Článek
Je mi jednapadesát a naše dcera Eliška se před půl rokem rozešla s Ondřejem. Nebyl v tom nikdo další. Poslední rok se hádali kvůli tomu, kde budou bydlet a jak si představují společný život. Eliška mi o tom občas něco řekla, ale většinu si nechala pro sebe. Když se odstěhovala, měla jsem chuť ji přesvědčovat, ať si to ještě rozmyslí. Nakonec jsem se jen zeptala, s čím potřebuje pomoct.
Ondřeje jsme měli rádi. S manželem si rozuměli od první návštěvy. Pavel ho naučil zacházet s několika nástroji, on zase manželovi pomohl nastavit nový telefon. O víkendech spolu něco dělali na chalupě nebo jeli na ryby. Když Eliška nemohla přijet, Ondřej se občas zastavil sám. Nenapadlo mě, že jednou budeme řešit, jestli ještě smí.
Po rozchodu jsem mu napsala, že mě to mrzí a přeju mu, aby se mu dařilo. Pavel mu zavolal a domluvili si sobotní rybaření. To mi připadalo v pořádku. Jenže potom Ondřeje přivedl i na nedělní oběd.
Dcera ten den přijela pro zimní bundu. Zůstala stát v předsíni, když uviděla jeho boty.
„Ty jsi mi nemohla napsat, že je tady?“
Věděla jsem to od rána. Pavel řekl, že Ondřej teď bydlí sám a pořádné jídlo mu udělá dobře. Elišce jsem nevolala, protože jsem čekala, že přijede až odpoledne. Teď jsem jí vysvětlovala, že už mají skoro dojedeno. Ani nevím, proč mi připadalo důležité říct právě tohle.
Bundu přehodila přes ruku a odešla. Ondřej za ní vyšel na chodbu, ale ona ho požádala, aby ji nechal. Nebyla hrubá. Jen mluvila tak tiše, že jsem musela přijít blíž, abych ji slyšela.
Večer mi zavolala. Nechtěla, abychom se s ním přestali zdravit. Chtěla vědět, kdy bude u nás, aby sem nejezdila ve stejnou dobu. Řekla jsem, že to zařídím. Pavel se ale rozčílil, když jsem mu její prosbu vyřídila. Prý má doma právo pozvat si kamaráda.
Zeptala jsem se, jestli musí zrovna v neděli, kdy za námi dcera obvykle jezdí. Odpověděl, že ona si rozchod vybrala a nemůže čekat, že kvůli tomu Ondřeje všichni odložíme.
Několik týdnů jsem jejich návštěvy domlouvala já. Když chtěl přijet Ondřej, napsala jsem Elišce, že bude lepší sobota. Manželovi jsem zase připomínala, že další neděli má přijet ona. Někdy jsem ani jednomu neřekla proč. Připadala jsem si jako někdo, kdo přepisuje objednávky, aby se hosté v restauraci nepotkali.
Pavel mi jednou řekl, že mu Ondřej chybí stejně jako dceři ten vztah. Namítla jsem, že jí možná nechybí. Chvíli mlčel. Pak řekl, že s ním konečně měl někoho, koho zajímalo to, o čem doma nikdo nechce poslouchat. Nebyla to úplně pravda, ale věděla jsem, co tím myslí. Na rybách jsme s ním nebyli ani já, ani děti.
Pak Eliška začala jezdit méně. Ve všední den měla práci a soboty chtěla trávit po svém. Na návštěvu vždycky zavolala předem a nejdřív se zeptala, kdo tam bude. Manžel se jí u telefonu ptal, jestli se nám vyhýbá. Myslel to napůl jako vtip. Mně do smíchu nebylo.
Minulý měsíc mi dcera řekla, že se vídá s kolegou. Zatím nechtěla nikoho představovat. Jen měla dobrou náladu a já byla ráda, že mi o sobě zase něco vypráví. Večer jsem to řekla Pavlovi.
O několik dní později mi Eliška poslala zprávu od Ondřeje. Psal jí, že je rád, že není sama, ale neměla by se do dalšího vztahu pouštět jen proto, aby na něj zapomněla. Věděl dokonce, kde ten kolega pracuje.
Pavel přiznal, že mu to řekl. Ondřej se prý ptal, jak se Eliška má, a manžel mu chtěl naznačit, že už nemá čekat. Myslel si, že jim oběma pomáhá.
Dcera se neptala na jeho úmysly. Ptala se, proč jsem to řekla já. Neměla jsem odpověď, která by zněla dobře. Byla jsem zvyklá mluvit s mužem o našich dětech. Jen jsem si nevšimla, že on ty zprávy posílá dál člověku, před kterým si Eliška přeje mít soukromí.
Omluvila jsem se jí. Pavlovi jsem řekla, že nic dalšího o Elišce Ondřejovi vyprávět nesmí. Souhlasil. Když jsem ho ale požádala, aby ho přestal zvát domů, znovu se ohradil. Mohou se přece vídat jinde, namítla jsem. Prý Ondřej nic neprovedl a nemá důvod ho vyhazovat od našeho stolu.
Zítra je neděle. Ondřej se manželovi nabídl, že mu dopoledne pomůže složit dřevo. Pavel mu řekl, ať potom zůstane na jídlo. Eliška mi před chvílí napsala, jestli může přijet na oběd.
Tentokrát jí napíšu, že tady bude i on. Už nechci, aby se to dozvídala podle bot v předsíni. Jen vím, co mi nejspíš odpoví. A až se Pavel zeptá, proč dcera zase nepřijela, nechci mu dál říkat, že má moc práce.
