Článek
Mám takovou životní filozofii, že dobrý soused je ten, o kterém nevíte, a když už o něm víte, tak se na něj usmějete. Bydlím ve starším bytovém domě na pražských Petřinách už dvacet let. Vím, že přes stoupačky je občas slyšet spláchnutí a že když někdo v přízemí připálí cibulku, voní to až do třetího patra. To je prostě daň za to, že nežijete na samotě u lesa. Konflikty nesnáším. Mám pocit, že jakmile jednou v domě začne otevřená válka, už se nikdy nezastaví.
Před dvěma lety se do bytu naproti mně nastěhovali Lenka a Kryštof. Mladý, pohledný pár. Udělali si kompletní rekonstrukci, narodilo se jim miminko, a rázem byla chodba plná jejich života. Nejdřív to byl obrovský botník, který postavili hned vedle výtahu. Pak kočárek. A nakonec odpad.
Začalo to nenápadně. Velká modrá taška z IKEA, do které odkládali sešlápnuté PET lahve, krabice od ovesného mléka a obaly z e-shopů. Měli ji opřenou o stěnu hned vedle mých dveří. Zřejmě ji tam vždycky večer vystrčili s tím, že ji ráno někdo z nich vezme. Jenže Kryštof ráno pospíchal do práce a Lenka měla plné ruce s malým Tadeášem. Takže tam ta taška často stála dva, tři dny a pomalu přetékala.
Abychom si rozuměli – mně to vlastně až tak moc nevadilo. Pracuju v knihovně, odcházím z domu každý den v osm ráno. Když už jsem tu tašku musela překračovat třetí den, prostě jsem ji popadla, snesla ji do přízemí a vyhodila do žlutých kontejnerů. Bylo to pět minut mého času a ušetřilo to spoustu nepříjemných pohledů.
Jednou mě u toho Lenka přistihla. Otevřela dveře zrovna ve chvíli, kdy jsem si tu modrou obludu rovnala na rameni. Měla na sobě župan, na boku opřené dítě a vypadala unaveně.
„Jé, Miládko, vy mi to zase nesete?“ vyhrkla a omluvně se chytila za hlavu. „Já jsem hrozná, já vím. Kryštof je pořád v práci a já vůbec nevím, kam dřív skočit. Malý celou noc probrečel. Já vám to tak moc dlužím!“
„Nic se neděje, Leničko,“ usmála jsem se a mávla rukou. „Já jdu stejně kolem popelnic a aspoň se protáhnu. Vy se hlavně vyspěte.“
Cítila jsem u toho takové to hřejivé zadostiučinění. Brala jsem to tak, že jsem ta rozumná, starší sousedka, která chápe těžkosti mladých matek. Měla jsem pocit, že mezi námi vznikla tichá, laskavá dohoda. Já přimhouřím oko nad nepořádkem a pomůžu, ona mě za to bude respektovat. Byla to obrovská, a jak se ukázalo, velmi naivní iluze.
Na začátku listopadu se na domovní nástěnce objevil vzkaz. Náš předseda SVJ, pan Rubeš, je starý pedant, který si potrpí na řád. Stálo tam: „Žádáme důrazně obyvatele, aby si ze společných chodeb nedělali smetiště a neblokovali únikové cesty. Týká se zejména nepořádku na 2. patře.“
Když jsem to četla, bylo mi Lenky vlastně trochu líto. Říkala jsem si, že Rubeš to zbytečně hrotí.
Ve čtvrtek v podvečer se konala domovní schůze v suterénní sušárně. Byla to ta typická, mírně depresivní akce pod blikající zářivkou, kde patnáct lidí sedí na vyřazených židlích a hádá se o zálohách na vodu. Seděla jsem v první řadě vedle paní Votrubové z přízemí. Lenka dorazila s pětiminutovým zpožděním. Vypadala bezchybně – béžový trenčkot, dokonalý make-up, v ruce desky s poznámkami. Usmála se na celou místnost a sedla si naproti mně.
Pan Rubeš odškrtal střechu, opravu okapů a pak si významně poklepal propiskou do stolu.
