Článek
„V tomhle mám hrozný břicho.“ Eliška stála před zrcadlem v předsíni a oběma rukama odtahovala tričko od těla. Bylo světle žluté, s malou vyšívanou třešní. Vybrala si ho v sobotu sama. V obchodě v něm poskakovala mezi regály a ptala se, jestli si ho může rovnou nechat na sobě.
Teď ho chtěla sundat.
Držela jsem klíče, přes rameno kabelku a pod paží krabici, kterou jsem cestou do práce potřebovala odnést na poštu. Na sporáku zůstala nedopitá káva. Bylo za deset osm a já už měla připravenou obvyklou větu, ať si konečně obuje boty.
Místo toho jsem položila krabici na zem.
„Kdo ti to řekl?“
Pokrčila rameny. Podívala se do zrcadla z boku a zatáhla břicho. Přesně tak, jak jsem to dělala já, když jsem zkoušela kalhoty.
„Eli, řekl ti někdo ve škole něco o bříšku?“
„Ne.“
„Tak proč si to myslíš?“
„Já nevím. Ty to taky říkáš.“
Věty, které se nepočítají
Neřekla to vyčítavě. Už se skláněla k botám a zkoušela do jedné dostat patu bez rozvázání tkaničky. Pro ni tím rozhovor skončil. Já ještě chvíli stála vedle té krabice a přemýšlela, kdy mě slyšela.
Vzpomínky přicházely docela rychle.
Minulý týden před návštěvou u známých. Před měsícem, když jsem ze skříně vytáhla loňské džíny. V neděli nad fotografií z výletu, kterou mi poslal manžel. Seděla jsem na ní vedle Elišky na lavičce a měla na sobě pruhované tričko.
„Tu smaž, prosím tě. Vypadám tam příšerně.“
Říkala jsem takové věci skoro mimochodem. Stejně jako že venku prší nebo že zase zdražilo máslo. Nenapadlo mě, že by je dcera měla vztahovat k sobě. Mluvila jsem přece o sobě.
Na ni jsem si dávala pozor.
Když moje máma jednou poznamenala, že má Eliška pořádné tvářičky, požádala jsem ji, ať takhle nemluví. Když dcera přinesla ze školy, že jedna spolužačka je tlustá, vysvětlovala jsem jí, proč to není hezké. Nedělila jsem před ní jídlo na zakázané a povolené. Nikdy jsem jí neřekla, že musí něco zhubnout.
Byla jsem přesvědčená, že v tomhle dělám všechno správně.
U školy jsem jí uhladila tričko. Už ho neměla žluté. Než jsme odešly, převlékla se do modrého, volnějšího.
„Jsi krásná, víš to?“ řekla jsem.
„Já vím, mami.“
Políbila mě a běžela dovnitř. Zůstala jsem před dveřmi o něco déle než obvykle. Ta odpověď mě vůbec neuklidnila.
Na fotografii jsem chyběla
Večer jsem otevřela fotografie v telefonu. Chtěla jsem najít ten snímek z lavičky, ale ve svém telefonu jsem ho neměla. Prosbu o smazání jsem myslela vážně a manžel ji splnil.
Našla jsem jiné výlety. Eliška na prolézačce, Eliška s tátou u rybníka, Eliška s obrovskou zmrzlinou, která jí tekla přes prsty. Já byla na několika snímcích z dálky. Na jednom jsem měla před břichem batoh. Na druhém jsem se otočila tak, aby mě manžel zachytil jen od ramen.
Přesně jsem si vybavila, kolik času jsme tenkrát strávili tím otáčením.
„Takhle ne. Počkej. Ještě jednou.“
Eliška už chtěla jít k vodě. Já ji držela za rameno a vysvětlovala, že jen uděláme hezkou fotku.
Manžel přišel do kuchyně pro sklenici.
„Nemáš ještě tu fotku z neděle?“ zeptala jsem se.
„Kterou?“
„Na lavičce.“
„Říkala jsi, ať ji smažu.“
„Já vím.“
Chvíli hledal ve svém telefonu. Našel ji v koši a obnovil. Potom si sedl naproti mně a zeptal se, co se stalo.
Vyprávěla jsem mu o ranním tričku. Čekala jsem, že řekne, že přeháním a že děti opakují všechno možné. Trochu jsem si přála, aby to řekl.
