Článek
Jednou mi dokonce zazvonil u dveří, aby mi oznámil, že moje rohožka leží moc blízko ke schodišti.
Když se odstěhoval, většina domu si oddychla.
Asi na tři týdny.
Pak nám začal chybět.
Pan Dvořák bydlel v našem domě déle než všichni ostatní.
Říkalo se, že tam žil ještě v době, kdy v bytech nebyly plastové stoupačky, pošta se nosila dvakrát denně a děti si hrály na ulici bez reflexní vesty a dohledu tří dospělých.
Když jsme se nastěhovali my, byl už v důchodu.
Bylo mu něco přes šedesát a vypadal jako člověk, který se narodil rovnou v šedé bundě.
Tu bundu nosil pořád.
V zimě pod ní měl svetr.
V létě ji měl rozepnutou.
Někdy jsem přemýšlela, jestli vůbec vlastní něco jiného.
Měl také igelitovou tašku.
Ne nákupní.
Takovou tu pevnější, opakovaně používanou, která časem získá vlastní tvar a drží pohromadě jen silou zvyku.
S tou chodil do sklepa, ke kontejnerům, k popelnicím a před dům.
Byl prostě všude.
První konflikt jsme měli asi týden po nastěhování.
Zaparkovala jsem před domem.
Podle mě normálně.
Podle pana Dvořáka špatně.
„Takhle tam nikdo další nezaparkuje.“
„Ale vždyť je tam místo.“
„Není.“
„Je.“
„Není.“
Tohle byla naše první delší konverzace.
Nakonec jsem auto přeparkovala.
Ne proto, že měl pravdu.
Ale protože jsem pochopila, že pan Dvořák je schopný stát u mého auta až do večera.
O několik měsíců později mi zazvonil.
Bylo asi půl deváté.
„Ano?“
„Dole máte krabici.“
„Jakou krabici?“
„Od televize.“
„Aha.“
„Ta tam nemůže být.“
„Já ji zítra vyhodím.“
Podíval se na mě.
„Zítra není dneska.“
To byla věta, kterou bych nejraději vytiskla a pověsila mu na dveře.
Nakonec jsem sešla dolů v papučích a krabici odnesla.
Manžel mě potkal u výtahu.
„Kam jdeš?“
„Pan Dvořák rozhodl, že odpadový hospodářský systém města kolabuje kvůli naší televizi.“
„Aha.“
„Nesnáším ho.“
„Hm.“
Manžel pana Dvořáka snášel lépe.
Možná proto, že doma dostával méně pokynů.
Já ho potkávala neustále.
„Paní Nováková, dveře.“
„Co dveře?“
„Nezaklaply vám.“
„Já se vracím.“
„Ale dveře neví, že se vracíte.“
Jindy zase:
„Máte otevřené okno ve sklepě.“
„Já nemám sklep.“
„Ale dům ano.“
Nebo:
„Váš syn nechal kolo u kočárkárny.“
„On si pro něj přijde.“
„To říká každý.“
Nevěděla jsem, kdo je „každý“, ale pan Dvořák měl zřejmě rozsáhlé statistiky.
Celý dům ho znal.
A téměř každý na něj měl nějakou historku.
Paní ze třetího patra jednou nechala před dveřmi pytel s oblečením pro charitu.
Do rána na něm měla nalepený papír:
CHODBA NENÍ SKLAD.
Mladému páru nahoře zase řekl, že jejich návštěvy po desáté večer příliš dupou.
„My žádné návštěvy nemáme,“ bránila se sousedka.
„Tak dupete vy.“
S panem Dvořákem se nedalo vyhrát.
Na schůzích vlastníků sedával v první řadě.
Měl desky.
V deskách papíry.
Na papírech poznámky.
Když předseda výboru něco řekl, pan Dvořák už měl připravenou otázku.
„A kdo to nacenil?“
„A proč to stojí tolik?“
„A kdo zkontroluje fakturu?“
„A co ta prasklina u sklepa?“
Na schůzích jsme ho všichni nenáviděli.
Hlavně kolem deváté večer, kdy už byla odsouhlasená střecha, výtah, fond oprav i nové zvonky a pan Dvořák vytáhl další papír.
„Ještě bych měl jednu věc.“
Nikdy neměl jednu věc.
Měl minimálně čtyři.
Pak začal stárnout.
Nejdřív nenápadně.
Chodil pomaleji.
Igelitová taška zůstávala doma.
Šedou bundu vyměnil za delší kabát.
Jednou jsem ho potkala u výtahu a všimla si, že se opírá o hůl.