„Tak, bod čtyři. Pořádek ve společných prostorách. Znovu apeluju na druhé patro. Neustále tam leží pytle s plastem a hromady kartonů. Minule z toho vytekla nějaká lepkavá šťáva na lino. Takhle to dál nejde, nejsme na ubytovně.“
Podívala jsem se na Lenku. Čekala jsem, že zčervená. Měla jsem dokonce připravený takový ten drobný, povzbudivý úsměv, kterým bych jí dala najevo, že ji v tom nenechám úplně vykoupat a nic jí nevyčtu.
Lenka si ale odkašlala, sepjala ruce před sebou a nasadila neuvěřitelně vlídný, pečující výraz. Podívala se přímo na pana Rubeše.
„Já vím, pane Rubeši, omlouvám se, že to tam nevypadá hezky. Ale my už jsme to tady s paní Miladou vyřešily,“ řekla měkkým, zvonivým hlasem. „Já naprosto chápu, že když žije člověk sám a zlobí ho ty klouby, tak se s tím tříděným odpadem do schodů zkrátka těžko tahá. Takže jsme se domluvily, že já na to dohlédnu a budu paní Miladě ty její pytle brát dolů, když půjdu s Tadeáškem na procházku. Opravdu už z toho nebudeme dělat drama, jsme přece sousedé a musíme si pomáhat.“
V sušárně zavládlo hrobové ticho. Paní Votrubová vedle mě se na mě podívala. Její pohled byl směsicí soucitu a lehkého znechucení, jaké lidé chovají k podivínům, co nezvládají vlastní hygienu.
Zírala jsem na Lenku. Cítila jsem, jak se mi do tváří a krku žene horká, palčivá krev. Mozek mi na pár vteřin úplně vypnul.
Jaké klouby? Chodím dvakrát týdně na pilates. Jaký můj odpad? Vždyť já si kupuju jen jogurty ve skle, v těch taškách jsou vaše krabice od příkrmů a obaly z plenek!
Chtěla jsem to zakřičet. Otevřela jsem pusu a nadechla se. Jenže v tu chvíli pan Rubeš souhlasně pokýval hlavou a usmál se na Lenku.
„No proto. Vidíte, že to jde. Od toho jsme lidi, abychom si vycházeli vstříc. Děkuju, paní Lenko, za váš proaktivní přístup k seniorům v našem domě. Tak, další bod, revize komínů…“
Klaplo to. Lenčina past zaklapla s tak dokonalou, bezohlednou elegancí, že jsem se nezmohla na slovo. Kdybych se v tu chvíli zvedla a začala hystericky vysvětlovat, že ty krabice od ovesného mléka nejsou moje, vypadala bych přesně tak, jak mě Lenka právě vykreslila – jako zmatená, konfliktní stárnoucí ženská, která se snaží svalit vinu na laskavou mladou maminku. Všechny karty měla v ruce ona. Byla hezká, měla malé dítě a nabídla řešení. Já byla ta, co se o ni musí pečovat.
Musela jsem tam sedět ještě čtyřicet minut. Poslouchala jsem debatu o kominících, dívala se na šedé lino pod svýma nohama a cítila, jak se mi potí dlaně. Bylo to to nejintenzivnější trapno, jaké jsem za poslední dekádu zažila. Fyzicky to bolelo.
Když schůze skončila, lidé se začali trousit ke schodům. Lenka na mě počkala. Šly jsme do druhého patra vedle sebe v tichu. Jen my dvě.
Zastavily jsme se u našich dveří. Čekala jsem cokoliv. Omluvu, že to musela udělat kvůli Rubešovi, nějaké hloupé vysvětlení. Místo toho se na mě Lenka podívala, spiklenecky na mě mrkla a ztišila hlas.
„Teda, ten Rubeš do toho zase šlapal, co? Ještě že jsme to takhle uhrály, viďte. Tihle staří dědkové prostě potřebujou slyšet to svý, jinak by nás buzeroval oba ještě půl hodiny. Dobrý, ne?“
Usmívala se na mě. Ona tomu opravdu věřila. Věřila, že jsme na jedné lodi a že já tu veřejnou potupu v klidu spolknu, protože přece obě víme, že dělat scény se nehodí. Spoléhala na to, že můj strach z konfliktu je silnější než moje důstojnost.
Strčila jsem klíč do zámku. Chtělo se mi brečet vztekem, ale z mých úst nakonec nevyšlo vůbec nic.
„Dobrou noc, Lenko,“ řekla jsem dutě a zavřela za sebou.