„Já už nevím, co ti na to mám říkat,“ odpověděl místo toho.
Podívala jsem se na něj.
„Že ti to sluší, říkám. Ty mi vysvětlíš, že tomu nerozumím. Když nic neřeknu, myslíš si, že jsem si všiml toho samého co ty.“
Nebyl naštvaný. Jen unavený. Uvědomila jsem si, že ty rozhovory zná mnohem lépe než já. Pro mě to byla pokaždé nová chvíle před zrcadlem. Pro něj další fotografie, u které musí najít správnou odpověď.
Na displeji jsme s Eliškou seděly těsně vedle sebe. Smála se, já měla otevřenou pusu a na kolenou papírový sáček. Vzpomněla jsem si, že z něj právě vytahovala rohlík, který chtěla dát kachnám. Řekla jsem jí, že si ho sníme samy, a ona navrhla, že budeme alespoň kvákat.
To byl důvod, proč jsme se smály.
Celý týden jsem z té chvíle viděla jen svoje tričko.
Co jsem chtěla napravit hned
Druhý den jsem začala špatně.
Eliška seděla u snídaně a vybírala z jogurtu větší kousky ovoce. Přisedla jsem si a spustila, že všechna těla jsou jiná a že břicho má každý a že vzhled není to nejdůležitější.
Poslouchala mě asi půl minuty.
„Já si to žlutý tričko vezmu, jestli chceš,“ řekla.
Zmlkla jsem.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že nic nemusí. Přitom jsem ji právě přesvědčovala, aby se oblékla tak, že budu mít lepší pocit já.
„O tričko nejde,“ řekla jsem nakonec. „Chtěla jsem ti říct, že o sobě někdy mluvím ošklivě. A že mě mrzí, že jsi to slyšela.“
„Tak to neříkej.“
Byla to jednoduchá rada. Přikývla jsem.
Eliška mi podala kelímek a poprosila, jestli jí dojím ty jahody. Pak odešla hledat sešit. Já zůstala u stolu s jogurtem a s pocitem, že jsem právě dostala úkol, na který samotné vysvětlování stačit nebude.
První zkouška přišla ještě ten den. V kabince v obchodě jsem si oblékla sukni, která na ramínku vypadala mnohem lépe než na mně. Eliška seděla na malé stoličce a vymýšlela jména ženám na reklamním plakátu.
Nadechla jsem se k větě, kterou znala.
Pak jsem sukni svlékla.
„Tahle mi nesedí,“ řekla jsem.
„Mně se líbí,“ odpověděla.
„Mně taky. Ale špatně se mi v ní sedí.“
Zkusila jsem si to, abych si nevymýšlela další výmluvu. Látka se skutečně zařízla do pasu. Odložila jsem sukni a podala Elišce její mikinu. Žádná velká chvíle nenastala. Potřebovaly jsme ještě koupit lepidlo do školy a venku začínalo pršet.
Pořád se mi nechtělo do plavek
Nemůžu napsat, že jsem se od toho rána začala mít ráda taková, jaká jsem. Když jsme za dva týdny balili na bazén, třikrát jsem vyměnila plavky. Jedny tlačily, druhé se mi nelíbily a u třetích jsem dlouho hledala tričko, které bych si mohla obléct přes ně.
Eliška už měla v tašce sbalenou osušku. Stála u dveří koupelny a ptala se, jestli půjdu do vody také.
„Půjdu.“
Neřekla jsem to nadšeně. Spíš jsem si potřebovala připomenout, co jsme si domluvily.
V šatně jsem se převlékala pomalu. Pořád jsem měla chuť vysvětlit ženě u vedlejší skříňky, proč vypadám tak, jak vypadám. Vůbec se na mě nedívala. Hledala drobné do skříňky a potom odešla.
U vody mě Eliška vzala za ruku.
„Ukažu ti, jak už vydržím pod vodou.“
Počítala jsem jí vteřiny. Pokaždé, když se vynořila, odhrnula si mokré vlasy z očí a zeptala se, kolik to bylo. Chtěla ještě jednou. Pak ještě jednou. Byla jsem tam s ní tak dlouho, že jsem začala mít hlad.
Manžel nás vyfotil z druhé strany bazénu. Na snímku jsem stála ve vodě po pás a přidržovala Elišku pod zády. Měla roztažené ruce a zkoušela splývat.
