Článek
Děláme s Romanem ve stejné fabrice na kraji průmyslové zóny u Plzně. Já dělám seřizovače na CNC mašinách, on je na kontrole kvality o halu dál. Nejsme kamarádi, jen se známe od vidění z kantýny. Když se mu na začátku listopadu rozsypala převodovka u jeho starého Volkswagenu, zeptal se mě u automatu na kafe, jestli bych ho nemohl pár týdnů brát s sebou, než mu to v servisu dají dohromady. Bydlí na stejném sídlišti, jen o tři ulice vedle.
„Jasně, není problém, stejně tu cestu jedu,“ řekl jsem tehdy. Byla to chyba. Ta nejběžnější chyba člověka, který si myslí, že drobná služba nic nestojí.
Roman mi hned první pondělí vrazil do ruky zmačkanou tisícovku, že prý je to příspěvek na naftu na ten měsíc. Vzal jsem si ji, strčil ji do přihrádky a tím se to celé překlopilo. Tisícovka z něj udělala podílníka. Koupil si za ni pocit, že moje pět let staré kombi je teď napůl jeho.
Začalo to nenápadně. Třetí den ráno u něj zvoním, Roman nikde. Volám mu, nezvedá to. Vyleze z vchodu za sedm minut, v ruce drží napůl snědenou koblihu s marmeládou a ztěžka dosedne na sedadlo spolujezdce.
„Čau, nestíhačka, hledal jsem klíče od skříňky,“ zamumlá s plnou pusou. Ani se neomluví. Jen zabouchne dveře, zapne si pás a rovnou natáhne ruku k panelu klimatizace. Vždycky mi otočí teplotu o dva stupně nahoru a výdechy namíří přímo na svůj obličej. Drobky z té jeho koblihy padají na tmavou látku sedadla a na gumový kobereček, který jsem o víkendu čistil wapkou.
Já jsem zvyklý mít v autě ticho a chladno. Ráno potřebuju těch pětadvacet minut jízdy na to, abych se probral. S Romanem se ticho nekonalo. Zapínal si nahlas nějaké ranní show v rádiu, u kterých se smál vlastním vtipům, a celou cestu mi vykládal, koho zase včera na hale seřval, protože to špatně obrobil. Já jen svíral kožený volant a kýval.
O čtrnáct dní později se ukázalo, že tisícovka nekupuje jen prostor v autě, ale i můj čas po šichtě.
Byl čtvrtek, zrovna nám skončila ranní. Padla ve dvě. V deset minut po druhé jsem už seděl v nastartovaném autě na obřím firemním parkovišti a čekal. Ve čtvrt na tři Roman nikde. Motor běžel na volnoběh, topení foukalo, venku mrholilo. Napsal jsem mu zprávu. Nic. Ve třicet pět se konečně objevil. Nekvaltoval. Šel pomalým, houpavým krokem, přes rameno sportovní tašku, a ještě se u závor zakecal s chlapama z údržby.
Když vzal za kliku a těžce dosedl, celé auto se zhouplo. Vnesl do auta pach studeného potu a levného deodorantu. Ztěžka odhodil tašku někam dozadu na sedadla.
„Kde jsi byl? Já potřebuju ještě dojet do lékárny, než zavřou,“ řekl jsem, aniž bych se na něj podíval. Zařadil jsem jedničku a prudce vyjel z parkovacího místa.
„Ale prosím tě, mistr mě ještě zdržel u papírů. Museli jsme vyřešit tu zmetkovitost z úterka. Ty toho naděláš kvůli čtvrthodince,“ mávl rukou, jako bych byl nervózní ženská. Sáhl do kapsy, vytáhl elektronickou cigaretu a normálně si v tom autě potáhl. Hustá, nasládlá pára s vůní vodního melounu se rozlila po celé kabině.
„V autě se nekouří, Romane,“ řekl jsem suše a zmáčkl tlačítko stahování okénka.
„Vždyť je to jen pára, ty vole. Dýcháš horší věci rovnou z výfuku,“ odsekl, ale cigaretu strčil zpátky do kapsy bundy. Do konce cesty jsme nepromluvili. Já jen cítil těžkou pachuť frustrace z toho, že ho vezu, a přitom se ve vlastním autě cítím jako vetřelec, který ho vlastně jenom omezuje.
Nejvíc mě štvalo to moje mlčení. Roman nebyl šéf. Nebyl to můj nadřízený. Mohl jsem mu prostě říct, ať zítra jezdí autobusem. Jenže on věděl, že to neudělám. Znal ten typ chlapů, jako jsem já – co radši zatnou zuby, dělají kompromisy a vyhýbají se otevřenému konfliktu na pracovišti. Vyhovovalo mu to. Bylo to levné, pohodlné a měl řidiče, který drží hubu.
Poslední kapka přišla hned v pátek. Měl jsem po práci vyzvedávat svou devítiletou dceru Elišku, kterou mám ve střídavé péči. Musel jsem ji vyzvednout u bývalé ženy přesně v půl čtvrté, protože pak odjížděla na nějaké školení. Roman to věděl, říkal jsem mu to hned ráno cestou tam.