„Co se vám stalo?“
„Nic.“
„Máte hůl.“
„To vidím.“
Typický pan Dvořák.
Asi za půl roku spadl.
Ne doma.
Před obchodem.
Zlomil si kyčel.
Dozvěděli jsme se to od jeho dcery, která přijela vybrat poštu a zalít květiny.
„Táta je v nemocnici,“ řekla.
„To je mi líto.“
„Pak půjde asi na rehabilitaci.“
Pan Dvořák se vrátil přibližně po dvou měsících.
Už nechodil tak jistě.
Měl chodítko.
Přesto během prvního týdne stihl upozornit souseda, že parkuje příliš blízko vjezdu.
Řekla jsem manželovi:
„Tak je zase v pořádku.“
Manžel se zasmál.
Jenže úplně v pořádku nebyl.
Začala za ním častěji jezdit dcera.
Pak i nějaká pečovatelka.
Jednoho dne jsem šla z práce a před domem stálo stěhovací auto.
Pan Dvořák seděl na lavičce.
Vedle něj jeho dcera.
Z auta nosili krabice.
„Stěhujete se?“ zeptala jsem se.
Dcera přikývla.
„Táta už tady sám být nemůže.“
Pan Dvořák se mračil.
„Můžu.“
„Nemůžeš.“
„Můžu.“
Tohle zjevně nebyla jejich první diskuse na toto téma.
Nakonec se ukázalo, že jde do domova seniorů kousek za městem.
Nechtěl.
Bylo to vidět.
Ale asi sám věděl, že to jinak nepůjde.
„Tak se mějte,“ řekla jsem.
Bylo mi najednou zvláštně.
Člověk může někoho roky považovat za otravného a přesto mu není jedno, když odchází.
Pan Dvořák se na mě podíval.
„Hlavně zavírejte dole ty dveře.“
Musela jsem se smát.
„Budu.“
„Nebudete.“
To byla poslední věc, kterou mi řekl před domem.
První týden bez něj byl zvláštně příjemný.
Nikdo nekontroloval parkování.
Nikdo nezvonil kvůli krabicím.
Na chodbě mohl stát kočárek, aniž by u něj vzniklo správní řízení.
„Je tu klid,“ řekla sousedka ve výtahu.
„To jo.“
Pak začaly mizet balíky.
Nejdřív jeden.
Kurýr ho nechal dole u schránek.
Večer tam nebyl.
Za týden zmizel další.
„Dřív se tohle nestávalo,“ řekla paní ze třetího patra.
Měla pravdu.
Pak jsme jednoho rána našli otevřené vchodové dveře.
Někdo je nezavřel.
Další týden spal ve sklepní chodbě nějaký cizí člověk.
Nikdo netušil, jak se dovnitř dostal.
„Ty dveře nedoléhají,“ řekl manžel.
„To říkal Dvořák.“
„Hm.“
Začalo mi to docházet.
Pan Dvořák chodil večer kolem dveří.
Když nezaklaply, zavřel je.
Ne proto, že chtěl někoho buzerovat.
Prostě je zavřel.
Pak přišel první sníh.
Ráno jsem vyšla z domu a málem upadla.
Chodník byl zledovatělý.
„Kde je posyp?“ zeptala se sousedka.
Nikdo nevěděl.
Minulé roky byl chodník vždycky posypaný.
Myslela jsem si, že to dělá úklidová firma.
Nedělala.
Dělal to pan Dvořák.
Stejně jako odhrnoval sníh od popelnic.
Stejně jako dával nádoby po svozu zpátky ke zdi.
Stejně jako zavíral sklepní okénka, když začalo pršet.
Stejně jako volal správci, když nesvítilo světlo.
A stejně jako přebíral balíky.
To jsme zjistili úplně náhodou.
„On mi vždycky bral zásilky,“ řekla paní ze čtvrtého patra.
„Mně taky.“
„Mně taky.“
Stáli jsme na chodbě a pomalu skládali seznam věcí, které jsme považovali za samozřejmost.
Pan Dvořák znal pošťáka.
Znal kurýry.
Věděl, kdo v domě bydlí.
Když přišel někdo cizí, zeptal se, kam jde.
My jsme to považovali za špehování.
Možná to trochu špehování bylo.
Ale díky tomu se v domě skoro nikdy nic neztratilo.
Pak zemřela žárovka ve sklepě.
Nikdo ji nevyměnil.
Tři dny.
Čtvrtý den jsem si vzala novou žárovku a šla dolů sama.
Když jsem stála na malé stoličce a snažila se vyšroubovat starou, napadlo mě:
Pan Dvořák tohle dělal pořád.