Když mi fotografii večer ukázal, podívala jsem se nejdřív na sebe. Ten zvyk pořád fungoval.
„Mám ti ji poslat?“ zeptal se.
Přikývla jsem.
Tahle zůstane
Fotografii z lavičky jsem nechala vytisknout spolu s několika dalšími. Nedala jsem si ji na plochu telefonu, abych si každý den dokazovala, že jsem se změnila. Jen jsem ji položila k ostatním na stůl a koupila nové album.
Eliška mi při lepení pomáhala. Některé obrázky dávala nakřivo a pod jeden napsala datum, které jsme musely opravit. Když našla nás dvě na lavičce, rozesmála se.
„Tady jsme byly kachny.“
„Byly.“
Přejela po fotografii prstem a pak se na mě podívala.
„Tu jsem chtěla do pokojíčku. Ale táta říkal, že se ti nelíbí.“
Vzala jsem snímek za roh. Na okamžik jsem zase viděla pruhy na břiše, podbradek a vlasy přilepené k čelu. Eliška čekala. Držela lepidlo bez víčka a na stole pod ním začínala vznikat malá loužička.
„Chceš ji pořád?“
Přikývla.
Podala jsem jí fotografii a vzala lepidlo. Běžela do pokoje pro rámeček, ze kterého předtím vyndala obrázek koně. Musely jsme trochu zastřihnout bílý okraj, aby se snímek vešel.
Večer ho měla na nočním stolku. Vedle sklenice s vodou, rozečtené knížky a gumičky, kterou ráno hledáme po celém bytě.
Už jsem byla skoro ve dveřích, když mě zavolala zpátky.
„Mami, zítra si vezmu to žlutý.“
Otočila jsem se. Chtěla jsem jí říct, jak moc jí sluší. Místo toho jsem se zeptala, jestli ho má čisté.
„Mám. Je na židli.“
Posunula jsem jí sklenici dál od fotografie a zhasla velké světlo.Dceři jsem říkala, že je krásná. Pak před zrcadlem zopakovala moji větu
Osmiletou dceru jsem učila, že tělo není důvod ke studu. Sama jsem se ale před ní schovávala do volných triček a mazala společné fotografie. Dlouho mi nedocházelo, že slyší i věty, které neříkám jí.
„V tomhle mám hrozný břicho.“
Eliška stála před zrcadlem v předsíni a oběma rukama odtahovala tričko od těla. Bylo světle žluté, s malou vyšívanou třešní. Vybrala si ho v sobotu sama. V obchodě v něm poskakovala mezi regály a ptala se, jestli si ho může rovnou nechat na sobě.
Teď ho chtěla sundat.
Držela jsem klíče, přes rameno kabelku a pod paží krabici, kterou jsem cestou do práce potřebovala odnést na poštu. Na sporáku zůstala nedopitá káva. Bylo za deset osm a já už měla připravenou obvyklou větu, ať si konečně obuje boty.
Místo toho jsem položila krabici na zem.
„Kdo ti to řekl?“
Pokrčila rameny. Podívala se do zrcadla z boku a zatáhla břicho. Přesně tak, jak jsem to dělala já, když jsem zkoušela kalhoty.
„Eli, řekl ti někdo ve škole něco o bříšku?“
„Ne.“
„Tak proč si to myslíš?“
„Já nevím. Ty to taky říkáš.“
Věty, které se nepočítají
Neřekla to vyčítavě. Už se skláněla k botám a zkoušela do jedné dostat patu bez rozvázání tkaničky. Pro ni tím rozhovor skončil. Já ještě chvíli stála vedle té krabice a přemýšlela, kdy mě slyšela.
Vzpomínky přicházely docela rychle.
Minulý týden před návštěvou u známých. Před měsícem, když jsem ze skříně vytáhla loňské džíny. V neděli nad fotografií z výletu, kterou mi poslal manžel. Seděla jsem na ní vedle Elišky na lavičce a měla na sobě pruhované tričko.
„Tu smaž, prosím tě. Vypadám tam příšerně.“
Říkala jsem takové věci skoro mimochodem. Stejně jako že venku prší nebo že zase zdražilo máslo. Nenapadlo mě, že by je dcera měla vztahovat k sobě. Mluvila jsem přece o sobě.
