Článek
V naší kanceláři nás pracuje osm. Známe se dlouho, obědváme spolu a narozeniny jsme vždycky brali jako příležitost na chvíli zavřít počítače a sejít se v kuchyňce. Oslavenec přinesl něco sladkého a my mu dali dárek. Většinou poukaz, knížku nebo něco, o čem se během roku zmínil.
První společný dárek jsem koupila před třemi lety. Hanka tehdy slavila padesátiny a já věděla, do kterého zahradnictví chodí. Nabídla jsem se, že tam cestou domů vyzvednu poukaz. Kolegové mi poslali peníze, předali jsme ho a Hanka měla radost.
Příště už se někdo zeptal rovnou mě, co koupíme.
Nejdřív jsem měla jen zajet do obchodu
Postupně jsem začala hlídat narozeniny, navrhovat dárky a psát ostatním, kolik kdo přispěje. Když se názory lišily, hledala jsem další možnosti. Nakonec jsem většinou objednávku udělala ze svého účtu, protože než jsme se dohodli, do oslavy zbývaly dva dny.
Nebylo to nic, co by mi někdo výslovně přidělil. Bavilo mě vymyslet něco, co druhému udělá radost. Sama jsem přinesla přání a někdy koupila i tašku, aby se poukaz nepředával jen tak v obálce z kancelářské skříně.
Jen peníze nechodily pokaždé stejně rychle.
Hanka zaplatila hned. Milan obvykle druhý den. Další kolegyně mi někdy dala hotovost až při předávání. Petr pokaždé napsal, že určitě přispěje, ale převod pravidelně odkládal. Jednou neměl u sebe telefon, podruhé byl zrovna mezi poradami a pak už si nevzpomněl.
Většinou šlo o sto padesát korun na člověka.
Právě proto mi připadalo nepříjemné se připomínat potřetí. Nechtěla jsem někoho zastavovat u kávovaru a ptát se, kdy mi pošle částku, za kterou jsme si před chvílí koupili oběd.
Petr měl společné dárky nejraději
Když někdo navrhl, že tentokrát stačí květina a přání, Petr byl proti. Podle něj jsme dobrý kolektiv a měli bychom si dávat něco pořádného. Při kulatých narozeninách navrhoval dražší poukaz nebo větší společný dárek.
Někdy měl dobrý nápad. Jednou si vzpomněl, že kolega rád chodí na koncerty, a vybral představení, které by mě vůbec nenapadlo. Nešlo tedy o člověka, který by se jen přišel podepsat a o ostatní se nezajímal.
Při předávání se navíc vždycky ujal řeči. Uměl popřát, udělat vtip a připomenout něco, co jsme s oslavencem zažili. Já mu předala zabalený dárek a byla jsem ráda, že nemusím mluvit před všemi.
Problém začínal až potom, když jsem kontrolovala účet.
Jednou jsem mu poslala krátkou zprávu. Odpověděl, že na to zapomněl a hned to napraví. Za týden jsem se zeptala znovu. Napsal jen palec nahoru. Peníze nepřišly a já už další zprávu neposlala.
Nebylo to poprvé.
Začala jsem si částky zapisovat
Manžel se mě jednou zeptal, proč mám doma další cizí dárek. Vysvětlila jsem mu, že ho vezmu v pondělí do práce a pak mi ostatní pošlou svoje díly. Chtěl vědět, jestli už mi zaplatili ten předchozí.
Řekla jsem, že skoro všichni.
Zeptal se, co znamená skoro.
Večer jsem otevřela bankovnictví a prošla poslední čtyři sbírky. U jedné chybělo sto padesát korun, u druhé tři sta. Něco mi lidé dali hotově, takže jsem nechtěla z paměti dělat přesné vyúčtování. I tak jsem věděla, že několik příspěvků už nejspíš nepřijde.
Manžel řekl, ať se příště peníze vyberou předem. To mě samozřejmě napadlo také. Jen jsem měla pocit, že budu kvůli pár stokorunám měnit něco, co ostatním připadá příjemné.
Další dárek ale měl stát víc. Milan slavil padesátiny a Petr navrhl poukaz na zážitek. Vybrali jsme jeden za dva tisíce a dohodli se, že se složí nás zbývajících sedm. Napsala jsem cenu, částku na člověka a číslo účtu.
Tentokrát jsem přidala datum, do kterého mají peníze přijít.
Bez příspěvků jsem objednávat nechtěla
Termín jsem stanovila týden před oslavou, abych ještě stihla objednávku vyřídit. Nebyla to žádná zvláštní překážka. Poukaz přišel e-mailem a vytisknout jsme ho mohli v práci. Potřebovala jsem jen vědět, kolik peněz skutečně máme.
Čtyři lidé zaplatili hned. Jedna kolegyně se zeptala, jestli může přispět méně, protože má ten měsíc větší výdaje. Řekla jsem jí, že samozřejmě. Našli jsme podobný poukaz za osmnáct set a přepočítali příspěvky. Ti, kteří už zaplatili, souhlasili, že jim rozdíl vrátím.