Nikdy jsem ho u toho neviděla.
Prostě další den světlo zase svítilo.
Za další dva týdny se konala schůze vlastníků.
Byla nejkratší v historii domu.
Nikdo neměl poznámky.
Nikdo nepoložil otázku k faktuře.
Nikdo se nezeptal na prasklinu u sklepa.
Odsouhlasili jsme všechno za hodinu.
„To je paráda,“ řekl někdo.
Ale mně to vlastně připadalo divné.
Když předseda řekl, že oprava dveří bude stát skoro třicet tisíc, automaticky jsem čekala:
„A kdo to nacenil?“
Nic.
Ticho.
Pan Dvořák by se zeptal.
Nakonec jsem se zeptala já.
„Neměli bychom mít ještě druhou nabídku?“
Všichni se na mě podívali.
Manžel se usmál.
„Dvořáková,“ zašeptal.
Kopla jsem ho pod stolem.
Na pana Dvořáka jsem začala myslet častěji.
Ne jako na svatého.
Pořád to byl protivný chlap.
Nikdo po mně nemůže chtít, abych zapomněla na incident s rohožkou.
Ale najednou mi docházelo, že člověk může být otravný a zároveň užitečný.
Někdy velmi užitečný.
Jednou jsem potkala jeho dceru.
Přijela pro poslední věci z bytu.
„Jak se táta má?“
„Dobře. Nadává.“
„Takže dobře.“
Zasmála se.
„Jo. Už se tam pohádal se správcem.“
„Kvůli čemu?“
„Prý špatně třídí plast.“
To mě pobavilo.
„Můžu za ním někdy přijít?“
Dcera se na mě překvapeně podívala.
„Jasně.“
O týden později jsem seděla v autě před domovem seniorů.
Přivezla jsem mu kávu.
Nevěděla jsem, co se nosí člověku, kterého jste patnáct let považovali za otravu.
Čokoláda mi připadala příliš osobní.
Květiny absurdní.
Tak jsem vzala kávu a sušenky.
Pan Dvořák seděl v zahradě.
Měl nový kabát.
Šedý.
Samozřejmě.
„Dobrý den.“
Podíval se na mě.
„Co tady děláte?“
„Přišla jsem vás navštívit.“
„Proč?“
To nebyl člověk, který by vám návštěvu usnadnil.
„Protože doma je bez vás bordel.“
Chvíli na mě koukal.
Pak se usmál.
Poprvé jsem si všimla, že má docela hezký úsměv.
„Já vám to říkal.“
Sedla jsem si vedle něj.
Vyprávěla jsem mu o dveřích.
O balících.
O chodníku.
O sklepním světle.
Bylo vidět, že ho to těší.
Snažil se to skrývat.
Moc mu to nešlo.
„A popelnice?“ zeptal se.
„Co s nimi?“
„Vrací je někdo po svozu?“
„Ne.“
Zavrtěl hlavou.
„To jsem si mohl myslet.“
„Pane Dvořáku.“
„Hm?“
„Vy jste toho dělal docela hodně.“
„Někdo musel.“
„A my jsme si mysleli, že jen prudíte.“
Podíval se na mě.
„Já jsem taky prudil.“
To mě rozesmálo.
Seděli jsme tam skoro hodinu.
Při odchodu mě doprovodil ke vchodu.
Pomalu, s chodítkem.
Na parkovišti jsem otevřela auto.
„Tak se mějte.“
„Vy taky.“
Nasedla jsem.
Pak zaklepal holí na okénko.
Stáhla jsem ho.
„Ano?“
Ukázal před auto.
„Stojíte přes čáru.“
Podívala jsem se dolů.
Měl pravdu.
Levé kolo bylo asi deset centimetrů vedle bílé čáry.
„To snad nemyslíte vážně.“
„Myslím.“
„Tady je půl parkoviště prázdné.“
„To je jedno.“
Chvíli jsme na sebe koukali.
Pak jsem nastartovala.
Přeparkovala jsem.
O dvacet centimetrů doprava.
Pan Dvořák spokojeně přikývl.
A tehdy jsem věděla jistě, že je opravdu v pořádku.
Dnes se v našem domě střídáme.
Jeden soused sype chodník.
Jiný kontroluje dveře.
Balíky už nenecháváme dole.
Když praskne žárovka, někdo ji koupí.
A jednou za čas se na schůzi ozvu:
„A kdo to nacenil?“
Manžel se na mě pokaždé podívá.
Nemusí nic říkat.
Oba víme.
Pan Dvořák se odstěhoval.
Ale nějakým způsobem v tom domě pořád trochu bydlí.