Na ni jsem si dávala pozor.
Když moje máma jednou poznamenala, že má Eliška pořádné tvářičky, požádala jsem ji, ať takhle nemluví. Když dcera přinesla ze školy, že jedna spolužačka je tlustá, vysvětlovala jsem jí, proč to není hezké. Nedělila jsem před ní jídlo na zakázané a povolené. Nikdy jsem jí neřekla, že musí něco zhubnout.
Byla jsem přesvědčená, že v tomhle dělám všechno správně.
U školy jsem jí uhladila tričko. Už ho neměla žluté. Než jsme odešly, převlékla se do modrého, volnějšího.
„Jsi krásná, víš to?“ řekla jsem.
„Já vím, mami.“
Políbila mě a běžela dovnitř. Zůstala jsem před dveřmi o něco déle než obvykle. Ta odpověď mě vůbec neuklidnila.
Na fotografii jsem chyběla
Večer jsem otevřela fotografie v telefonu. Chtěla jsem najít ten snímek z lavičky, ale ve svém telefonu jsem ho neměla. Prosbu o smazání jsem myslela vážně a manžel ji splnil.
Našla jsem jiné výlety. Eliška na prolézačce, Eliška s tátou u rybníka, Eliška s obrovskou zmrzlinou, která jí tekla přes prsty. Já byla na několika snímcích z dálky. Na jednom jsem měla před břichem batoh. Na druhém jsem se otočila tak, aby mě manžel zachytil jen od ramen.
Přesně jsem si vybavila, kolik času jsme tenkrát strávili tím otáčením.
„Takhle ne. Počkej. Ještě jednou.“
Eliška už chtěla jít k vodě. Já ji držela za rameno a vysvětlovala, že jen uděláme hezkou fotku.
Manžel přišel do kuchyně pro sklenici.
„Nemáš ještě tu fotku z neděle?“ zeptala jsem se.
„Kterou?“
„Na lavičce.“
„Říkala jsi, ať ji smažu.“
„Já vím.“
Chvíli hledal ve svém telefonu. Našel ji v koši a obnovil. Potom si sedl naproti mně a zeptal se, co se stalo.
Vyprávěla jsem mu o ranním tričku. Čekala jsem, že řekne, že přeháním a že děti opakují všechno možné. Trochu jsem si přála, aby to řekl.
„Já už nevím, co ti na to mám říkat,“ odpověděl místo toho.
Podívala jsem se na něj.
„Že ti to sluší, říkám. Ty mi vysvětlíš, že tomu nerozumím. Když nic neřeknu, myslíš si, že jsem si všiml toho samého co ty.“
Nebyl naštvaný. Jen unavený. Uvědomila jsem si, že ty rozhovory zná mnohem lépe než já. Pro mě to byla pokaždé nová chvíle před zrcadlem. Pro něj další fotografie, u které musí najít správnou odpověď.
Na displeji jsme s Eliškou seděly těsně vedle sebe. Smála se, já měla otevřenou pusu a na kolenou papírový sáček. Vzpomněla jsem si, že z něj právě vytahovala rohlík, který chtěla dát kachnám. Řekla jsem jí, že si ho sníme samy, a ona navrhla, že budeme alespoň kvákat.
To byl důvod, proč jsme se smály.
Celý týden jsem z té chvíle viděla jen svoje tričko.
Co jsem chtěla napravit hned
Druhý den jsem začala špatně.
Eliška seděla u snídaně a vybírala z jogurtu větší kousky ovoce. Přisedla jsem si a spustila, že všechna těla jsou jiná a že břicho má každý a že vzhled není to nejdůležitější.
Poslouchala mě asi půl minuty.
„Já si to žlutý tričko vezmu, jestli chceš,“ řekla.
Zmlkla jsem.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že nic nemusí. Přitom jsem ji právě přesvědčovala, aby se oblékla tak, že budu mít lepší pocit já.
„O tričko nejde,“ řekla jsem nakonec. „Chtěla jsem ti říct, že o sobě někdy mluvím ošklivě. A že mě mrzí, že jsi to slyšela.“
„Tak to neříkej.“
Byla to jednoduchá rada. Přikývla jsem.
Eliška mi podala kelímek a poprosila, jestli jí dojím ty jahody. Pak odešla hledat sešit. Já zůstala u stolu s jogurtem a s pocitem, že jsem právě dostala úkol, na který samotné vysvětlování stačit nebude.
