Článek
Dceři je sedmadvacet, synovi čtyřiadvacet a oba už žijí sami.
První měsíce mi doma samozřejmě chyběli. Pak jsem ale zjistila, že mi ten klid vlastně vyhovuje.
Je mi třiapadesát. Po letech nemusím řešit, kdo kdy přijde, co je potřeba koupit do školy a koho kam odvézt. S manželem můžeme odjet na víkend a nikoho se neptat.
Myslela jsem, že právě takhle bude vypadat naše další etapa.
Pak začal manžel vyprávět o kolegovi z práce, který má s ženou dítě v pěstounské péči.
Nejdřív mě jejich příběh zajímal. Jenže před několika týdny se mě manžel zeptal, jestli bychom o tom nemohli přemýšlet také.
Myslela jsem, že to jen tak nadhodil.
Nenadhodil.
Máme rodinný dům, dva volné pokoje a finančně nám nic zásadního nechybí. Manželovi je pětapadesát a tvrdí, že se ještě necítí na to, aby dalších dvacet let jen jezdil na dovolené, pracoval na zahradě a čekal na vnoučata.
Prý máme pořád co nabídnout.
Já ale další dítě vychovávat nechci.
Když jsem mu to poprvé řekla takhle napřímo, vůbec to nepochopil.
„Vždyť jsi byla skvělá máma,“ odpověděl.
Právě proto vím, co to znamená.
Manžel byl dobrý táta, to mu nechci upírat. Jenže když byly děti malé, chodil z práce často až večer. Doktoři, třídní schůzky, nemoci, úkoly nebo kroužky byly většinou na mně.
Když jsem mu to připomněla, řekl, že tehdy musel vydělávat a dnes by všechno bylo jinak. Pracuje méně a o dítě bychom se starali společně.
Možná to myslí vážně.
Stejně se ale při představě dalšího dítěte nepřistihnu, že bych se těšila. Vybaví se mi ranní vstávání, školy, starosti a zodpovědnost.
Jednou jsem mu dokonce řekla, že už nechci dalších deset let někomu chystat svačiny.
Jakmile to ze mě vypadlo, připadala jsem si příšerně.
Manžel naštěstí nic neřekl. O pár dní později jen poznamenal, že jemu ten prázdný dům připadá trochu zbytečný.
„My máme dva pokoje, které nepotřebujeme, a někde je dítě, které nemá svůj ani jeden.“
Od té chvíle mi ta věta leží v hlavě.
Neznamená to, že jsem změnila názor. Pořád si neumím představit, že bych znovu vychovávala dítě. Navíc vím, že pěstounství není jen nějaký dobrý skutek na pár hodin týdně. Znamenalo by to změnit celý náš život.
Manžel po mně zatím nechce žádné rozhodnutí. Chce pouze, abychom si o pěstounství zjistili víc a šli spolu na informační schůzku.
Já nechci ani to.
Bojím se totiž, že on tam půjde s nadějí a já jen s připraveným seznamem důvodů, proč říct ne.
A současně mě trápí, jestli nejsem jen sobecká.
Skoro celý dospělý život jsem byla především máma. Teď bych chtěla být pár let hlavně sama sebou.
Mám právo říct, že už další dítě vychovávat nechci? Nebo bych měla alespoň připustit, že náš prázdný pokoj může někomu změnit život?
