodráželo vůbec nic. Rty měla okousané do krve a na pravé straně krku, těsně pod límcem rozepnuté košile, se jí rýsoval čerstvý, fialově žlutý otisk cizích prstů.
„Včera večer jsem musela jet na tu večeři se zástupcem od Kovo-Investu místo Jandy, protože on měl lístky s manželkou do divadla,“ pronesla hlasem, který zněl jako drcené sklo. Zrak mi okamžitě sjel z její mrtvé tváře na ten podlitý krk a pak zpátky na tu naditou věc, která teď ležela na stole jako kus toxického odpadu. Z čela se mi vytratil všechen vztek a nahradil ho ledový pot, který mi začal pomalu stékat po spáncích dolů k čelisti.
Před očima se mi zhmotnil obraz toho tlustého, arogantního chlapa z Kovo-Investu, který nás minulý měsíc na poradě sjížděl pohledem jako kusy masa na pultě. Dita si přetáhla okraj kabátu blíž ke krku, aby tu modřinu zakryla, a její třesoucí se ruka na chvíli spočinula na té nadité obálce. Zaplatil jí, aby mlčela, aby nepodala stížnost, aby zachránil nejdůležitější kontrakt roku, který by se jinak po jejím oznámení na policii rozpadl v prach.
Spoluviníci z donucení
Janda věděl moc dobře, koho tam posílá a co se na těchhle soukromých večeřích po uzavření smlouvy v odlehlých hotelových barech děje. Dita byla jen krásná návnada, kterou předhodil našemu klíčovému dodavateli, a tahle obálka byla obyčejné držhubné za to, že to včera v noci zašlo až příliš daleko. Srdce mi bušilo v hrudi tak tvrdě, až mi to vyráželo dech, ale nebylo to už rozhořčení nad její docházkou, byl to čistý, neředěný odpor k celému tomuhle místu.
Dívala jsem se na tu její drahou kabelku, ze které trčel růžový roh té zatracené výplatní pásky, a cítila jsem k ní najednou podivnou, lepkavou lítost. Všechna moje zášť, kterou jsem si hýčkala každé ráno při pohledu na její prázdnou židli, se vypařila a zbyl jen hluboký, dusivý hnus z toho, čeho jsem součástí. Byla to daň za fungování v mašinérii, kde lidská důstojnost končí přesně tam, kde začínají firemní tabulky s obratem za čtvrtletí.
Odvrátila jsem od ní zrak a zahleděla se zpátky do své úhledné, čisté excelové tabulky, kde naštěstí všechna zadaná čísla dávala dokonalý smysl. Doteď jsem si myslela, že mě tahle firma vykořisťuje tím, že mě nutí dělat neplacené přesčasy a plnit normy za chybějící kolegy. Zkousla jsem si vnitřní stranu tváře tak silně, až se mi na jazyku rozlila hřejivá, železitá pachuť krve, a sevřela dlaně pevně v pěst.
Dita vytáhla ze zásuvky vlhčené ubrousky a začala si z obličeje drhnout zbytky včerejšího make-upu, kůže na tvářích jí červenala pod tím hrubým tlakem. Z vedlejší kanceláře se ozval Jandův hlasitý, bezstarostný smích do telefonu, úplně stejný, jakým se smál na firemních večírcích po třetím drahém panáku. Ten bezstarostný zvuk se mi zařízl přímo do míchy a já měla chuť se zvednout, vzít ten nejtěžší šanon plný faktur a hodit mu ho na hlavu.
Jenže jsem neudělala vůbec nic, jen jsem si mlčky poposedla na své ergonomické židli a prsty se znovu dotkly té studené plastové klávesnice. Obě jsme v té místnosti seděly zavřené jako ve špinavé kleci, každá s vlastní cenovkou, kterou jsme si nechaly dobrovolně nalepit na čelo. Já jsem svou duši prodávala po stokorunách na hodinu za pocit falešné jistoty a dokonalé docházky, o kterou se vlastně nikdo neprosil.
Vrátila jsem se k vyplňování tabulek, protože zatímco ona prodala své tělo za třicet tisíc hrubého, já to svoje oddělávám každý den za mnohem méně.
