Článek
S mámou jsem přestala mluvit, když bylo Anetě šest.
Nikdy jsme neměly jednoduchý vztah. Máma měla vždycky pocit, že nejlépe ví, co mám dělat. Nejdřív mi radila s muži, potom s manželstvím a nakonec samozřejmě s výchovou.
„Ty jsi na ni moc přísná,“ říkávala.
„A ty jí zase všechno dovolíš,“ odpovídala jsem.
Jednou jsme se kvůli tomu opravdu pohádaly. Řekla jsem jí, že pokud nebude respektovat naše pravidla, Anetu nějakou dobu hlídat nebude.
O dva týdny později mi zazvonil telefon.
„Dobrý den, paní Novotná, jen se chci ujistit, že dnes Anetu vyzvedává babička,“ řekla vychovatelka.
Málem jsem telefon upustila.
Já nikoho neposlala.
Mámě jsem volala snad dvacetkrát. Dvě hodiny nezvedala telefon. Když se konečně ozvala, byla překvapená, proč tak vyvádím.
„Jsme na zmrzlině. Vždyť je se mnou.“
„Vzala jsi mi dítě bez dovolení.“
„Lucie, neblázni. Jsem její babička.“
Ten večer jsem jí řekla, aby nám už nevolala.
A ona skutečně nevolala.
„Mami, já ti to chtěla říct“
Uběhlo deset let.
Aneta babičku znala hlavně ze starých fotografií. O našem konfliktu věděla jen to, že jsme se hodně pohádaly.
Minulý měsíc mi večer podala svůj telefon, abych našla fotku našeho psa pro tetu.
Omylem jsem přejela o jednu fotografii dál.
Máma.
Seděla u malého stolku s cappuccinem. Naproti ní se smála Aneta.
„Co to je?“ zeptala jsem se.
Aneta zbledla.
„Mami, já ti to chtěla říct.“
„Kdy?“
Mlčela.
„Kdy, Aneto?“
„Nevím.“
Babičku si našla sama
Zjistila jsem, že si mámu našla na Facebooku už na jaře.
Nejdřív si jen prohlížela její fotografie. Pak jí napsala.
„Proč?“
„Byla jsem zvědavá.“
První schůzku měly v cukrárně dvě zastávky tramvají od Anetina gymnázia.
Další už domlouvaly pravidelně.
„Kolikrát jste se viděly?“
„Asi osmkrát.“
„Osmkrát?“
„Možná devět.“
To mi tedy opravdu pomohlo.
Najednou mi došlo, kam chodila ve čtvrtek, když tvrdila, že se po škole učí u Terezy.
„Takže jsi mi celé čtyři měsíce lhala.“
„Protože jsem věděla, že bys mi to zakázala.“
„Samozřejmě že bych ti to zakázala.“
„No právě.“
Co jí o mně vyprávěla?
První, co mě napadlo, bylo, že máma Anetu obrací proti mně.
„Co ti o mně říká?“
„Nic.“
„Tomu nevěřím.“
„Mami, fakt nic špatného.“
Aneta chvíli mlčela.
„Jednou jsem se jí zeptala, proč se spolu nebavíte. Řekla, že udělala něco, co už nešlo vzít zpátky.“
Na to jsem nebyla připravená.
„Řekla přesně tohle?“
„Jo.“
Sedly jsme si v kuchyni a já jí poprvé podrobně popsala, co se tehdy stalo.
Aneta mě poslouchala.
„To bych se taky strašně naštvala,“ řekla.
Na chvíli se mi ulevilo.
Pak ale pokračovala.
„Jenže mně bylo šest. Teď je mi šestnáct.“
„Já nechci vaši hádku“
„Je to moje máma,“ řekla jsem.
„A moje babička.“
Ta věta mě zabolela víc, než jsem čekala.
„Já po tobě nechci, abys jí odpustila,“ pokračovala Aneta. „Ale nechci se s ní nesmět vídat jen proto, že jste se pohádaly vy dvě.“
Chtěla jsem jí vysvětlit, že tomu nerozumí.
Pak mi ale došlo, že možná rozumí až příliš dobře.
Celých deset let jsem byla přesvědčená, že Anetu před mámou chráním. Nikdy mě nenapadlo, že jednoho dne může mít pocit, že jí něco beru.
Jedna káva
O několik dní později za mnou Aneta přišla, když jsem skládala prádlo.
„Babička se ptala, jestli by ses s ní někdy nechtěla potkat.“
„Ne.“
Ani jsem nezvedla hlavu.
„Dobře.“
Vzala si svoje tričko z hromádky a odešla.
Večer jsem ale nemohla usnout.
Přemýšlela jsem o mámě, kterou jsem deset let neviděla. Bylo jí tehdy devětapadesát. Dnes jí bude skoro sedmdesát.
Druhý den při snídani jsem řekla: „Napiš jí, že přijdu na kávu.“
Aneta přestala mazat rohlík.
„Vážně?“
„Na jednu.“
„Dobře.“
„A někde venku.“
Začala se smát.
„Mami, jdete do kavárny, ne na mírové jednání.“
„To ještě nevíš.“
S mámou se máme sejít příští sobotu.
Nevím, jestli se obejmeme. Nevím ani, jestli si budeme mít co říct. A rozhodně jsem nezapomněla, co tehdy udělala.
Jen jsem pochopila jednu věc.
To, že jsem s někým deset let nemluvila já, ještě neznamená, že musí mlčet i moje dcera.