První zkouška přišla ještě ten den. V kabince v obchodě jsem si oblékla sukni, která na ramínku vypadala mnohem lépe než na mně. Eliška seděla na malé stoličce a vymýšlela jména ženám na reklamním plakátu.
Nadechla jsem se k větě, kterou znala.
Pak jsem sukni svlékla.
„Tahle mi nesedí,“ řekla jsem.
„Mně se líbí,“ odpověděla.
„Mně taky. Ale špatně se mi v ní sedí.“
Zkusila jsem si to, abych si nevymýšlela další výmluvu. Látka se skutečně zařízla do pasu. Odložila jsem sukni a podala Elišce její mikinu. Žádná velká chvíle nenastala. Potřebovaly jsme ještě koupit lepidlo do školy a venku začínalo pršet.
Pořád se mi nechtělo do plavek
Nemůžu napsat, že jsem se od toho rána začala mít ráda taková, jaká jsem. Když jsme za dva týdny balili na bazén, třikrát jsem vyměnila plavky. Jedny tlačily, druhé se mi nelíbily a u třetích jsem dlouho hledala tričko, které bych si mohla obléct přes ně.
Eliška už měla v tašce sbalenou osušku. Stála u dveří koupelny a ptala se, jestli půjdu do vody také.
„Půjdu.“
Neřekla jsem to nadšeně. Spíš jsem si potřebovala připomenout, co jsme si domluvily.
V šatně jsem se převlékala pomalu. Pořád jsem měla chuť vysvětlit ženě u vedlejší skříňky, proč vypadám tak, jak vypadám. Vůbec se na mě nedívala. Hledala drobné do skříňky a potom odešla.
U vody mě Eliška vzala za ruku.
„Ukažu ti, jak už vydržím pod vodou.“
Počítala jsem jí vteřiny. Pokaždé, když se vynořila, odhrnula si mokré vlasy z očí a zeptala se, kolik to bylo. Chtěla ještě jednou. Pak ještě jednou. Byla jsem tam s ní tak dlouho, že jsem začala mít hlad.
Manžel nás vyfotil z druhé strany bazénu. Na snímku jsem stála ve vodě po pás a přidržovala Elišku pod zády. Měla roztažené ruce a zkoušela splývat.
Když mi fotografii večer ukázal, podívala jsem se nejdřív na sebe. Ten zvyk pořád fungoval.
„Mám ti ji poslat?“ zeptal se.
Přikývla jsem.
Tahle zůstane
Fotografii z lavičky jsem nechala vytisknout spolu s několika dalšími. Nedala jsem si ji na plochu telefonu, abych si každý den dokazovala, že jsem se změnila. Jen jsem ji položila k ostatním na stůl a koupila nové album.
Eliška mi při lepení pomáhala. Některé obrázky dávala nakřivo a pod jeden napsala datum, které jsme musely opravit. Když našla nás dvě na lavičce, rozesmála se.
„Tady jsme byly kachny.“
„Byly.“
Přejela po fotografii prstem a pak se na mě podívala.
„Tu jsem chtěla do pokojíčku. Ale táta říkal, že se ti nelíbí.“
Vzala jsem snímek za roh. Na okamžik jsem zase viděla pruhy na břiše, podbradek a vlasy přilepené k čelu. Eliška čekala. Držela lepidlo bez víčka a na stole pod ním začínala vznikat malá loužička.
„Chceš ji pořád?“
Přikývla.
Podala jsem jí fotografii a vzala lepidlo. Běžela do pokoje pro rámeček, ze kterého předtím vyndala obrázek koně. Musely jsme trochu zastřihnout bílý okraj, aby se snímek vešel.
Večer ho měla na nočním stolku. Vedle sklenice s vodou, rozečtené knížky a gumičky, kterou ráno hledáme po celém bytě.
Už jsem byla skoro ve dveřích, když mě zavolala zpátky.
„Mami, zítra si vezmu to žlutý.“
Otočila jsem se. Chtěla jsem jí říct, jak moc jí sluší. Místo toho jsem se zeptala, jestli ho má čisté.
„Mám. Je na židli.“
Posunula jsem jí sklenici dál od fotografie a zhasla velké světlo.