Ve dvě jsme vyrazili z fabriky. Roman seděl vedle mě, nohy natažené co nejdál, a scrolloval něco na mobilu. Blížili jsme se k velkému kruhovému objezdu na okraji města.
„Hele, vem to tady na prvním sjezdu do průmyslové zóny,“ řekl najednou, aniž by zvedl oči od displeje. „Potřebuju si skočit do stavebnin pro nějaký silikon a pásku. Budu to dělat o víkendu v koupelně.“
Přibrzdil jsem před kruháčem. „Romane, já nemám čas se courat po obchodech. Musím pro Elišku na druhou stranu města.“
„Vždyť je to na deset minut, ty vole. Já tam jen vběhnu a hned jsem zpátky. Nemůžu se s tím pak tahat autobusem.“
„Ne. Říkal jsem ti, že v půl čtvrté musím být u Kláry.“ Najel jsem na kruháč a dal blinkr doleva, na hlavní tah do centra.
Roman si hlasitě odfrkl a demonstrativně zamkl displej telefonu. „To je s tebou fakt domluva. Člověk ti dává litr měsíčně na naftu, ale jak něco potřebuje, tak se najednou hrozně spěchá.“
Prsty jsem křečovitě zaťal do volantu. Neřekl jsem nic. Ten litr, to byly dvě plné nádrže před pěti lety. Dneska mi to pokrylo sotva třetinu toho, co jsem ten měsíc projel, a to nepočítám tlumiče a nervy. Zavezl jsem ho k jeho paneláku. Vystoupil, pořádně praštil dveřmi, že se auto otřáslo, a bez rozloučení odešel do vchodu.
V neděli večer jsem šel s Eliškou k autu, protože jsem ji vezl zpátky k její matce. Eliška má velkou, masivní autosedačku, takovou tu, co váží deset kilo a má vlastní ochranný pultík. Vždycky jsem ji měl vzadu za spolujezdcem.
Když jsme k autu přišli, Eliška se mě zeptala, jestli by aspoň jednou nemohla sedět vepředu jako velká holka.
Podíval jsem se na tu sedačku. Pak na místo spolujezdce, kde na plastovém prahu ještě pořád byly zaschlé blátivé šlápoty z Romanových bot.
„Jasně, že můžeš,“ řekl jsem jí.
Odjistil jsem isofix a celou tu těžkou konstrukci jsem přesunul na přední sedadlo. Pořádně jsem ji zacvakl do kotev a sedačku spolujezdce jsem posunul až úplně dozadu, aby Eliška měla místo na nohy. Dosedla tam skoro až k zadním sedačkám. Ten masivní kus plastu s bočními chrániči hlavy najednou zabral celý ten prostor.
Když jsem večer přijel domů sám, uklízel jsem kufr. Měl jsem ve zvyku sedačku přesunout zase dozadu, aby měl Roman v pondělí ráno místo. Zastavil jsem se u otevřených dveří. Podíval jsem se na tu velkou černou věc trůnící vedle řidiče. Nechal jsem ji tam a auto zamkl.
V pondělí ráno v šest nula nula jsem zabrzdil před Romanovým vchodem. Tentokrát tam už stál, batoh u nohou a kouřil. Když mě viděl, típl cigaretu o obrubník, sebral batoh a přistoupil k autu.
Vzal za kliku u dveří spolujezdce a zatáhl. Dveře jsem nechal odemčené. Otevřel je dokořán a chtěl si tam jako vždycky hodit ten svůj těžký batoh.
Ruka se mu zastavila ve vzduchu. Zíral na tu obrovskou dětskou autosedačku, která tam stála jako pevnost, opřená o palubní desku.
Stáhl jsem okénko.
„Co to je?“ zeptal se překvapeně. „Kam si mám jako sednout?“
„Malá včera chtěla sedět vepředu,“ řekl jsem klidně a podíval se mu do očí. „Musíš si sednout dozadu. A opatrně, mám tam tašku s montérkama.“
Roman chvíli stál a díval se na mě. Věděl to. Věděl úplně přesně, že ta sedačka se dá vyndat za dvacet vteřin. Věděl, že jsem ji tam nechal schválně, a taky věděl, proč jsem to udělal. Mohl začít řvát, mohl mi ten litr vyčíst znovu, mohl říct, že se mnou nepojede.
Ale neudělal to, protože by musel jet v dešti narvaným trolejbusem.
Zavřel přední dveře. Otevřel si ty zadní, za spolujezdcem. S hekáním se tam nasoukal, protože kvůli posunutému přednímu sedadlu tam zbylo místo sotva pro dítě. Praštil dveřmi.
Nastavil jsem si zrcátko tak, abych viděl jeho naštvaný obličej natlačený blízko okna. Přidal jsem topení na svoje nohy a na rádiu zapnul zprávy. Zařadil jsem jedničku a odjel od obrubníku. V autě bylo celou cestu absolutní ticho.