Petr nic neposlal.
Den po termínu jsem do společného chatu napsala, kolik je zatím vybráno. Na poukaz za osmnáct set stále chyběly dva příspěvky. Nabídla jsem, že vybereme něco za peníze, které máme. Ze svého už doplácet nebudu. Nepojmenovala jsem nikoho a staré příspěvky jsem vůbec nezmínila.
Petr mi za chvíli přišel říct, že tu zprávu nechápe.
Prý jsme nikdy neřešili každou korunu
Zeptal se, jestli vážně kvůli pár stovkám nedokážeme koupit kolegovi dárek k padesátinám. Řekla jsem, že dokážeme, ale potřebuju, aby lidé nejdřív poslali to, na čem jsme se domluvili.
Petr namítl, že peníze přece dostanu. Jen není potřeba kolem toho vytvářet pravidla a termíny. Podle něj tím kazím tradici, která dosud fungovala normálně.
Odpověděla jsem, že fungovala i proto, že jsem některé částky doplatila sama.
Tvářil se překvapeně a zeptal se, proč jsem se nepřipomněla. Řekla jsem mu, že jsem to několikrát udělala. Vytáhl telefon, otevřel náš chat a chvíli v něm listoval. Pak připustil, že na jednu zprávu opravdu zapomněl.
Nechtěla jsem před kanceláří procházet všechny jeho nezaplacené příspěvky. Řekla jsem jen, že nechci další dárek koupit s tím, že zase budu čekat, kdo si vzpomene.
Petr si povzdechl. Kvůli takovým drobnostem bychom podle něj neměli být malicherní.
Nabídla jsem mu, aby to tentokrát zařídil
Nebyla to věta, kterou jsem měla připravenou. Prostě jsem mu řekla, že pokud chce zachovat dosavadní způsob, může poukaz koupit on. Vybrané peníze mu převedu a zbytek si dořeší s ostatními.
Chvíli mlčel. Pak souhlasil. Dodal, že se s lidmi určitě domluví a nemusíme kvůli tomu dělat problém.
Nejdřív jsem vrátila přeplatky a potom mu poslala zbývající částku, odkaz na poukaz a přehled těch, kteří už zaplatili. Kolegyně mezitím poslala dohodnutý menší příspěvek. Zbýval tedy Petr a jeden kolega, který byl celý týden na služební cestě.
Za dva dny se Petr zastavil u mého stolu. Chtěl vědět, jestli ten kolega zprávy vůbec čte. Napsal mu totiž dvakrát a zatím dostal jen odpověď, že to pošle večer.
Řekla jsem, že podobné odpovědi znám.
Petr se neusmál.
Oslava proběhla úplně normálně
Poukaz koupil, vytiskl a přinesl. Přání obstarala Hanka. Já jsem se podepsala a při předávání stála s ostatními. Petr popřál jako obvykle, Milan měl radost a pak jsme jedli chlebíčky.
Nikdo nepoznal, že jsme dárek koupili trochu jinak.
O týden později jsem slyšela Petra, jak se kolegy ptá na poslední příspěvek. Řekl mu přesnou částku a dodal, že mu ji napsal už dvakrát. Kolega sáhl po telefonu a převod udělal přímo před ním.
Odpoledne mi Petr poslal peníze, které mi dlužil z předchozí sbírky. Do zprávy napsal jen, že na to opravdu zapomněl. Poděkovala jsem. Starší chybějící příspěvky jsme ještě prošli a něco se dohledalo, ale ne všechno.
Nevěřím, že se tím najednou změnil v jiného člověka. Když se příště hledal někdo, kdo zajede pro květinu, zase se podíval nejdřív na mě.
Tentokrát jsem řekla, že cestou nemám čas.
Dárky si dáváme dál
Na další narozeniny jsme se dohodli, že se organizování bude střídat. Člověk, který dárek obstarává, napíše částku a počká, až se vybere. Kdo přispět nechce nebo nemůže, řekne to předem. Podle toho vybereme něco menšího.
Ne všem střídání vyhovuje. Milan nedávno řekl, že já jsem dárky uměla vybírat nejlépe. Potěšilo mě to a už jsem se nadechovala, že mu s dalším pomůžu. Nakonec jsem mu jen poradila obchod. Objednávku udělal sám.
Před poslední oslavou napsal do chatu právě Petr. Vybral knížku a poukaz, poslal číslo účtu a požádal nás, ať přispějeme do středy, protože ve čtvrtek chce objednávat.
Poslala jsem peníze hned.
Pak jsem se podívala na jeho zprávu ještě jednou. Byl v ní stejný termín, který mu před několika měsíci připadal malicherný.
Rozdíl byl v tom, z čího účtu se tentokrát nakupovalo.
