Článek
Je mi šestašedesát a od manželovy smrti bydlím sama. Petr zemřel před čtrnácti měsíci. První týdny ke mně dcera Lenka jezdila skoro každý den. Později jsme se domluvily na nedělích, pokud neměla jiný program.
Byt jsem nezanedbávala. Vařila jsem si, převlékala postel a chodila ven. Jen okna v obýváku zůstávala neumytá a za velkou skříň jsem se nedostala. Když Lenka nabídla, že objedná úklidovou firmu, souhlasila jsem.
„Aspoň si nebudeš muset stoupat na židli,“ řekla.
Domluvily jsme středu. Lenka měla přijet po obědě, až bude hotovo. Připravila jsem peníze na případné drobnosti a ze stolku uklidila fotografie, aby je pracovnice nemusela přenášet.
Petrovu fotografii jsem položila do ložnice. Jeho hodinky tam už nebyly. Před měsícem si je odnesla Lenka, když mě o ně požádala. Táta je nosil i doma a jí se líbilo, že mají na kovovém řemínku pořád stejný škrábanec.
Na seznamu bylo i křeslo
Paní přišla přesně v osm. Jmenovala se Eva, měla vysavač, skládací schůdky a několik velkých pytlů. Ukázala jsem jí koupelnu a nabídla kávu. Odmítla, že si ji dá později.
Potom vytáhla vytištěnou objednávku.
„Začneme skříní v ložnici? Odvoz přijede kolem jedenácté.“
Myslela jsem, že si spletla byt. Vzala jsem si papír a našla na něm svou adresu i Lenčino telefonní číslo. Pod mytím oken a úklidem kuchyně stálo třídění a odvoz pánského oblečení, obuvi a drobného nářadí. Poslední položkou bylo křeslo v obývacím pokoji.
Eva se podívala směrem k oknu.
„Tohle?“
Přikývla jsem. Na opěradle visela deka, kterou jsem ráno použila při čtení.
Řekla jsem, že nic z uvedených věcí odvézt nechci. Eva papír položila na stůl. Vysvětlila mi, že firma dělá také vyklízení a dcera objednala obě služby společně. Bez mého souhlasu ale nic balit nebude.
Zavolala jsem Lence. Telefon zvedla až podruhé.
„Už tam jsou? To je dobře.“
Zeptala jsem se, proč má někdo odvážet Petrovo křeslo.
„Mami, vždyť o tom mluvíme už rok.“
Nemluvily jsme o odvozu. Lenka několikrát řekla, že bych měla něco změnit, a já odpovídala, že si to rozmyslím. Ani jednou jsem jí nedala seznam věcí, kterých se chci zbavit.
„Když už tam budou, udělají to najednou,“ pokračovala. „Ty bys to sama pořád odkládala.“
Požádala jsem ji, aby odvoz zrušila. Chvíli bylo ticho. Pak řekla, že přijede dřív.
Hodinky si nechat mohla
Eva začala umývat okna. Já seděla v kuchyni a znovu si četla objednávku. U pánského oblečení stálo, že má být předáno k dalšímu využití, pokud bude zachovalé. Lenka myslela i na tohle. Jen se nezeptala mě.
Přijela před desátou. V předsíni se podívala na prázdné pytle a potom na mě.
„Já ti chtěla ulehčit práci.“
Řekla jsem, že úklid mi práci ulehčí. Vyklizení skříně je něco jiného.
Lenka si sundala bundu. Když si vyhrnula rukáv, uviděla jsem Petrovy hodinky.
„Ty sis po tátovi něco nechala,“ řekla jsem. „Proč já nemůžu?“
Přikryla řemínek rukou. Pak namítla, že přece nechce odvézt všechno. Fotografie, knihy a drobnosti mohou zůstat.
Zeptala jsem se, kdo rozhodl, že křeslo mezi ty drobnosti nepatří. Sedával v něm Petr, ale poslední rok v něm sedávám já. Má vysoké opěradlo a dobře se mi z něj vstává.
Lenka si přitáhla židli. Poprvé od příchodu přestala sledovat, co Eva dělá.
Řekla, že se jí sem někdy těžko chodí. V předsíni vidí tátovy boty a na věšáku jeho bundu. Ještě pořád prý čeká, že se ozve z koupelny.
„Ty aspoň můžeš odejít domů,“ odpověděla jsem.
Hned mě zamrzelo, jak to znělo. Lenka se rozplakala a já jí podala kapesník. Nechtěla jsem porovnávat, které z nás chybí víc. Jen jsem potřebovala, aby pochopila, že prázdnější byt pro mě nemusí být lehčí byt.
Úklid pokračoval bez pytlů
Eva přišla pro čistou vodu. Lenka jí řekla, že odvoz ruší. Omluvila se za změnu objednávky a zavolala do firmy. Za rezervované auto měla zaplatit storno. Nechala jsem ji to vyřídit.
Potom se mě zeptala, jestli chci alespoň odnést bundu z věšáku.
Odpověděla jsem, že dnes ne.
Nebyla spokojená, ale bundy se nedotkla. Pomohla Evě odsunout křeslo, aby pod ním mohla vysát. Na podlaze ležela propiska a drobná mince. Lenka propisku zvedla.
„Tu hledal před posledními Vánocemi.“
Pamatovala jsem si to. Obvinil tehdy obě vnučky, že mu ji odnesly, a večer jim každé koupil novou, aby měly vlastní.
Lenka se usmála. Položila propisku vedle fotografie, kterou jsem přinesla zpátky z ložnice. Pak jsme si daly kávu. Eva přijala svůj šálek také.
První kabát jsem vybrala sama
O tři týdny později jsem otevřela Petrovu skříň. Zkoušela jsem to už několikrát, většinou jsem jen srovnala ramínka. Tentokrát jsem vytáhla zimní kabát. Byl těžký, zachovalý a poslední dva roky ho téměř nenosil.
Zavolala jsem Lence, zda by ho mohla odvézt na sběrné místo charity. Zeptala se, jestli mám připravené ještě něco.
„Zatím jen ten kabát.“
Přijela v sobotu. Než vzala tašku, požádala mě, jestli se může podívat do kapes. Našla starou jízdenku a papírek s rozměry police, kterou nám Petr slíbil přidělat. Papírek si nechala, jízdenku vyhodila. Kabát jsme předaly společně.
Křeslo stojí dál u okna. Ostatní věci třídím pomalu a některé si nechám. Lenka mi občas nabídne pomoc, ale už nepřijíždí s připraveným plánem.
Minulou neděli jsem jí ukázala umytá okna. Sedla si do Petrova křesla a všimla si, že jedna opěrka je povolená.
„Mám ho nechat opravit?“ zeptala se.
Řekla jsem, že ano. Teprve potom vytáhla telefon.
