Článek
Když se Lenka nastěhovala do menšího bytu 2+1, původně počítala s tím, že tam zůstane maximálně několik let. Bylo jí třiatřicet, právě se rozešla s partnerem a potřebovala rychle najít bydlení, které zvládne sama zaplatit. Byt nebyl nový, ale byl čistý, měl balkon a hlavně rozumný nájem.
Majitel Roman bydlel v jiném městě a do bytu prakticky nejezdil. Pokud se něco pokazilo, stačil telefonát. Lenka platila včas a drobné opravy často zařídila sama. Z několika plánovaných let se postupně stalo čtrnáct.
Největším problémem byla od začátku kuchyň. Linka byla stará už v době, kdy se Lenka nastěhovala. Dvířka postupně přestávala držet, pracovní deska u dřezu nabobtnala a jedna skříňka se nakonec musela podpírat kusem dřeva.
Novou kuchyň chtěla hlavně ona
Před pěti lety zavolala Romanovi a zeptala se, jestli by se kuchyň nedala vyměnit. Majitel souhlasil, že stav už není dobrý, zároveň ale řekl, že do větší rekonstrukce v té době investovat nechce.
Navrhl jednoduchou levnější linku. Lenka však chtěla něco, co jí bude vyhovovat více. V bytě už tehdy bydlela skoro deset let a představa, že dalších několik let stráví u nejlevnější kuchyně, kterou si ani sama nevybrala, se jí příliš nelíbila.
Nakonec přišla s jiným řešením. Kuchyň zaplatí sama.
Vybrala skříňky, pracovní desku, vestavnou troubu, varnou desku a myčku. Celkem ji vše i s montáží stálo něco přes 80 tisíc korun.
„Pamatuji si, že jsem se ho několikrát ptala, jestli s tím opravdu souhlasí. Řekl mi, že pokud si to zaplatím, nemá s tím problém. Pro mě tím bylo vyřešeno, že kuchyň je moje,“ vzpomíná Lenka.
Roman měl na tehdejší rozhovor trochu jinou vzpomínku. Podle něj se dohodli také na tom, že Lence nějakou dobu nezvýší nájem, právě protože do bytu investovala vlastní peníze.
A skutečně ho další tři roky prakticky neměnil.
Lenka to tehdy příliš neřešila. Byla ráda, že má hezčí kuchyň a jisté bydlení. Žádnou smlouvu ani dodatek k nájemní smlouvě spolu kvůli rekonstrukci nesepsali.
Při prohlídce začala mluvit o spotřebičích
Letos se Lenka rozhodla odstěhovat. S partnerem koupili menší byt a po čtrnácti letech oznámila Romanovi, že nájem ukončí.
Rozešli se v dobrém. Roman jí dokonce poděkoval za to, že se o byt celou dobu starala, a začal hledat nového nájemníka.
První nepříjemnost přišla během jedné z prohlídek.
Lenka byla doma, když Roman zájemcům ukazoval byt. V kuchyni žena, která se přišla na byt podívat, otevřela skříňky a pochválila linku.
„Aspoň kuchyň nemusíte řešit, ta tady samozřejmě zůstává,“ řekl podle Lenky Roman.
Teprve tehdy zbystřila.
Po odchodu zájemců mu vysvětlila, že s kuchyní počítá. Do nového bytu se jí sice celá linka nevejde, ale chtěla si odvézt troubu, varnou desku a myčku. Část skříněk plánovala nabídnout k prodeji.
Roman se na ni podle jejích slov jen překvapeně podíval.
Tvrdil, že vůbec netušil, že by chtěla kuchyň rozebírat. Podle něj ji nechala namontovat se souhlasem majitele jako vybavení bytu a po pěti letech je jeho přirozenou součástí.
„Řekla jsem mu, že jsem za ni zaplatila přes osmdesát tisíc. On mi odpověděl, že zase několik let nezvyšoval nájem právě proto, že jsem do bytu investovala,“ popisuje Lenka.
Každý si stejnou dohodu vyložil jinak
Právě tehdy si oba uvědomili, že rozhovor před pěti lety pochopil každý úplně jinak.
Lenka považovala nezvyšování nájmu za výhodu dlouhodobého spolehlivého nájemníka. Za čtrnáct let nezaplatila pozdě ani jednou a Roman kvůli ní nikdy nemusel hledat nového člověka.
Roman zase tvrdil, že měl možnost nájem zvýšit výrazněji už dříve, ale nedělal to právě s ohledem na peníze, které Lenka vložila do kuchyně.
Když si zpětně pročítali staré zprávy, nic jim nepomohlo. Našli jen krátkou komunikaci o termínu montáže a Romanovo potvrzení, že s výměnou kuchyně souhlasí.
Nikde nebylo napsáno, komu bude kuchyň patřit při skončení nájmu.
Lenku nejvíc rozčilovalo, že kdyby si před pěti lety uvědomila, že investuje desítky tisíc do cizího bytu bez jasné dohody, rozhodovala by se jinak.
Roman naopak upozorňoval, že pokud by věděl, že jednou zůstane byt bez trouby, varné desky a myčky, pravděpodobně by s rekonstrukcí v této podobě nesouhlasil.
„Najednou jsem viděla, že on těch pět let opravdu žil v přesvědčení, že jsem si kuchyň pořídila do jeho bytu. Já zase celou dobu věděla, že jsem si koupila vlastní kuchyň. Přitom jsme oba byli u stejného rozhovoru,“ říká Lenka.
Nakonec začali počítat, kolik má pět let stará kuchyň cenu
Ani jeden nechtěl spor řešit přes právníky. Znali se čtrnáct let a většinu té doby spolu neměli jediný vážnější problém.
Nakonec se proto pokusili dohodnout.
Roman chtěl, aby kuchyň zůstala kompletní, protože byt už s ní nabízel novým nájemníkům. Lenka naopak nechtěla odejít s pocitem, že někomu nechala vybavení za více než 80 tisíc korun zadarmo.
Domluvili se, že kuchyň včetně vestavných spotřebičů zůstane v bytě a Roman Lence zaplatí 35 tisíc korun. Volně stojící lednici a mikrovlnnou troubu si odvezla.
S výsledkem nebyl úplně spokojený ani jeden.
Roman měl pocit, že část investice už dávno vyrovnal nižším nájemným. Lenka zase věděla, že za kuchyň dostává méně než polovinu původní ceny.
Nakonec ale oba uznali, že největší chybu udělali před pěti lety.
„Řešili jsme cenu skříněk, barvu pracovní desky, montáž i to, kdo pustí řemeslníky dovnitř. Jedinou věc, kterou jsme nevyřešili, bylo, co se s tou kuchyní stane, až jednou odejdu,“ říká Lenka.
Dnes už by podle svých slov do cizího bytu takovou částku bez písemné dohody nevložila. Ne proto, že by Romanovi nevěřila. Právě naopak. Znali se dlouho, nikdy mezi nimi nebyl problém a oba proto považovali za zbytečné sepisovat několik vět navíc.
Po čtrnácti letech nakonec nebyl největším problémem špatný vztah mezi nájemnicí a majitelem. Stačilo, že si každý pamatoval jednu obyčejnou dohodu trochu jinak.
