Článek
Je mi třiatřicet a naše Anežka má šest měsíců. S Markem jsme spolu osm let. O tom, že jeho rodina chodí do kostela, jsem věděla od začátku. Nikdy mi to nevadilo. Jeho máma se před jídlem modlí a já počkám, než dořekne poslední větu. Když k nám přijde, ona zase nijak nekomentuje, že my začínáme jíst rovnou.
Marek chodil do kostela hlavně o Vánocích nebo při rodinných událostech. Před svatbou jsme se bavili také o dětech. Řekla jsem mu, že bych nechtěla rozhodovat o jejich víře předem. Odpověděl, že on na křtu netrvá. Když jsem otěhotněla, zeptala jsem se znovu. Shodli jsme se, že dítě necháme vybrat, až bude starší.
Tchyně se poprvé zmínila o křtinách, když jsem ještě byla v porodnici. Řekla jsem, že je neplánujeme. Přikývla a pohladila malou po nožičce. Myslela jsem, že je to vyřízené.
Před dvěma týdny mi poslala fotografii bílých šatiček. Psala, že už je drží pro nás a jen potřebuje vědět velikost. Zeptala jsem se, na jakou příležitost je chce. Odpověděla, že samozřejmě na křtiny. Marek jí prý řekl, že je uděláme, jen co bude trochu klidnější období.
Manžel večer přiznal, že spolu mluvili. Máma se ho několikrát ptala a on už jí nechtěl pořád odporovat. Prý jí řekl, že to nějak zařídíme. Nic konkrétního nedomluvil, a proto nechápal, proč se zlobím.
„Ale slíbil jsi jí něco, na čem jsme se my dva neshodli.“
Řekl, že jsem to pochopila příliš vážně. Jde přece o jeden obřad a oběd s rodinou. Nemusíme potom každou neděli do kostela. Máma bude mít radost a Anežka si stejně nic pamatovat nebude.
Na tom posledním jsme se shodli. Právě proto mi připadá důležité, abychom se domluvili my. Ona se zatím nemůže ozvat.
Nechci, aby to znělo, že jeho mámu nemám ráda. Po porodu nám vozila jídlo, aniž bychom ji museli prosit. Když jsem se bála poprvé odejít na delší chvíli z domu, zůstala s malou a nevolala kvůli každému zaplakání. Jenže teď mi posílá fotografie oblečení a já místo poděkování hledám způsob, jak ji zklamat co nejméně.
Marek mi připomněl všechno, co pro nás dělá. Zeptala jsem se, jestli jí tím pádem něco dlužíme. Urazil se. Prý jeho mámu líčím jako člověka, který nám pomáhá jen proto, aby dostal, co chce.
To si nemyslím. Spíš mám pocit, že se jí bojí říct ne, a čeká, že to nakonec udělám za něj. Ona ale ode mě uslyší odmítnutí poté, co od svého syna dostala slib. Budu zase ta, která všechno komplikuje.
V neděli jsme k ní jeli na oběd. Myslela jsem, že to Marek vysvětlí. Když ale začala mluvit o tom, zda by kmotrou mohla být jeho sestra, podíval se na mě. Řekla jsem, že jsme se na křtinách nedohodli.
Tchyně odložila lžíci. Nehádala se. Jen se zeptala syna, proč jí tedy říkal, že budou. Marek odpověděl, že doufal, že se nějak domluvíme. Seděla jsem vedle něj a připadala si, jako bych zrušila něco, co už oba považovali za hotovou věc.
Cestou domů jsme skoro nemluvili. Pak Marek řekl, že mu na křtu vlastně záleží. Nejen kvůli mámě.
To mě zaskočilo víc než ty šatičky. Připomněla jsem mu naše předchozí rozhovory. Odpověděl, že tehdy ještě neměl dítě a netušil, jak bude všechno vnímat, až se narodí. Mluvil o své babičce, která ho vodila do kostela, a o tom, že by chtěl Anežce něco z toho předat. Poslouchala jsem ho. O babičce mi vyprávěl často, ale takhle o ní ještě nemluvil.
Zeptala jsem se, proč mi to neřekl dřív, než něco slíbil mámě. Přiznal, že si myslel, že na křest nakonec kývnu. Až potom bychom si prý řekli, co to pro nás znamená.
Řekla jsem mu, že já jsem dítě předtím také neměla a názor jsem nezměnila. On se zeptal, proč má moje rozhodnutí větší váhu než jeho. Nedokázala jsem odpovědět jinak než tím, že jsme se na tom přece dohodli.
Tchyni jsem napsala, ať kvůli křtinám zatím nic dalšího nekupuje. Odpověděla, že šatičky už jsou zaplacené a vracet je nebude. Prý se budou hodit i na jinou příležitost. Marek od té doby říká, že si o křtinách musíme ještě promluvit. Souhlasím. Jen se bojím, že pro něj ten rozhovor znamená hledání způsobu, jak mě přesvědčit.
Co máme udělat, když jeden z nás změnil názor a druhý ne?
